aneb Rusové nás prý nemají rádi

    Stěžuji si nerad, ale kdybych incident, k němuž došlo ve středu 2. srpna t. r., přešel mlčením, nemohl bych si sám sebe vážit. Co se přihodilo? Přišel jsem už podruhé na ruský konzulát s balíčkem dokumentů, potřebných pro vystavení víza. Na konzulát jsem se dostavil ve 12.38, na řadu přišel asi ve 12.50. Za okénky ani stopa po úřednících. Zahlaholím Zdrávstvujtě a čekám, zda někdo přijde. Po chvíli přišla půvabná a velmi dobře oblečená mladá dáma, a aniž o mne zavadila pohledem, usedla k počítači zády ke mně. Snad si mne všimne, doufám, ale nevšimla. Znovu tedy pozdravím a ona, opět jako kdybych nebyl, odkráčela pryč. To už jsem znervózněl, do 13. hodiny totiž zbývalo pouhých šest minut. Naštěstí se objevil mladý muž, s nímž jsem jednal minule.

    Byl strohý, věcný, ale korektní. I tentokrát ode mne převzal štůsek dokumentů. „V pořádku, taky v pořádku,“ konstatoval při probírce listin rusky. Mám vyhráno, doufám, ale kdepak. „U vas plocho zapolněna anketa a chybí ten poslední dokument, který jsem vám dával minule,“ děl svou mateřštinou a pokračoval. „Říkal jsem vám, že ho má vyplnit a podepsat vaše manželka, která vás do Ruska zve.“ To nemůže být pravda, to se mi snad zdá, honí se mi hlavou. S dotazníkem jsem přece šel do servisu, který provozuje rodilá Ruska, renomovaná soudní tlumočnice a překladatelka, majitelka kulatého razítka. „Abych vašim pracovníkům usnadnil práci, zvolil jsem jako použitý jazyk ruštinu. V čem je chyba? – ptám se. Jsem bezradný, proč se mnou mluví rusky, naši v Moskvě s ruskými klienty hovoří rusky. Proč ten člověk se mnou zachází jako se školáčkem, zbývá jen, aby mě poslal do kouta klečet.

    „Rabochee vremya okoncheno, ya vam sovetoval prikhodit rano utrom“ a s vlídným úsměvem mi vrací papíry. „Vremya obeda,“ oznamuje mi. To bych si snad neměl nechat líbit, to není pouhá povýšenost, to je šikana, ignorance a arogance, dusím se spravedlivým hněvem. Na ulici jako v sauně... „Povtoryayu, nado pravilno zapolnit anketu (jak ale neříká), dobavit dokument, kotoryi ne prinesli s podpisyu vashey suprugy.“ Cítím se jako slepička, která ve snaze zachránit dusícího se kohoutka, běhá od čerta k ďáblu. Točí se mi hlava. Jen nevím, zda údivem, nebo je to od srdce. Jsem totiž kardiak, aneurisma na srdci, angina pectoris, (pane Petříku, vám snad chybí už jen horečka omladnic, vtipkuje při kontrolách můj kardiolog). Lapám po dechu, mé srdce nestačí pumpovat. „ Budete muset přijít ještě jednou,“ usmívá se vicekonzul. Vzplály ve mně saze. „Pane, já musím jenom umřít a nerad bych tady. V tomhle domě mě už nikdo neuvidí. Máúcta,“ Štěstí, že dveře jsou dokořán, jinak bych s nimi prásknul. Vypotácím se na svých holích a oteklých nohách do horka na ulici a vím, že je zle. Držím se plotu, abych neupadl. Volám skoruyu pomosch.

