Popelka je věčná

    Když se v jihomoravské metropoli řekne jméno Grimm, případně Grimmové, mnoha Brňanům se okamžitě vybaví, že jde o hlavní tvůrce barokní podoby jejich města – architekty a stavitele Mořice Grimma (1669–1757) a jeho syna Františka Antonína Grimma (1710–1784); otec dal dnešní podobu většině brněnských kostelů a klášterů a také mnoha palácům (hlavně Nové radnici) a domům, syn v práci svého otce úspěšně pokračoval.

    Ve světě je ovšem známější jiná, mladší dvojice Grimmů, tentokrát bratrská: Jacob (1785–1863) a Wilhelm (1786–1859), kteří prosluli svou dvojdílnou sbírkou pohádek. První díl vyšel roku 1812, druhý o tři roky později. Takže letos je to přesně 200 let, co bylo dokončeno první vydání Pohádek bratří Grimmů, a navíc uplynulo 230 let od narození staršího z bratrů.

    Bratři Grimmové sbírali lidové pohádky převážně v Hesensku, odkud pocházeli, a Westfálsku. Spojovali různé varianty pohádek včetně těch, které jejich vypravěči přebírali z několika sbírek pohádek ze 16. – 18. století, hlavně z Pohádek matky Husy (1697) Charlese Perraulta (1628–1703). Ve druhém vydání své sbírky už ale Grimmové parafráze známých Perraultových pohádek Kocour v botách a Modrovous ze své sbírky vyřadili, zatímco Popelku tam ponechali, protože se od Perraultovy verze lišila. Pohádky pak v touze dopátrat se „duše národa“ upravovali do podoby, jež se měla co nejvíc blížit původním (germánským) mýtům. Podobně posléze postupoval i jejich přítel Karel Jaromír Erben (1811–1870), který se ovšem orientoval hlavně na mýty slovanské. Grimmové, Erben i další z předchůdců a představitelů národních obrození vycházeli z učení Johanna Gottfrieda Herdera (1744–1803) o národech a národních jazycích a z jeho myšlenky, že lidová vyprávění obsahují pozůstatky dávné, ještě pohanské víry.

    Pohádek bratří Grimmů je přes 200 a jejich sbírka měla neuvěřitelný úspěch. V Evropě vyvolala přímo epidemii zájmu o sběr pohádek. Stejné motivy se stěhovaly ze země do země, takže grimmovské pohádky, jako jsou Červená karkulka, Popelka, Sněhurka, Šípková Růženka, Jeníček a Mařenka, Tři přadleny, Brémští muzikanti, Železný Jan a jiné, existují v mnoha národních obdobách.

    Popelka patří k pohádkám nejfrekventovanějším a nejoblíbenějším. Český národ ji zná z vyprávění Boženy Němcové, Elišky Krásnohorské, ba i z jiných variant včetně té od Josefa Lady (O Popelákovi) a také z černobílého televizního filmu Vlasty Janečkové Popelka (1969, scénář V. Janečkové a Jarmily Turnovské čerpal i z Perraulta, hlavně v závěru) a zejména z legendárního česko-německého filmu Václava Vorlíčka Tři oříšky pro Popelku (1973). Ten film neodmyslitelně každoročně patří k vánočním svátkům v Česku, Německu, ale i Norsku a díky norským fondům ho bude Národní filmový archiv letos digitalizovat, aby se mohl na Vánoce vrátit na obrazovky v původních jasných barvách a s kvalitním zvukem.  

    Scénář Tří oříšků pro Popelku napsal František Pavlíček podle pohádky Boženy Němcové, přesněji řečeno podle pohádek z jejích Národních báchorek a pověstí (1862), a to spíše (což většina národa netuší) podle pohádky O třech sestrách než podle zpočátku hororové pohádky O Popelce. V té má Popelka starší sestry Kasalu a Adlinu. Pocházejí z chudé rodiny, a když se starší sestry nejsou schopny o sebe postarat, rozhodne se otec všecky tři odvést daleko do lesa a tam je opustit, aby se nemohly vrátit domů a musely si hledat službu ve světě. Podaří se mu to až napotřetí, kdy se sestry opravdu ztratí a přijdou k zámku, sídlu lidožrouta a jeho škaredé baby. Sestrám se podaří lidožrouta upálit v peci a babě setnout hlavu, takže získají zámek i s jeho bohatstvím. Starší sestry si ho užívají a nutí Popelku, aby jim sloužila. Jenže ta při úklidu najde zlatý klíček a s ním cestu do sklepení s mnoha poklady, k nimž patří i krásné šaty. A pak teprve se začne odehrávat známý příběh s plesem a krásným mladíkem.

