Píše se Šarapova či Šarapovová?
aneb O mluvnické rovnoprávnosti
20.03.2014 18:15
Před lety navštívila Československo tehdy velice populární italská zpěvačka Rita Pavone. Časopis Mladý svět otiskl její velkou fotografii s příjmením v podobě Pavoneová a redaktor MS se s tímto výtiskem vydal za Ritou, aby ji požádal o rozhovor. Jenže první otázku nepoložil žurnalista, ale naštvaná zpěvačka, která po nahlédnutí do časopisu zvýšeným hlasem volala na nebohého novináře: „Co jste mi udělali se jménem? Takhle se přece nejmenuju!“ V současné době se ve vysílání českých televizních stanic pro změnu objevují jména jako Emma Smetana či Markéta Častvaj-Plánková (vdaná za Častvaje), z nichž by – na rozdíl od řady tuzemských diváků – asi Rita Pavone naopak radost měla, zatímco někdejší lidově demokratická funkcionářka Anežka Hodinová-Spurná by jí zřejmě byla cizí jak Habsburkům myšlenka sokolská.
Oba zmíněné příklady připomínají fakt, že v češtině existuje tzv. přechylování čili možnost tvoření jmen ženského rodu k příslušným jménům rodu mužského, a to zvláštními příponami. Z jazykového hlediska to bývá výhodné, i když i přechylování má dost odpůrců. Ostatně přechylování existuje i v řadě jiných jazyků – například v polštině, bulharštině, němčině, italštině, španělštině, v jazycích pobaltských zemí atd. (v některých těchto jazycích se ale nemusí týkat ženských příjmení). Ale nejde jen o hledisko filologické. Vždyť máme rovnoprávnost! A ta je definována jako demokratický princip, podle něhož všichni občané státu mají stejné právní postavení – a to nejen co se týče národnosti, rasy, politického přesvědčení, náboženského vyznání či majetkových poměrů (já vím, v praxi to někdy pokulhává, ale to je jiná kapitola), ale i bez ohledu na pohlaví, což není tak samozřejmé, jak to na první pohled vypadá. A právě na poslední jmenovaný případ vlastně bere ohled i česká mluvnice. Jenže šedá je všechna teorie a jen strom života se zelená, jak by řekl klasik. Takže teorie sice učinila mluvnické rovnoprávnosti zadost, ale v praxi už to bývá poněkud horší, přičemž nejsilnější námitky zaznívají k přechylování ženských příjmení. Podle tzv. matričního zákona (301/2000 Sb., 320/2002 Sb., 578/2002 Sb.) se příjmení žen tvoří v souladu s pravidly české mluvnice, ale ukládá-li to mezinárodní smlouva, uvede matriční úřad na žádost nositelky ještě příjmení ve formě, která pravidlům české mluvnice neodpovídá, a z těchto dvou forem příjmení si uživatelka zvolí při podání žádosti jen jednu jeho formu, která se pak uvede v matričním dokladu. Citovaný zákon upravující zápis příjmení do veřejných listin je ovšem dílem právníků, jazykovědcům návrh tohoto zákona k vyjádření poskytnut nebyl. Pravomoc rozhodnout o zápisu tak přísluší matrikám. (Zákon odkazuje na mezinárodní smlouvu, z níž vyplynula Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin /96/1998 Sb./ a zákon o právech příslušníků národnostních menšin /273/2001 Sb./.) Týká se to ale jen občanek ČSR (v návaznosti na přihlášení se k cizí národnosti). Občanky cizích států s cizí národností mají zatím smůlu, protože jsou do českých veřejných listin zapisovány v přechýlené podobě – pouze s možností poznámky, která objasní původní tvar jména. To by se jistě mělo legislativně napravit, aby i původní podoba příjmení cizinek mohla být přejata do matričního zápisu v ČR z dokladů vydaných v cizích státech – tedy třeba i v nepřechýlené podobě. Ale pozor: zmíněný zákon o matrikách se nemůže vztahovat na přechylování a skloňování ženských příjmení v běžné komunikaci, protože nejde o záležitosti legislativních rozhodnutí. Takže jazykovědci doporučují přechýlené podoby podle českých noremních zvyklostí. A pokud autor trvá na podobě nepřechýlené, měl by se snažit označit pohlaví jiným způsobem – uvést nepřechýlené jméno ženy třeba slovy paní, sportovní reprezentantka, známá herečka apod.
