O hymně

13.04.2018 16:40

    Před 240 lety (roku 1778) napsal Wolfgang Amadeus Mozart svou Koncertantní symfonii Es dur pro hoboj, klarinet, fagot, lesní roh a orchestr. Její druhá část začíná hobojovou melodií, v níž po pár tónech pokračuje lesní roh. Když si tu melodii poslechneme, jasně v ní slyšíme začátek naší hymny. Jak je to možné? Jednoduše. Když o 56 let později František Škroup skládal melodie ke zpěvům v lidové komedii Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (1834), převzal účelově několik Mozartových taktů a rozvinul je v melodii písně, již zpívá slepý houslista Mareš. Tklivá píseň, jejíž slova napsal Tyl pod dojmem krásy přírody v okolí řeky Vrchlice na rodném Kutnohorsku, se i přes neúspěch hry stala – dnešními slovy řečeno – hitem a postupně získala status národní hymny. Ten byl s konečnou platností před sto lety potvrzen i zákonem.

    Ne že by se neobjevily pokusy nahradit tento plod biedermeieru novou, modernější hymnou. Když byl o tuto službu národu požádán Bedřich Smetana, odmítl s tím, že nemá smysl nahrazovat to, co si národ sám zvolil. A přece byl vtažen do hry o novou hymnu. Když totiž v roce 1861 hrabě Harrach vypsal anonymní soutěž na dvě opery, z toho jednu na historický námět, vytvořil Karel Sabina pro Smetanu libreto opery Braniboři v Čechách podle Tylovy stejnojmenné povídky z roku 1847. Opera měla premiéru v lednu 1866. Její vlastenecký námět a především pak sbor Udeřila (původně Uhodila) naše hodina si rychle získal oblibu a někteří vlastenci později uvažovali o tom, že by tato melodie, samozřejmě s novým textem, mohla nahradit málo bojovnou píseň Kde domov můj. První ředitel Národního divadla František Antonín Šubert napsal nová slova: „Udeřila naše hodina, / k svobodě znova národ vstává, / za svoji čest, jazyk, za svůj krov, / za svoje práva v boj se dává. // Kupředu kráčej každý vlasti syn, / nadšení změň se v mužný ducha čin, / ke skvělé slávě věků minulých / námi se nová připoj sláva.“ Po Šubertově smrti (1915) byla tato báseň nalezena v jeho pozůstalosti a dva sběratelé lidových písní se roku 1919 chopili úpravy Smetanovy sborové skladby opatřené Šubertovým textem. Byli to známý chodský skladatel Jindřich Jindřich a dnes už zapomenutý moravský skladatel Hubert Doležil (1876–1945), který v letech 1908–1914 působil i v Brně jako profesor na 2. českém gymnáziu Na Poříčí. Jenže ani jedné z obou úprav se nepodařilo českou hymnu nahradit. V tom neuspěl ani Vítězslav Novák se sborovou skladbou Tři české zpěvy na texty Josefa Václava Sládka (1918).

    Ještě před Tylovou Fidlovačkou vyšla roku 1831 časopisecky a roku 1841 i knižně báseň Václava Hanky Moravo, Moravo. Její text zhudebnil brněnský rodák Ludvík rytíř z Dietrichů. Z pamětní desky na jeho rodném domě v Biskupské ulici 5 na Petrově se dozvíme, že se narodil 8. 3. 1803 (tedy před 215 lety) a zemřel roku 1858 (před 160 lety). V roce 1843 vyšly Dietrichovy Vlastenecké písně, kde jako první byla píseň Na Moravu, dnes zpívaná jako Moravo, Moravo, Moravěnko (původně Moravičko) milá. Podle znalců je v její melodii názvuk na melodii Gaetana Donizettiho.

    Je zvláštní, že ani oficiální česká hymna, ani neoficiální moravská hymna nemají ryze české, respektive ryze moravské kořeny (Donizetti ani Hanka nemají s Moravou nic společného). Ale to nikomu nevadí. Ostatně zboží z dovozu u nás má tradičně vysoký kredit.

    My jako národ lpíme na své státní hymně, s dojetím si o ní čteme v knize Františka Kožíka Píseň nejdražší (1986) a obdivujeme ji ani ne tak v Tylově Fidlovačce, ta se právem objevuje na jevišti či v televizi jen velmi sporadicky, zato ji s humorem vnímáme v kratochvilné hře Ladislava Smoljaka Hymna (1998). Známe ji i z bezpočtu variant, parafrází a parodií, shrnutých do knihy Kde domov můj, vydané v nakladatelství Paseka roku 2004, a necháme se (jak kdo) okouzlovat osmi virtuózními variacemi na českou národní hymnu pro sólové housle, jež zpracoval Pavel Šporcl… Ale běda tomu, kdo se o naši hymnu otře, byť s úmyslem povýšit lidový popěvek na symfonické veledílo, jako se letos opovážil skladatel Miloš Bok na popud Českého olympijského výboru (přišlo to bratru na šest set tisíc). A tak dál trvá v kraji bohumilém Čechů slavné plémě: duše útlé v těle čilém – jak se tvrdí v druhé, zapomenuté sloce naší „písně nejdražší“.    

MICHAL ŽÁK