Poslední Mohykán je jednička

02.08.2017 19:10

    Dovedete si představit jedenáctiletého kluka, jak se mu rozzáří očka, když dostane k narozeninám krásně ilustrovanou dobrodružnou knížku? Jenže takové výjevy skončily s minulým stoletím. Dnes už u (pre)puberťáků i ta nejvnadnější knížka sklízí leda opovržení.

    Dopřál jsem si nedávno návrat do časů dětství a k mé tehdy nejmilejší knížce: Poslednímu Mohykánovi Jamese Fenimora Coopera. Kdysi jsem vlastnil její vydání z roku 1948, ještě z nakladatelství J. R. Vilímka, podle tiráže v překladu Fr. Austina (zkomolený přepis pseudonymu F. S. Procházky „Fr. Faustin“) v úpravě dr. Bedřicha Fučíka a (to hlavně) s ilustracemi Zdeňka Buriana. O tu knížku mě připravil jeden z mých tehdejších spolužáků. Před pár lety jsem stejné vydání spatřil za výkladem antikvariátu. Musel jsem chvíli šetřit do prasátka: stálo tisíc korun! Antikvář mi vysvětlil, že jde o zcela zachovalé vydání i s obalem; bez obalu by prý přišlo tak na 350 korun.

    Teď jsem tedy opět hrdým vlastníkem svého prvního Posledního Mohykána. A k tomu mám ještě další dvě a půl vydání téže knížky z nakladatelství Albatros: úplný překlad Vladimíra Henzla z roku 1970 a jedno z nejnovějších vydání z roku 2007 v překladu V. Kocourka a v úpravě Zuzany Kocourkové; a ta půlka (jde o první část knihy) je v antologii Indiánské příběhy z roku 1987 v překladu Vladimíra Hulpacha. Kromě Henzlova překladu s ilustracemi Jaromíra Vraštila jsou ostatní knížky opatřeny obrázky nedostižného Zdeňka Buriana.

    Blahořečím osudu, že se mi Poslední Mohykán poprvé dostal do rukou právě v úpravě literárního kritika a esejisty Bedřicha Fučíka, který má ostatně velké zásluhy o propagaci a vydávání kvalitní četby (nejen) pro mládež, protože ve dvacátých až čtyřicátých letech pracoval jako redaktor a ředitel v nakladatelstvích Melantrich, J. R. Vilímek a Vyšehrad.  Jeho zásah zbavil Cooperův originál rozvláčných pasáží, v nichž se mísí romantické popisy divoké krajiny s realistickými pasážemi z historie války mezi Angličany a Francouzi o nadvládu v Severní Americe – v oblasti Velkých jezer na hranici s Kanadou – v polovině 18. století. A úpravce taky zpřehlednil množství indiánských reálií a dialogů ve francouzštině, jež musely být řešeny v rozsáhlých poznámkách typu „hergot – německá kletba“, jak se trefně vyjadřuje Jan Werich ke stovkám poznámek ve vydáních Švejka z padesátých let. (To v nejnovějších vydáních Posledního Mohykána se moc poznámek nevyskytuje, takže se například nedozvíme ani to, že indiánský název Solné jezero označuje Atlantský oceán.)

    Nejznámější dílo J. F. Coopera u nás vyšlo už zhruba v padesáti vydáních (poprvé roku 1852), většina z nich v různých úpravách. Nelze se tomu divit, vždyť Cooper (1789–1851) svého Mohykána vydal v roce 1826, tj. deset let před Máchovým Májem. V té době v českých zemích vznikalo poměrně dost próz a her s historickým námětem: roku 1817 byly „objeveny“ Rukopisy Královéhradecký a Zelenohorský, sahající údajně do 9. – 13. století, roku 1818 vyšel historický román Cooperova vrstevníka Josefa Lindy Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav, Klicpera psal svoje hry a historické prózy (např. o Lucemburcích)… Zájem našich spisovatelů byl upřen hluboko do středověku, což samozřejmě americkým spisovatelům nebylo dáno – takže pokud psali o historii své země, která byla z bělošského hlediska oproti Evropě docela mladinká, byly jejich hlavním tématem boje s indiány, války mezi Španěly, Francouzi a Angličany o vládu nad americkým územím a boje za americkou nezávislost. Z hlediska historického odstupu od těchto událostí na tom byl J. F. Cooper podobně, jako když náš dnešní autor píše o druhé světové válce. Indiánská tematika byla už v té době – a dodnes zůstala – pro Evropu včetně českých zemí dost atraktivní, o čemž svědčí nespočet vydání indiánek a neméně filmů, televizních seriálů a inscenací, k jejichž tvorbě postupně přispěli i autoři evropští, zejména Karel May a okrajově i Josef Václav Sládek. Vznikly různé mýty, například o „ušlechtilém divochovi“ jako protikladu divocha krvelačného, o kladném působení bílých (Evropanů) na divoké indiány, o nerozborném přátelství bělochů a rudochů…

    To vše nalezneme v románech J. F. Coopera, zejména v pětidílném cyklu příběhů o lovci Nattym Bumppovi, zvaném Kožená punčocha či Sokolí Oko (Hawkeye). Druhou částí pentalogie je Poslední Mohykán (1826); dějové mu předchází román Lovec jelenů (1841, napsaný jako poslední z celého cyklu), pak následují díla Stopař (1840), Průkopníci (1823, napsaný jako první) a Prérie (1827), v němž se Nattyho život uzavírá.