    V techenii 7 minut rebyata spasiteli priezzhayut i srazu menya kladut na kolyasku i vezut v kabinu mashiny,  dadut igolku v verkhnyuyu konechnost, infuze. Stavit EKG, proveryayut davlenie, puls. EKG vrachu ne nravitsya. Bystro edem v bolnitsu na chrezvychaynyi priem kardiologii. Pyat chasov mne delali raznye obsledovaniya, rtg. legkikh, serdtsa, ultrazvuk ven v nogakh... Na vopros vracha, kakie bolezni u menya byli otvechayu, chto u menya proizashli dva infarkta, rak lymfaticheskikh zhelez, kazhdyi god povtoryaetsya tromboflebitid, tri goda periodichno povtoryalsya entsefalitid, proshel legkim udarom..., odnim slovom bolnoy chelovek. Slávabohu, večer mě pustili domů. „Nechcete tu den, dva zůstat? Něco bychom udělali s těma oteklýma nohama, abyste mohl do letadla. Potřebujete si odpočinout.“ – „Rád bych, pane doktore, ale nechal jsem doma otevřená okna. Přijde bouřka, nateče do bytu, ještě vyplavím sousedy. Copak mě napadlo, že z konsulátu neodejdu po svých?“ – „Jak myslíte. Na to Rusko se vykašlete, oni nás nemají rádi, tak proč se vnucovat. Hodně zdraví a na viděnou. Ale jinde, než ve špitále.“

x x x

    Následující den jsem šel na kafe s jedním dobrým známým – Rusem. Ač inteligentní s darem analytického myšlení, vzděláním filozof, je komunista, ale slušný člověk. Mám ho rád. Pochází z běloruského Vitebska, města Chagallova, které po válce povstalo z popela a sutin. Je až dojemné, s jakou láskou a péčí Vitebčané obnovili historické jádro města. Víťa se k nám kdysi oženil, má tady rodinu a dávno i české občanství. Postěžoval jsem si mu na jeho krajany z konzulátu. Na to Víťa: „Mně je za ně hanba, ale přiznám se ti, že když jsem loni měl jet do Pitěru na sraz absolventů naší univerzity, šel jsem raději do jedné cestovky, která na vízech založila svůj byznys. Včera jsi zažádal, zítra máš vízum. To je kšeft. Dva a půl tisíce za kus. Nekup to. Je ti jasný, že konzulát v tom jede? Ono brát za vízum 900 nebo taky nic a dělit se o 2.500 je sakra rozdíl. A tak dělají, co mohou, aby té cestovce vehnali do náruče co nejvíc kunčoftů. Já bych na tvém místě ty peníze oželel. Máš to expres, bez zbytečných nerváků, bez fronty...“ – „Víťo, já jsem penzista, invalida, víš, kolik doplácím na léky? Nemám na rozhazování.“

x x x

Pátek, 4. 8. 2017

    Neuvěřitelné se stalo skutkem. Ženě se podařilo ještě včera večer (zlatý internet, zlatý skype) vyplnit poslední chybějící dokument a poslat ho mailem. Po probdělé noci, hned zrána znovu do servisu paní Ani, znovu vyplňujeme dotazník, kopie posledního dokumentu je však neostrá, nevadí, zajdu do copy centra u divadla, tam pořizuji dostatečně kontrastní kopii a vzhůru do Vízového centra na Vídeňce. Usměvavý muž v krémové košili s vázankou mi nabídne židli, a jestli se prý nechci napít limonády, vody, děkuji, nechci.

    Jsem na řadě, odevzdávám svoje papíry. Všechno je v pořádku, zbývá však jedno malinké ale. Mladá žena v okýnku mi povídá, že manželka musí formulář vlastnoručně podepsat, tady, osobně. Nevěřím svým uším. „Ale manželka je v Moskvě. Vlastně teď už v Gruzii. Jak sem může přijít?“ – „To vám neporadím.“ – „Mozhno ey podpisať etot dokument tam na glazakh notariusa?“ – chytám se posledního stébla naděje. „Zeptám se,“ ona na to. Po chvíli se dozvídám, že „v podstatě ano. Ovšem uznat platnost dokumentu můžeme jen za podmínky, že dokument, který dostaneme, bude dostatečně kontrastní.“ A je vymalováno. Když u paní Ani kopírka vyplivla šedivinu, proč právě tady by měli mít lepší techniku? Kolem slečny poskakuje Buratino, šklebí se a dělá na mne dlouhý nos. Kyš, kyš, strouhá mi mrkvičku. Urostlý muž z ochranky, ten, co mi nabízel limonádu, se mne snaží uklidnit. „Na nás se nezlobte, pane, my jsme ty předpisy nevymysleli. Uklidněte se.“ – „Vy jste Rus?“ – ptám se. „Ne. Proč?“ – „Že umíte tak hezky česky.“