    V pohádce O třech sestrách je tomu se šaty jinak: Anušce, jíž přezdívají Popelka, otec přiveze ořechovou větev; Anuška ji zasadí a vyrostlé oříšky jí dají šaty nejprve růžové, potom oblakově modré a nakonec perlové svatební. Ve filmu Tři oříšky pro Popelku získá Popelka tři oříšky od štolby Vincka; v oříškách postupně najde myslivecký úbor (aby mohla zapůsobit svou aktivitou na prince, jehož potká v lese), dále červánkové šaty a posléze perlové svatební šaty. Okolnosti dalšího děje všech tří příběhů se od sebe v detailech, zvláště v pomoci spřátelených zvířat (holoubci, žába, kůň, pes, sova), dosti liší, ale nakonec to všude pro Popelku a prince (či knížete) dobře dopadne. Hůře (na rozdíl od Perraultovy verze) jsou na tom ale sestry: Kasale a Adlině (O Popelce) podrápou obličej kočky střežící poklady ve sklepě, takže obě sestry přijdou o krásu a posléze i o bohatství; Baruška a Dorotka (O třech sestrách) donutí otce, aby i jim přinesl oříšky, ale z nich vyskočí hadi, kteří obě sestry uškrtí; ve Vorlíčkově filmu má Popelka jen jednu sestru – Doru, a ta se v ukradených Popelčiných šatech převrhne i s matkou do díry v ledu, když na saních ujíždějí před princem, aby si Dora nemusela zkusit Popelčin střevíček.

    Motiv malého střevíčku se objevil už v prvních verzích pohádky o Popelce v 10. století ve staré Číně, kde, jak známo, dívkám v útlém dětství svazovali chodidla, aby se vešla do co nejmenších střevíčků, což byl znak vznešenosti. Podle jungiánské psychologie je střevíček symbolem ženského přirození. Střevíček podaný princem Popelce, aby si ho obula, je vlastně obrazem svatebního obřadu: ženich navléká nevěstě prsten (symbol vaginy) na její natažený prst (symbol penisu) a tak oba dávají najevo, že od té chvíle je každý z nich vlastníkem pohlavního orgánu svého protějšku.

    Celý příběh sourozenecké rivality s plněním úkolů, jež by Popelka nezvládla bez pomoci spojeneckých zvířat, tří oříšků, v některých verzích i kouzelného stromu či – jako u Perraulta – víly, jež dokáže měnit dýni v kočár, myšky v koně, ještěrky v lokaje, je komplikován i rituálními oběťmi: sestry si musí uříznout palec či patu, aby se vešly do střevíčku. Cesta překonávání překážek nakonec vrcholí posvátným sňatkem: posluhovačka umouněná od popela se změní ve štěstím zářící nevěstu v nádherných šatech. Dívka dospěla, nalezla vlastní identitu, je připravena dát život další generaci.

    Děti mnohé z toho nevnímají, či pociťují jen podvědomě. Zcela se ztotožní s hlavní hrdinkou a jsou nadšené, že dobro zvítězilo nad zlem, že Popelka překonala nástrahy kladené sourozenci a macechou, případně nepřejícími rodiči, že se vymanila z jejich vlivu, že získala princovu lásku a stojí na prahu šťastného života v bohatství, symbolizovaném krásnými šaty.

    Pohádka o Popelce „vystihuje výjimečným způsobem naše duševní pochody: ukazuje nám, co jsou naše psychologické problémy a jak nejlépe je můžeme zvládat,“ napsal psychoanalytik Bruno Bettelheim před čtyřiceti lety. A v tom nepochybně tkví popularita pohádky o Popelce i Vorlíčkova a Pavlíčkova filmu Tři oříšky pro Popelku. 

MICHAL ŽÁK