    V nejslavnějším románu se kříží historické válečné téma s tématem milostným: Uprostřed bojů putují divokou krajinou v doprovodu majora Heywarda Duncana mladé sestry Cora a Alice (Bílá Lilie) za otcem, velitelem anglické pevnosti, již ovšem obléhají Francouzi podporovaní indiánským kmenem Huronů. K němu náleží proradný Magua, který trojici Angličanů má dovést do anglické pevnosti, ale snaží se o opak. V tom mu zabrání trojice lovců a stopařů tvořená Nattym a jeho delawarskými přáteli Čingačgúkem (Velkým Hadem) a jeho synem Unkasem, posledním z rodu Mohykánů. Po mnoha peripetiích se šestici hlavních hrdinů, k nimž se přidá ještě prostoduchý hudebník, podaří dostat do pevnosti, ta se však musí vzdát francouzské přesile a obránci jsou poté Hurony pobiti. Děj pokračuje dál, ale komplikuje se milostnými vztahy: Cora a Unkas se do sebe zamilují, avšak po Coře touží i zrádný Magua; Heyward zase je snoubencem Alice. „Malý, zlověstný kruh smyslného ohně. A tak je Fenimore všechny pozabíjí, Coru, Unkase i Maguu, a zůstává Bílá Lilie, aby zachovala rasu. Majoru Heywardovi porodí spoustu bílých dětí. Zlobivých „hnijících lilií“ dneška. Cooper – nebo umělec v něm – se zřejmě rozhodl, že krev dvou ras, bílé a rudé, by se neměla mísit. A tak je pozabíjí.“ (Mimochodem: podobně milostný vztah mezi bělošskými a indiánskými hrdiny řeší i Karel May.) Tak děj knihy shrnuje anglický spisovatel David Herbert Lawrence ve svých Studiích z klasické americké literatury. Takže přetrvá jen vztah mezi Nattym a Čingačgúkem (jméno Chingachgook je někdy přepisováno jako Čingašgúk), muži dvou ras, žijícími dále bez ženy a bez dětí.

    Není divu, že dobrodružný děj, plný napínavých epizod, přitáhl i filmaře, počínaje americkými, kteří už v letech 1911 a 1920 vytvořili němé filmy a pak od roku 1936 (kde roli Nattyho hrál Randolph Scott) samozřejmě mnoho zvukových, jež vyvrcholily filmem Michaela Manna (1992) s fascinující kamerou Danta Spinettiho, vynikající hudbou Trevora Jonese a Randyho Edelmana a hlavně s hereckými výkony charismatických herců Daniela Daye-Lewise v roli Nattyho a Wese Studiho v roli Maguy; jim zdatně sekudují Russell Means (Čingačgúk), Eric Schweig (Unkas), Steven Waddington (Heyward), Madeleine Stowe (Cora), Jodhi May (Alice) a další. Autoři nesmírně působivého filmu si děj dost upravili (zamilují se do sebe i Natty a Cora, jež nezahyne, naopak zahynou Heyward a Alice, o niž usiluje Magua), což platí i o mnoha dalších zfilmovaných podobách z dílen kanadských, anglických, německých, francouzských, dokonce i rumunských filmařů. Čeští se k nim naštěstí nepřipojili – český film Poslední Mohykán (1947) Vladimíra Slavínského má s Cooperovým dílem společný jen název a popularitu. V komedii o napravení rodinného diktátora, starožitníka Kohouta, který chtěl určovat osud svých dcer, si zahráli Jaroslav Marvan, Soňa Červená, František Hanus, Eman Fiala a další.

    Všechny ty desítky knižních vydání a filmových i televizních zpracování udržují Posledního Mohykána už málem dvě stě let stále v povědomí čtenářů a diváků, a to i českých (což se o stejně staré Lindově Záři nad pohanstvem rozhodně říct nedá). Zajímavé je, jak si četní překladatelé a upravovatelé poradili s exotickými reáliemi – co exotickými, dokonce i našinci blízkými! Když naši hrdinové prchají před Hurony po řece, jakým náčiním myslíte, že své kánoe ručně pohánějí?

    Vesly – domnívají se Fr. Faustin, B. Fučík a Kocourkovi. Pádly – domnívají se V. Henzl a V. Hulpach (jiné překlady nemám k dispozici). Kdo má pravdu?

    /Podle Slovníku spisovného jazyka českého je „pádlo (z něm. < angl.) lopatovitě zakončené náčiní (na rozdíl od vesla nepřipevněné k lodi), sloužící k jejímu ručnímu pohánění./

MICHAL ŽÁK