    Ani nevím, jak jsem se dostal ven. Nejspíš výtahem. Nejsou beznadějné situace, jsou jen beznadějní lidi, drnčí mi v hlavě, svět kolem se točí, ještě štěstí, že na ulici, hned vedle dveří, stojí barový stolek pro kuřáky, aspoň se mám čeho přidržet. Vedro k zalknutí. Nic není tak horké, jak se navaří. A hleďme, bistrátko. A dám si kafínko a vodu Indiána Toníka a cigaretku, když tady mají tak úhledný popelník... Nebuď čuně, nekuř, přemlouvá mě mé lepší já. Neraď, viděl jsi Lenina? Tak zmlkni. Šatap, říkají Amíci, vím, že se to píše shut up. Preso je skvělé, tonik je s ledem a kusem citronu, je nám hovno zle. Bingo! Už to mám. Vezmu to přes Gruzii, to by v tom byl čert, abych ve Tbilisi na ruském konzulátu nedostal ruské tranzitní vízum. Teď už jen zavolat mým doktorům, co oni na můj plán? „Kdy chcete letět?“ – „Chtěl jsem 11. srpna, ale posouvám to o týden.“ – „To je rozumné, to byste se mohl dát dohromady. Víte dobře, co máte dělat. Bandážovat, případně zvýšit dávku diuretik. Nohy omývejte vlažnou vodou. A ležet...“ – povídá kardiolog.

    Když už jsem tady, zajedu na hřbitov, uklidit hrobeček mé ženy Evy. „Děvče drahý,“ zapaluji svíčičku, „kdybys tušila jaký martyrium jsem na sebe přivolal. Jo, máš pravdu, že se nemám tlačit tam, kde o mě nestojí. Vlastně ano, Rusko mě nechce. Co říkáš? Že Rusku můžu bejt ukradenej? Asi máš pravdu.“ – „Jako vždycky, Petříku.“ –„Že mě budeš kárat i ze záhrobí, to jsem nečekal.“ – „Tak už jdi.“ – „Tak fajn, já zase přijdu a donesu ti kamínek a nový věneček.“ – „Ahoj!“ – „Co říkáš?“ – „Měj se.“ – „Jo, já se budu mít. Čao...“

x x x

    „Vám je tady zima?“ – odpovídá mi otázkou hematoonkoložka doc. MUDr. Janíková, Ph.D. „Pokud vím, je tam jako v Kalifornii. Přes čtyřicet ve stínu. Přesně tolik, kolik tam naposledy naměřili před sto lety. Nemůžu vám nic zakazovat, ale doporučuji, abyste na Gruzii zapomněl.“ – „Děkuji, paní docentko.“ – „Z mého pohledu by vám nic nemělo hrozit, váš stav je stabilizovaný, ale vaše srdce vás může zradit. Kdybyste se tam ocitl v nemocnici, jak se domluvíte, rusky?“ –„Díky, přesvědčila jste mě. A do Moskvy mohu?“ – „ To ano, to je Evropa.“

    Večer mi skajpuje přítel Alexej. „ Už se chystáš?“ – „Jo. K synovi na chatu.“ A vychrlím na něj svůj čerstvý příběh. „Jestli chci jet, nezbývá mi než vysolit dva a půl papíru.“ – „Tak to teda ne,“ nevzdává se Alexej a jeho syn Andrej tátovi přizvukuje, „podáme stížnost prezidentovi Ruské federace.“ A podal. Uvidíme, co bude dál, v nejhorším poslechnu Víťu. Bylo by dost trapné nepřijet. Tchyni je už šestaosmdesát a slíbil jsem ochutnat její okurčičky. Alexej hlásí, že schůzka se zakladatelem a uměleckým šéfem Divadla U Nikitské brány, které znají ve čtrnácti zemích světa, od USA, přes celou Evropu, přes Izrael až po jižní Koreu a Japonsko, nezničitelným Markem Rozovským (letos na jaře oslavil už osmdesát let, ale invenci, elán a energii by mu mohli mladí závidět) je předjednána, stejně tak s dcerou Innokentije Smoktunovského paní Mášou, jež střeží otcovu památku v Muzeu – kabinetu v historické budově MCHATu. Taky přátele ve Vitebsku nelze zklamat...

LUBOŠ PETŘÍK