Oslava 100 let Republiky nebo Matějská pouť?

    Také jste byli na Festivalu Re:publika na brněnském výstavišti?  Celé tři týdny od 26. května do 17. června byly brány výstaviště dokořán, a to doslova. Vstupné zdarma, jen turnikety počítaly návštěvníky. Kolik jich bylo, to se teprve dozvíme.

    Lákadlem největším byla určitě Slovanská epopej Alfonse Muchy. Tedy jen její polovina, ale i tak poskytovala výjimečný zážitek i pro toho, kdo ji viděl v Moravském Krumlově. Nedá se nic dělat, obrovská plátna především potřebují prostor, aby poskytla tu správnou emoci. V druhém prostoru doplňovaly vizi Muchovy plakáty zejména pro Sáru Bernhardtovou, které ho proslavily. Plakát s uměleckou invencí a zlatými barvami v nadživotní velikosti, to je i dnes úžasný zážitek.

    Hned vedle exkluzivního účinku Epopeje řadím expozici České filharmonie s názvem Má vlast. Skvěle zahraná Vltava pod taktovkou Jiřího Bělohlávka s průvodem úžasného videa s autentickými záběry řeky a jejího okolí, z toho běhal mráz po zádech. Z povedených expozic je jistě nutno vyzvednout malou, ale překvapivou expozici v Bauerově zámečku o jeho obyvatelích. Jen škoda, že zcela utajenou. Výborná byla i expozice Knihovny Jiřího Mahena 100 knih. V pavilonu A byl návštěvník zmatený. A2 s označením BAM byl prázdný prostor s malým informačním stánkem, kde byla nudící se slečna. Nikdo si jí nevšímal, což byla chyba. Dověděli bychom se, že exponátem je právě ona velebná klenba pavilonu A a dál že je nutné jít do Bauerova zámečku.

    V pavilonu A1 měl být zřejmě neuralgický bod celé výstavy. Přivítali nás sokoli, důstojně uvedeni velkým znakem a doloženi fotkami a výkladem. Ale proč tak málo? Nezasloužili by si větší plochu? Stejně jako by si jistě zasloužil víc prostoru Leoš Janáček. Pochválit je nutné i výstavu VUT a Technického muzea.

    Pavilon G1 hostil výstavu AvantGarde. Nejlépe působila retro část, poněkud utajená pod obrovským, nekončícím lešením, jehož smysl všem unikal. Pod ním se skvěla hlava Masaryka z červeného drátu, působící jako prolézačka, ke které se ovšem nesmělo. 

    Namísto kolotočů udělala radost dětem expozice v pavilonu V Relax zóna. Všechny možné druhy sportů spolehlivě unavily děti a vzpružily dospělé. A v pavilonu E lákala výstava o vesmíru, ale také poněkud v utajení. Vůbec informovanost o dění v areálu vázla.

    Ostatní pavilony byly uzavřené a tvářily se odmítavě. Proč? Když mohl být exponátem pavilon A, proč ne Z? Nebo P, C, B... polovina výstaviště zela prázdnotou, instituce BVV se zjevně od akce distancovala. Občerstvení fungovalo jen o víkendech, ve všední dny si nebylo kde dát kávu, pardón, improvizovaná kavárnička u divadla byla v provozu, ale v obležení. Zato byly v permanenci obě pódia, našlo se hodně souborů, které zde předváděly své hudební i divadelní umění.

    A jsme u divadla. Budova, která je 20 let zavřená, je architektonický i kulturně-historický skvost. Bylo možné do něho nahlédnout, ale moc se návštěvník nedověděl. Jen několik plakátů, které oznamovaly v kostce historii divadla a několik figurín v oblečení 30. a 40. let, které čpěly naftalínem. Na obrazovce nad jevištěm běžely filmy Voskovce a Wericha, ale nikdo je nesledoval, v ošuntělém přítmí nebylo příjemně. Co s divadlem bude? Nikomu nechybí? Prý máme málo prostor pro kulturní aktivity, nestálo by za to, divadlo opravit? Prý má špatnou statiku a stálo by to moc peněz. Necháme to spadnout?

    A ještě si neodpustím jednu poznámku. Součástí projektu Festivalu byla i seznamovací akce Rande století, kolem kterého byl od počátku povyk. Nápad paní Kateřiny Šedé, pozvat 1918 osamělých mužů a žen, aby zde našli partnera pro život, neboť Masaryk pravil, že rodina je základ státu, by nebylo nic špatného, kdyby to nebylo zcela nepřipraveno a nežádala na to 4,4 milionu dotací od města a od Ministerstva kultury. A jak to dopadlo? Akce se konala poslední víkend, 16. a 17. června v pavilonu G2. Na dveřích napsáno „Uzavřená společnost“, přede dveřmi hlídající pořadatelé a novinářům vstup zakázán. Takže jsem jako očitý svědek nebyla vpuštěna a musela jsem vzít za vděk líčení skutečného očitého svědka. Pán z Pardubicka, který nechtěl být jmenován, asi 40 let. Podle jeho líčení zde bylo asi 450 účastníků, z toho cca 2/3 žen, převažovaly 35–40 (jeho věková kategorie, tak je asi víc vnímal). Akci si pochvaloval, i když možnost proplacení nákladů na cestu a ubytování ve Voroněži nevyužil. Výstavu neviděl, nebyl na to čas. Škoda.

    Ale proč to všechno vlastně? Aha – 100 let republiky, české a slovenské státnosti. Slovenskou účast či alespoň připomínku jsem hledala marně. Že jde o státnost, to jsem taky nikde neviděla. Nepotrpím si na vlajkoslávu, ale ty tři utahané hadry na stožáru, popsané černou fixou před pavilonem G mi smysl nedávaly. Snad ty panely kolem cesty s fotkami osobností a s popisem událostí v průběhu let? Začetla jsem se do textů a nevěřila očím. Informace typu: „Žena za pultem, zboží pod pultem“, „ Bony, vole, nechceš bony“, „7 divů socialismu“, kdy nikdo nic nedělá a všichni kradou, „Mami jsem těhotná, je to vážená osobnost, neznámý vojín“, …že v roce 1951 jako první na světě končíme na záchytce, v roce 1965 balíme do alobalu, používáme antikoncepci a usínáme s Večerníčkem… nevím jak koho, ale mne to popudilo. Jako fór dobrý, ale oslava 100 let státnosti? To opravdu se zmůžeme jen na hospodské vtipy?  

    A tak jsme si za 150 milionů užili tři týdny lidové zábavy, která neměla jednotící ideu, postrádala byť jen náznakem libreto a byla jen slepencem více či méně zajímavých expozic a průvodních živých akcí. Taková pěkná, živá Matějská pouť. Nebo spíš Matějsko-Hollanská? To už nechám na vás.

KARLA HOFMANNOVÁ