O jednom nespisovném slově

09.12.2016 12:25

    Tak předně: Máte už občanský průkaz? No prosím, jen tak cvičně ho vyhledejte a ukažte mi ho!

     Tak dobře, můžeme začít.

     Znáte to – ten starý piktogram, tu manifestaci probouzejícího se mužství… Ačkoli teď už ji na plotech, stěnách, případně tabulích (ve srovnání s heroickými dobami takové Ptákoviny Milana Kundery) vystřídaly malůvky a nápisy trochu jiné, zhusta anglické.

     Ta heraldická routa má arciže názvů nepřeberně. I když bodrý český lid – a to i ústy svých literátů a překladatelů (v rozpětí od Máchy, anonymního zčešťovatele Sadovy Justiny až třeba po Michaela Žantovského v Mailerově Americkém snu a Knihu o kundě: „Ach kmotřenko, studánko rozkoše a slasti, o tobě je tahle knížka.“) – dává přednost pojmenování utvořenému kdysi od kuních kožek, jimiž se v předpeněžním platebním styku platívalo za nevěsty, za ženy…

     Máte pravdu: tady bychom se nějakého kloudného, jasně doloženého počátku stěží dopátrali. Ostatně nám jde stejně o název jiný, o synonymum spjaté – věřte nebo nevěřte – s bitvou tří císařů. A to je událost trvale udržovaná v historické paměti, mimo jiné každoročním prosincovým spektáklem pod Mohylou míru.

     Když francouzští vojáci v opojení vítězstvím a láskou šeptali do ouška moravským dívkám na seníku své „Petit chat!“ (p´tiša), dívky si toto magické slůvko docela přirozeně spojily s místem přednostního zájmu vojáků. A „kočička“, tedy číča, se stala milou synekdochou, která v mírně pozměněné podobě vhání nach stydlivosti či naopak purpur rozkacenosti do tváří nás starších a málo asi otrlých, když zmíněný něžný výraz – ovšem ve zcela neněžném podání – uslyšíme splynout ze rtíků naší mládeže.

     Pravda, etymologických verzí je bezesporu víc, leč půvabu té svrchu uvedené určitě nedosahují. Koneckonců „chat“ je v lidové francouzštině mj. i označení pro ženské pohlaví.

     „Kuš!“ (z franc. couche! = lehni!) zvolá jistě mnohý z vás, „s takovými řečmi jděte do pisoáru“ (z franc. pissoir = hajzl). Nuž zaštiťme se tedy klasiky. V Jungmannově Slownjku česko-německém najdeme slova „piček“ a „čjča“, což obojí je „moč“, „pičkati“ je „močiti“ a „čičánj“ či „pičkánj“ jsou substantiva odvozená. To poslední dokládá autor roztomilým příkladem užití: „Drbánj po nádobě mužské w čas pičkánj“. Jungmannův Slownjk vyšel roku 1837. A slavná bitva u Slavkova se odehrála 2. prosince 1805.

     Nicméně řeč je stále o tom jednom nespisovném slově. Však je také nenajdeme ve Slovníku spisovného jazyka českého, kde jsou pouze výrazy „pičičanda“ (slangově komorná v divadelní hře, či expresivně hloupost, rozpustilost) a „píčit se“, eventuálně „pítit se“ (vzpírat se, zpěčovat se, protivit se, případně vzpříčovat se – např. o jídle v krku; to je však utvořeno od slov zpět či zpátky). Dá se vsadit na to, že v připravovaném inovovaném vydání Slovníku už tato slova nebudou.

     Nepomůže nám ani hledat toto slovo ve většině etymologických slovníků z poslední doby, včetně toho od Václava Machka, jehož 5. vydání vyšlo roku 2010. Jen Český etymologický slovník Jiřího Rejzka uvádí slovo „píča“ coby vulgární výraz pro zevní ženské pohlavní ústrojí, připodobňuje ho k dětským výrazům pipina a pindík či pinďour a vyvozuje: „Zdá se tedy, že jde o jakýsi onom. základ *pi- napodobující močení a označující i pohlavní orgány. Srov. pizda.“

     Mnohem obsáhleji o tomto slově referuje Slovník nespisovné češtiny kolektivu autorů (poprvé byl vydán roku 2006); přináší i vazby (myslet píčou, píčou ke zdi) a třináct odvozenin, mezi nimi i Píčí rynk (náměstí u brněnského nádraží) a Píčovka (brněnská Orlí ulice), což jsou názvy z repertoáru tzv. brněnské plotny (Otakar Nováček, Brněnská plotna, 1929).

      Ještě podrobněji, dokonce na několika stranách své knihy Zakázaná slova aneb (ne)pikantní jazykověda (2004) se názvosloví „orgánů ženských“ věnuje porodník prof. MUDr. Antonín Doležal, DrSc. Píše: „Pičkati se užívá v maminkovské řeči, což značí močiti. Původ slova hledejme u řeckých hrdinů, kteří měli akon – házecí kopí. Kopis znamená nůž, meč i sekeru, je to něco, co může dělat pik, jako je tomu ve slově pikros – bodavý.“ A dodává, že trojúhelník podbřišku tvarem připomíná tyto hrotovité nástroje, že je tu tvarová podoba s píkou a že na hrotě kopí, oštěpu je špička.

     Ano – „už staří Řekové…“ Dál už se snad ani nemůžeme dostat. Mnohá slova mají zaručený život věčný, jiná zanikají. A nezáleží na tom, kdy a jak vznikla, ani na tom, zda vyvolávají ruměnec, a proto ani nejsou ukotvena ve slovnících. Stačí, že žijí v paměti a ústech lidu. A taky třeba v lidových písních, které přežily umravňovatele Erbena a najdeme je v různých neortodoxních sbírkách, například u Jana Jeníka z Bratřic, v Kryptadiích K. J. Obrátila a dalších. Ostatně čtyři takové písně uvádí ve své knize i Antonín Doležal. Vsaďte se, že při jejich čtení se ruměnci neubráníte.

MICHAL ŽÁK