Soudcovské dilema…

04.12.2020 18:35

    Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v nedělním (29. XI.) rozhovoru pro Českou televizi prohlásil, že dočasné uzavření hranic pro vycestování kvůli epidemii koronaviru bylo absolutně protiústavní. Vláda může omezit pohyb osob, ale jen pro návrat nebo příjezd. My máme v ústavě výslovně uvedeno, že nikomu nelze bránit v tom, aby tuto zemi opustil, řekl. Pavel Rychetský má tedy za to, že vláda porušila jedno ze základních práv daných ústavou i Listinou základních práv a svobod, že její rozhodnutí je útokem na naši svobodu. Názor Pavla Rychetského mne překvapil. A to proto, že Ústavní soud v řadě případu zrušil rozhodnutí nižších soudů s odůvodněním, že se soud striktně držel litery zákona, jeho formálního znění, ale pominul jeho obsah, jeho lidskou dimenzi. Sám Pavel Rychetský o tom často hovořil. Porušením ústavy by bylo, podle mého názoru, kdyby ono rozhodnutí o omezení pohybu bylo primárně určeno k likvidaci našich svobod – ale to není. Je určeno k likvidaci koronavirové nákazy. Bylo vydáno proto, aby neumírali lidé. Vláda toto nařízení nevydala s úmyslem omezit naše svobody, ani z rozmaru, nebo s úmyslem zavést tu nějaký totalitní režim. To si snad, snad jen kromě Milionu chvilek, nikdo nemyslí. Či snad ano? Vláda jej vydala proto, aby ochránila hodnoty nejvyšší, naše životy.

    Mám za to, že Pavel Rychetský tentokrát pominul onen humánní přístup k zákonům a dal přednost suché liteře ústavy před její lidskou náplní.

    Projev pana Rychetského mne zaujal i proto, že byl – politický. Žiju totiž v přesvědčení, že soudce z principu své funkce má být nadstranický, nad věcí… nepolitický… hnán touhou po ryzí spravedlnosti… Překvapilo mne zejména hodnocení nynější politické reprezentace, především věta: věděl jsem, že polistopadový politický étos postupně vyprchá, ale nečekal jsem, že můžeme mít předsedou vlády takovou osobu… s její minulosti… Nejde mi ani tak o to, zda je premiérova minulost spjatá s Stb, jak je mu přisuzováno, nebo ne, ale, představme si, že se věc spjatá s premiérem – třeba, zda je nebo není ve střetu zájmu – dostane k soudu a je přidělena soudci, který je zcela pevně přesvědčen, že žalovaný je v tomto smyslu padouch... Dokáže soudce vystoupit ze své slupky? Zapomenout na své názorové i citové rozpoložení? A rozhodnout i proti svému přesvědčení?

Ale – tohle dilema zažívá nejspíš každý soudce od dob, co soudní stolice, krom stolic jiných, existují… Nezávidím…

LADISLAV VENCÁLEK