Proč je podkova symbolem štěstí?

10.11.2017 11:45

    Když jsem pracovala v redakci Technických novin v Bratislavě, vybídl nás šéfredaktor před koncem roku napsat příspěvek do předvánočního a novoročního čísla. Podmínkou bylo, abychom nepoužívali běžná klišé, jako že přejeme čtenářům hodně štěstí a ještě lepší budoucí rok. Do redakce jsem jezdila vlakem do Brna a horečně přemýšlela, co vymyslet, aby tam štěstí přece jen bylo. Hlavou mi probíhalo, kde a co hledat.

    Nakonec jsem si vzpomněla, že leckde visí podkova jako symbol štěstí. Věděla jsem také o velké sbírce podkov na tehdejší Vysoké škole veterinární v Brně; postupně jsem zjistila, že tehdejší profesor MVDr. Emanuel Král, vedoucí katedry reprodukce hospodářských zvířat a chirurgie, který se kromě jiného vyzná ve všem, co se týká koní. Když jsme spolu poprvé hovořili, řekl, že moje myšlenka není vůbec scestná a pro koně i jejich majitele je správná podkova opravdu šťastnou volbou.

    Poté mě pozval do pavilonu, kde bylo vystaveno na 500 různých podkov. Pan profesor mě pozval do muzea, kde bylo k vidění 500 různých podkov a vyprávěl o tom, proč se takřka na celém světě považuje podkova za věc přinášející štěstí, zda se tento symbol vztahuje na materiál. Proč tomu tak je, se dlouho nevědělo, zda se tento symbol vztahuje na materiál, železo, nebo na tvar podkovy. Staří Řekové a Římané si cenili železo více než jiné kovy pro jeho pevnost při útoku a obraně. Arabové opět věřili v jeho magickou moc; když je překvapila bouřka, volali železo, železo. Jen samotné vyslovení tohoto slova stačilo prý na odvrácení nebezpečí. Muslimové pokládali opět za posvátné vše, co mělo tvar půlměsíce, tedy i podkovu, a Číňané stavěli nejen své hroby, ale i hřbitovy ve tvaru půlměsíce.

    Navíc ovšem kůň a podkova patří nerozlučně k sobě a navíc i ve vzdálené minulosti bylo zdraví koně velkým štěstím a bohatstvím. Zdraví koně však závisí nejen od dobré zdravotní kondice, ale i také od toho, jak je podkovaný, v jakém stavu je jeho kopyto. Říká se proto, že kopyto je druhým srdcem koně, které je bez podkovy hodně zranitelné. Bez ní se totiž rohovina kopyta snadno prodere a škára, která leží hned pod rohovinou, je nesmírně citlivá. Koně s poraněným kopytem nelze snadno přinutit, aby táhl těžký povoz nebo klusal po tvrdé půdě.

    Od doby, co lidé používají koně na práci, si lámali hlavu nad tím, jak ochránit jeho končetiny. Vždyť již biblický král Šalamoun měl ve svém vojsku kolem 12 000 koní, které si opatřil z Egypta, Sýrie a od Chetitů. Samozřejmě v té době – a ještě dlouho poté – neznal nikdo vhodnou ochranu kopyt. Koně, jejichž rohovina se opotřebovala, po delší cestě na kamenech bývali vyřazení, protože kulhali a nemohli jít dál.

    Z historických pramenů dnes víme, že v starém Řecku a Římské říši používali na ochranu svých jezdeckých a tažných koní jakési boty, nebo spíše bačkory, které se nazývaly hiposandále. Neustále však působily potíže, protože jejich majitelé nevěděli, jak je připevnit. Na to, že na rohovinu lze přibít podkovy, přišli lidé teprve mnohem později. A tak je přivazovali, připínali a všelijak připevňovali. Koně je ovšem pohříchu často ztráceli.

    Bohatí majitelé koní si nechávali zhotovit hiposandály z drahých kovů, nebo železné zdobili stříbrem a zlatem. A když takový kousek našel chudý člověk, znamenalo to pro něj štěstí i malé bohatství, zejména když původní majitel nešetřil při jeho vzniku drahými kovy.

    Postupně ovládl kůň celou dopravu, i když mu hiposandály neumožnily rychlejší pohyb, přesto na nich jezdci překonávali dosti značné vzdálenosti. Zvířata, která používali na práci zemědělci, neměli tolik těžkostí, protože se většinou pohybovaly na měkké půdě, takže se kopyta tolik neopotřebovala.

    Kdo vynašel později podkovu, zůstalo tajemstvím. Víme jen, že již ve starověkém Řecku používal tesálský kmen podkováky či větší hřebíky, kterými připevňovali koním na kopyta železné podkovy. Prý se to stalo v pátém či šestém století našeho letopočtu.

    V té době se šířily však objevy a vynálezy velice pomalu a tahle převratná novinka se k nám dostala, podle dochovaných rukopisů, teprve v jedenáctém či dvanáctém století. Podkovy se vyráběly a dosud vyrábějí ze železa. Jejich tvar se neustále měnil, od neuměle vykovaného plátu železa ve tvaru zevní části vnějšího obvodu kopyta až po dnešní pantoflici, neboli podkovu s hmatci a ozuby připevňovanými na závit. U nás jsou nejstarší zachované tzv. keltské podkovy; jsou poměrně úzké a malé. Pak přišla podkova španělská, charakteristická zvláštní úpravou ozubů oproti nepravidelné chůzi a později švédsko-staroněmecká podkova, která je podstatně širší.

    Dnes má podkova ještě mnohem větší význam. Dříve sloužila jen na ochranu rohoviny, dnes již známe podkování ortopedické a při různých chorobách koně se vyrábějí dokonce zcela speciální podkovy, které mají význam i v prevenci a léčbě kopyt.

    Odborníci uvažovali také o tom, jak nahradit klasický materiál – měkkou ocel. Postupně zkoušeli použít hliník, dokonce gumu a posléze plasty. Všechny pokusy vyzněly naprázdno. A tak se na celém světě podkovává stejným způsobem již od minulého století; odchylky jsou nepatrné.

    U nás má podkovářství dlouhou tradici a vysokou úroveň. Spojila se v něm rakousko-uherská řemeslná důkladnost a francouzské pojetí vycházející z fyziologie kopyta. Zhotovit dobrou podkovu je skutečné umění, i když se dnes vyrábějí již průmyslově.

    Dnes ztratili koně své výsadní postavení v dopravě, udržují si však své nezastupitelné postavení například ve sportu. Závodní koně jsou mimořádně ceněny, věnuje se jím obrovská péče.

    Rovněž ve studiu veterinární medicíny je kůň stále středem velké pozornosti, a nic nenaznačuje, že by tomu mělo v budoucnu být jinak.

    Také sochaři všech dob citlivě ztvárňovali ušlechtilý a harmonický tvar, účelnou dokonalost, proporce a dynamiku tvarů koňského těla v klidu i v pohybu. Pohled na citlivě vymodelovanou sochu koně je vždy estetickým zážitkem.

    V areálu Univerzity veterinárního lékařství a farmacie v Brně můžete obdivovat Myslbekovu sochu hřebce Arda, který sloužil jako model pražskému svatováclavskému pomníku. Socha, kterou odlili ve slévárnách ĆKD Blansko, připomíná historické tradice veterinárního lékařství a současně je holdem významnému dílu našeho sochařství 19. století.

    Dnes se nám již sice nepodaří při našich toulkách nalézt podkovu, ale nyní, když se další rok blíží mílovými kroky, se určitě s tímto symbolem nejednou setkáte na novoročních přáních.

ERIKA BEZDÍČKOVÁ