Zatímco v případech typu Novák – Nováková je přechýlení jednoduché, pak třeba u příjmení Kočová si nemusíme být jisti, zda manžel je Kočí, nebo Koč; neznáme-li kontext, je obtížné na základě příjmení Brodská odhadnout, zda partner je Brodský či Brodskij. Od Hrabě je ženský protějšek Hrabětová, Martinů se nepřechyluje, stejně tak Šerých, ale může být i Šerýchová.
Ještě složitější je to u cizích jmen: projevuje se snaha o případnou snadnou rekonstrukci původního příjmení (Néhrúová), zatímco nepřechýlená zůstávají jména jako Greta Garbo, i když třeba Agatha Christie či Marilyn Monroe se občas objeví ve tvaru Christieová a Monroeová... Na Charlotte Bronteovou už jsme si zvykli, zatímco některá nakladatelství prezentují málem jako firemní značku jméno autorky i u nás velmi populárních románů Danielle Steel, jejíž příjmení však jazykovědci doporučují v souvislých textech skloňovat. Často se toleruje skloňování jména cizinky (lze-li to) při zachování nepřechýleného příjmení (s Patricií Carey).
Averze mnohých cizinek vůči českému přechylování je plně pochopitelná (jména pak zůstávají nesklonná), přesto je mnohdy výhodné se mu nevyhýbat už kvůli srozumitelnosti: z novinového titulku Výhra darovaná Graf Sanchez totiž nepoznáme, která z těchto hráček vlastně vyhrála (výhra darovaná Grafovou Sanchezové či Grafové Sanchezovou?). A když už jsme u tenisu: komu stačí tvar Šarapova, měl by se dozvědět, že u příjmení slovanského původu na -ov, -ev a -in se ženské protějšky odvozují příponou -ová od celého slovního základu – proto Šarapovová apod. (Neodpustím si poznámku: když je někdo opravdu úspěšný, pak si svět brzy zvykne i na to -ová, jako je tomu v případě rovněž tenistky Navrátilové.) Skvělá olympionička Kateřina Emmons ovšem vyžaduje i v médiích znění podle svého amerického manžela (rozená je Kůrková). Oproti tomu neznalec evropské literatury by považoval spisovatele Evelyn Waugh nesprávně za ženu, zatímco George Sand (vl. jm. Aurore Dupin) by pro něho byla – rovněž nesprávně – muž…
Ještě složitější jsou transkripce či transliterace – třeba z arabštiny, čínštiny, japonštiny, azbuky atd. Zajímavé bývá i přechylování jmen zvířat (pes – psice, daněk – danělka, husa – houser) a přechylování k neutrům (vnouče, orlíče)... Přípona -ová se ovšem užívá i v dalších případech tvoření ženských protějšků mužských jmen: třeba podle označení manželova povolání, i když výrazy typu paní radová či paní doktorová už se téměř nepoužívají. Zato od starších lidí přece jen někdy slýcháme oslovení – paní doktor; o ozbrojených složkách raději nemluvit: kapitán Nováková činí vlastně zadost zmíněné nerovnoprávnosti, nemluvě o starším tvaru určeném ženě – pane četaři, který můžeme slyšet třeba ve filmu pro pamětníky Návrat domů. Tvary dramaturgyně či chiruržka jsou ovšem stále ještě poněkud nezvyklé: naštěstí nám nepřipadají jako příliš divné dvojice s jinými slovními kořeny (muž – žena). Mužské protějšky feminin se tvoří u osob méně často: přadlena – přadlák, baletka – baleťák, přičemž tvořit je u slov jako – kojná (a opačně třeba – gigolo) je samozřejmě zbytečné… Je také zajímavé, že nadávky bývají často jen v mužském rodě – týká se to nejen blba (i když už jsem jednou zaslechl – blbka), ale řady příkladů, které raději nechám na ctěných čtenářích a čtenářkách…
Škoda, že přechýlený tvar se nepoužívá k označení ženských význačných osobností: máme tedy Mistry (neznalci etikety si je bohužel občas pletou s řemeslníky, takže dirigenty pak oslovují – pane mistr!), ale už ne Mistryně (přípona -yně zní mnohým lidem poněkud pejorativně) či Mistrové (zřejmě to příliš připomíná paní mistrovou).
Dodejme ještě, že dvojice slov typu beran – beranice, had – hadice, krab – krabice, jelen – jelenice jsou pouhé slovní hříčky.
Inu – čeština je jazyk bohatý a tvárný, přechylování využívající. Tož tedy bych měl na závěr poopravit výše uvedenou definici rovnoprávnosti, abych jí učinil zadost: nikoli jen „demokratický princip, podle něhož všichni občané státu…“, ale „demokratický princip, podle něhož všichni občané a všechny občanky…“
JAN MERVART
