Sen Vánoc bílých
27.12.2014 12:55
Bohužel typická představa nejkrásnějšího svátku v roce ve ztvárnění jeho poetické bělavé podoby zůstává v poslední době již jen pouhým snem. Alespoň je tomu tak i v samém jihu Moravy, kdy ani jeho Pálavský vrchol nemá to výškové štěstí, aby se ozdobil sněhovou pokrývkou, jako třeba africké Kilimandžáro navzdory jeho téměř rovníkové poloze.
Ale nejde jen o pouhé uskupení ledových krystalů do podoby sněhových vloček, z nichž každá z nich má svou osobitou vizáž, která není svou strukturou totožná s žádnou jinou sněhovou sestrou, ale je neopakovatelným prototypem, jako je tomu u lidského otisku prstu.
Sněhová nepřítomnost v jihomoravských nížinách není až takovou katastrofou, protože i kdyby byl kupříkladu nános sněhové pokrývky půl metru, tak ti, kteří typický produkt zimy využívají ke své zábavě, budou stejně jezdit na vysoké kopce a u zmíněných Jihomoravanů by tomu bylo nejspíše ve směru Alp. Takže na silnicích či chodnících je sněhová absence spíše vítaná než naopak. Asi jen zemědělci budou mít na věc odlišný názor, neboť jak praví známé úsloví zrozené z poznatků pěstitelů půdní produkce, že únor bílý, pole sílí.
To o čem hovoří předchozí řádky, bude spíš nostalgickým povzdechnutím nás starších, kteří se poeticky zasní nad Ladovými obrázky, kdy mistr lidové kresby velmi sugestivně vystihl poezii zimní krajiny, nad níž snad není výstižnější podoby. Ale je to pořád srovnávání něčeho s něčím, takže ten kdo nezažil, myšlena mladší generace, nemá, po čem by toužil.
Ale Vánoce jsou, nebo by měly být, především svátkem duše, kdy se nám nitro zklidňuje, všímáme si více duchovních hodnot, zaposloucháváme se do poetických melodií i textů koled a vánočních písní a jsme vůči svému okolí, když už nic jiného, tak alespoň tolerantnější. Do popředí našeho zájmu se dostává sledování televizních pohádek, v nichž dobro vítězí nad zlem. Přeloženo do reálu, přivlastňujeme si děj, který v našich životech, pokud neabsentuje úplně, tak se objevuje ve velmi výjimečných případech.
Prostě ve vánočním období se naše duše zjemňují a podoba našich charakterů dostává posvátný povlak, asi tak jako když vstoupíme do chrámu, kdy si dojmy sdělujeme spíše šeptem, než obvyklou intonací běžného hovoru.
Když už byla zmínka o vjemu mladší generace vánočního poetična, lze ve smyslu tohoto generačního předělu poukázat na alespoň jednu hodnotovou anomálii, která není sice až tak pravidlem, ale rok od roku jeho sílící výjimkou, kterou je odpalování petard právě v tuto posvátnou dobu, které mají svůj prostor v době týdenního posunu až na samý konec roku na svátek Silvestra. V tomto případě se nám jeví odlišnost významového vjemu vedle sebe působících věkových generací, potažmo jiné chápání podstaty toho, co je ukryto v citových komorách našich srdcí. Nemohu si pomoci, ale použiji omšelý citát generací našich předků, který jsme nesnášeli tak silně jako generace našich potomků, že tohle za dob našeho mládí nebývalo. Plně rozumím tomu, jakou sympatii či přezdívku si u mladých současníků vysloužím, ale tento postřeh si navzdory názorové nálepce nemohu odpustit. Že tomu tak je, víme či lépe řečeno slyšíme, v poetickém Štědrém dnu dne či večeru, při petardové kanonádě všichni. Ale proč tomu tak je, se už moc nezamýšlíme, alespoň málokdo z nás. Pokud bychom se chtěli ponořit do nějaké psychologické analýzy, bylo by chybou hledat chybu u těch, koho láká vytvářet kolem sebe v poetické době tento rámus.
Že to činí právě v tento den, je přece jen určitým znamením, že i takovým člověkem je čas Vánoc vnímán jako chvíle výjimečná. Asi tak, jako když se pták za rozbřesku probudí a spustí své decibelové kuropění, pokud bych se měl úzce ve významovém znění podržet domácího kuru, tedy kohouta, nebo jej rozšířit, kdy bych již musel změnit významovost slovní podoby, takže tedy ptákopění, jež oznamuje, že došlo k významovému předělu, v tomto případě noci a dne. Tudíž možná lze najít obdobnou motivaci mezi tvory opeřenými a našimi lidskými jedinci vyznačujícími se mladistvou nevyzrálostí, jejichž temperament je žene k projevům, nám vyzrálým, nepatřičným. Ale čí je to vina? Jejich nebo naše? Dali jsme si alespoň chvíli námahy k osvětě podání rozdílu mezi svátostí vánoční a bujarým veselím karnevalového Silvestra? Nemlčeli jsme v tu chvíli, když jsme měli mluvit? Nenapadlo nás v takovém případě přísloví hovořící o házení hrachu na zeď? Nevím jak kdo, ale já jsem se o takové sebezpytování alespoň v myšlence pokusil. S dodatkem, že snaha i byla, ale nebyl jsem důsledný v jejím dotažení, takže i pro mne vyrostlo to, co jsem sám, i když třeba ne přímo zasil, ale včas se nepokusil pokosit, pokud mně to vadí. A že mně to vadí, vysvítá z textu napsaného.
To je jedna strana mince. Tou druhou je záměna svátku Vánoc za svatební hodokvas, lidově a zároveň trefně zvaný žranice.
Jistě není to nic nového, ale pouze ilustrativního, a ukazuje to známou skutečnost, jak je možné přidanou hodnotu Vánoc strávit, a to v takém případě doslovně. Nechtěl bych se dopustit omylu poukazováním na naše předky, že byli v tomto duchu vyspělejší, protože bych se mohl dopustit omylu, v němž bych zaměnil ušlechtilost ducha za jejich finanční insolventnost.
Ale kolik toho dokážeme do sebe natláskat, nás vedle konzumace piva, nyní dle statistik i tvrdého alkoholu a drog, řadí ke světovým přeborníkům. Nejinak tomu bude asi i v konzumaci pokrmů ve dnech vánočních. Ku potvrzení tohoto výroku si beru korpus delicti v podobě vrchovatě naložených ručních vozíků potravinovým nákladem, který mění regálovou pozici v marketovém prostoru za naši kuchyňskou spíž, kdy po kuchyňském zpracování končí v našich trávicích ústrojích a následně v záchodových mísách.
Inu Ecce homo, ejhle člověk!
Bohužel, ne pokaždé to vyznívá hrdě!
JIŘÍ V. ŘEZÁČ
