Profesor Jan Žaloudík: Vládní rouška, lidu zkouška
24.09.2020 16:35
Přední český onkolog, vysokoškolský pedagog a také senátor za sociální demokracii Jan Žaloudík se v souvislosti s krizí kolem nemoci COVID-19 opakovaně veřejně vyjádřil k nošení roušek a k dalším plošným opatřením Babišovy vlády. Kromě jiného uvedl, že rouška má svá rizika a nemá být politickým nástrojem.
Více než hodinu trvající debata s profesorem Žaloudíkem v jeho pracovně na Žlutém kopci v Masarykově onkologickém ústavu byl velmi příjemně strávený čas. Profesor mluví jasně, srozumitelně, prostě není nuda ho poslouchat. „Rouška je odedávna v medicíně jedna z ochranných pomůcek, nemá být bojovým prostředkem, politickým nástrojem ani symbolem doby. Za určitých vymezených situací může být prospěšná, jako celoplošné, celodenní a celoprostorové opatření by však byla nesmyslem. To se už trochu na jaře stalo v lesoparcích a na horských hřebenech,“ říká Žaloudík a vzápětí přejde do stále odbornější terminologie. Ani v tuto chvíli se ale jako medicínský laik nezačnu nudit.
„Virus jako mikročástice neví, že se má prodírat v kapénce skrz roušku středem, umí tak učinit i po stranách cestou menšího odporu. Umíme najít publikace rouškám fandící i skeptické.“ Vzhledem ke stupňující se odbornosti profesorova výkladu si nechám pro jistotu jeho myšlenky poslat mailem.
Rouška má svá rizika a nemá být politickým nástrojem
Jan Žaloudík zdůrazňuje, že rouška má svá rizika pro lidi s plicním onemocněním, postižením plic nádorem, obstrukční chorobou, případně s anémií a tak či onak sníženou dostupností kyslíku. Pro organismus je samozřejmě nejzdravější čistý čerstvý vzduch, nikoli onen recyklovaný v roušce s vlastními zplodinami a bakteriemi usazujícími se v neměněné roušce. Nemá smysl zaměňovat účel roušky chirurga užívané ve sterilním prostředí nad otevřenou ránou, při řadě dalších antimikrobiálních opatření asepse a antisepse na speciálním pracovišti, s celoplošnou aplikací roušek na ulicích, hřištích, v obchodech, hospodách, fitcentrech a chlévech.
Ostatně zákazník konzumující v hostinci pivo, rum, pivo, rum a plynule kouřící je oficiálně zproštěn roušky, neboť nijak nebezpečný není, asi jen sám sobě. Absurdita celoplošnosti už byla asi od jara pochopena. Je však rozdíl mezi názorem toho či onoho občana a vyhlášeným vládním opatřením.
„Pokud by ho i nevěřící nerespektovali, stát jako takový zvlčí. Proto vnímám povinnost vládního opatření tam či onde roušku nosit a respektuji je, ale to neznamená, že onomu opatření musím věřit a být jeho nadšeným propagátorem. Podobně budu jako kapitán zdravotní služby v záloze respektovat mobilizaci, aniž bych při napadení dezertoval, ačkoli o nepříteli mohu pochybovat, je-li nepřítelem. Povinnost mít stejný názor jako činitelé snad ještě není. Nebudu tedy nikdy vyzývat, aby občané vládní opatření nerespektovali,“ říká dále profesor Žaloudík.
Pomocný nástroj, asi jako lopata při stavbě atomové elektrárny
Pokud jde o psychosociální dopady roušky, to je složitější. Někteří se za ní cítí bezpečněji. O muslimských ženách skrytých za burkami je to známo, bez zahalení si připadají ostudně nahé. Tak je to i s mnohými spoluobčany, kteří si připadají chráněni. „Smyslem roušky může být především chránit ty rizikové, a jiné, jak je tomu ve zdravotnických a sociálních zařízeních, nad otevřenými ranami a podobně. O tom snad ani řeč nebyla a nikdo nepochybuje. Pro mnohé je to útok na identitu a takto se v roušce cítí, že mají ústa zavřená, jejich mimika je potlačena, není rozdíl mezi úsměvem, smutkem, pietním nebo škodolibým pohledem. Pár týdnů se to absolvovat dá, ale po čase může rouška vrůst do hlavy jako čtvrtá plena mozková – k oné tvrdé pleně, měkké pleně mozkové a pavoučnici (dura mater, pia mater a arachnoidea)“, líčí barvitě Jan Žaloudík. „Pokud se však budeme donekonečna bavit jen o rouškách, uniknou nám mnohé podstatnější souvislosti současné covidí patálie. Mnohým se to může hodit, budeme-li až příliš sledovat změny kdy a kde roušku ano, ne, a zase ano či jinde,“ dodává s úsměvem.
Pokud se máme podle jeho slov v nových dobách bránit rouškami všem virovým i bakteriálním infekcím, tedy nikoli jen COVIDU, je to na vážnou debatu a novověk nám vystřídá virověk či epocha mikrobiální. „Rouška je jeden pomocný nástroj užitečný asi jako lopata při stavbě atomové elektrárny, na písek a cement dobrá, pro technologii vybavení absurdně neadekvátní. A s virem nebojujeme, ani on s námi, sžíváme se, jako s těmi stovkami ostatních. Tento je výjimečný, je to virus nováček, rusky novičok, ať už je dílem božím, přírodním nebo laboratorním,“ uzavírá přední český lékař. V závěru našeho setkání mi zopakuje zajímavou myšlenku, že lidský věk má být dělen na třetiny, nemusejí být nutně stejně dlouhé. V první třetině má na člověku pracovat vlast, aby z něj něco bylo. Ve druhé třetině má člověk pracovat pro vlast, aby z ní něco bylo. A ve třetí třetině má spíše rozjímat a rekapitulovat, k čemu to všechno bylo.
Během loučení mi emeritní ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně věnuje knihu od Jaroslavy Sladké s názvem Jan Žaloudík: Protože bloudíme, je o čem mluvit. Bez váhání mu slibuji, že si mne během příštího setkání může vyzkoušet, zda jsem ji četl. Při listování asi stopadesátistránkovou knížkou, která je tvořena rozhovorem autorky s Žaloudíkem a černobílými i barevnými fotografiemi z různého období profesorova života, mne mimo jiné zaujaly dvě fotky křižníku Aurora na řece Něvě. Na obou fotografiích, které byly pořízeny v rozmezí 43 let je samozřejmě Jan Žaloudík. Někdy před patnácti lety jsem totiž Auroru v Petrohradě navštívil i já.
„Křižník Aurora na Něvě, který prý vystřelil jen jednou. Ale stálo to za to,“ je napsáno v popisku pod starší z fotografií z někdejšího Leningradu ve zmíněné knize. Dodávám, že epocha, kterou tímto jediným výstřelem v roce 1917 zahájili námořníci z Aurory, představovala bohužel začátek pro nesvobodu velké části světa. Výstřel z křižníku znamenal nasazení náhubků stamilionům lidí. Nesmyslné nošení roušek tam, kde jich není potřeba, například i na liduprázdných ulicích či v přírodě může vzdáleně připomínat politické náhubky určené k umlčení lidí. A to může vzbuzovat skepsi nejen u všestranně zaměřeného a erudovaného profesora Žaloudíka, ale vadí třeba i některým dalším návštěvníkům Aurory na petrohradské Něvě.
KRISTIÁN CHALUPA
