Protiústavní komunistický puč a tři Janové

    Počátek letošního roku probíhal ve znamení výročí spjatých s osudovými milníky a jmény našeho národa. K těmto nezapomenutelným jménům patří bezpochyby student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach, který se 16. ledna 1969 ve svých jedenadvaceti letech na Václavském náměstí v Praze obětoval sebeupálením.

    Chtěl tak vyburcovat z letargie sovětskou okupací pokořenou společnost naší země. O měsíc později tento protestní čin zopakoval v centru Prahy osmnáctiletý středoškolák ze severomoravského Vítkova Jan Zajíc. Bylo to přesně v den jedenadvacátého výročí komunistického puče z února 1948, díky kterému byla v Československu instalována brutální diktatura stalinského typu. Pomyslným krachem komunismu v naší zemi byla pak masivní vojenská intervence Sovětského svazu a jeho čtyř satelitů v srpnu 1968. Jednalo se o největší vojenskou operaci v Evropě od skončení druhé světové války, které se zúčastnilo minimálně půl milionu vojáků s více než 6 000 tanky. Jen pro srovnání – do agrese SSSR proti Maďarsku v roce 1956 se zapojilo na rozkaz tehdejšího sovětského vedení přibližně dvakrát méně tanků a vojáků.

    Dalo se očekávat, že v  souvislosti s  výročím únorového puče budou pohrobci předlistopadové komunistické strany opět hovořit o legálnosti převzetí moci v roce 1948. Nemýlil jsem se. Například poslanec KSČM Stanislav Grospič ve stranickém deníku Haló noviny v článku Lži »o puči« se mají stát pravdou mj. napsal, že „vše proběhlo podle znění tehdejší platné Ústavy, a to dokonce té, která byla vytvořena za prezidenta Masaryka v roce 1920.

    Toto Grospičovo tvrzení je samozřejmě bohapustá lež. Ještě předtím, než vážně nemocný prezident Edvard Beneš podepsal demisi demokratických ministrů a jmenování Gottwaldovy vlády, obsazovaly komunistické bojůvky sekretariáty nekomunistických stran. Docházelo rovněž k prvním zatčením možných odpůrců nastupující diktatury. O naprosto protiústavní ozbrojené složce s názvem Lidové milice není v Grospičově článku ani zmínka.

    Jednou z prvních obětí komunistického teroru z doby před 71 lety se stal lidovecký poslanec Rostislav Sochorec, který byl Státní bezpečností zatčen pod vykonstruovanou záminkou již 23. února, tedy dva dny před tím, než prezident republiky podepsal demisi „reakčních“ ministrů a jmenoval Gottwaldovu vládu obrozené Národní fronty. O tři měsíce později zemřel Sochorec za nevyjasněných okolností ve vězeňském oddělení psychiatrické léčebny v Brně. Oficiálně se oběsil na mokrém ručníku. Stal se tak prvním Gottwaldovým mrtvým. Násilnický režim připravil Sochorce – zemědělského odborníka – o život v necelých osmačtyřiceti letech. Jeho rodina nesměla vůbec otevřít zapečetěnou rakev. V roce 1991 obdržel Sochorec in memoriam Řád Tomáše Garrigue Masaryka od prezidenta Václava Havla. Rozsáhlé perzekuce bez „požehnání“ zákonem probíhaly až do léta 1948. Do 26. března 1948 muselo opustit zaměstnání 7013 osob. Do konce května to již bylo 10 012 lidí a jejich počet každým dnem narůstal. V létě 1948 bylo perzekvovaných asi 60 tisíc osob. To byl ale jen začátek velkého teroru.

    Dalším příkladem bezprecedentního komunistického násilí se stalo pronásledování katolického básníka Jana Zahradníčka, který byl ve svém brněnském bytě Státní bezpečností zatčen 14. června 1951. Později byl ve vykonstruovaném procesu, bez jakýchkoli důkazů odsouzen za špionáž a rozvracení socialismu na třináct let vězení. Z kriminálu se vrátil až po amnestii v květnu 1960. V důsledku dlouholetých útrap jeden z našich největších básníků krátce po návratu z vězení zemřel.

    V pražském Institutu pro studium literatury vyšla v nedávných dnech monografie s názvem Jan Zahradníček Poezie a skutečnost existence. Literární historici Josef Vojvodík a Jan Wiendl v úvodní poznámce k téměř čtyřsetstránkové publikaci zdůrazňují, že tato práce je výrazem jejich dlouholetého zájmu o Zahradníčkovu tvorbu. Prezentace knihy o básníkovi Janu Zahradníčkovi v Moravské zemské knihovně v Brně se koncem ledna zúčastnil i jeho syn Jan Jakub Zahradníček, který byl zároveň patronem monografie.

    V těchto dnech, kdy jsme si připomínali tragické výročí února 1948, je třeba s vděčností vzpomínat také na osobnosti, které se s bolševickou totalitou nikdy nesmířily a vystoupily proti ní. Byli to mimo jiné Jan Zahradníček, Jan Palach a Jan Zajíc. Tito tři Janové by měli sloužit jako „zdvižený prst“ a varování právě v dnešní době, kdy je agentovi StB umožněno vládnout právě díky blahovůli komunistů. Na tuto skutečnost ostatně opakovaně poukázali v pátek 22. února letošního roku někteří řečníci na dvou akcích, pořádaných Občanským sdružením Paměť v prostorách bývalé káznice na Cejlu a v pasáži Alfa v centru Brna.

KRISTIÁN CHALUPA