Novinářů není nikdy nazbyt
01.09.2014 17:35
V jaké míře je novinář potřebný, nás přesvědčuje každodenní sledovanost audio i vizuálních sdělovacích prostředků a tištěných jak by smet (v gramatické uvolněnosti nové doby je možné psát i dohromady).
Tyto ukazatele podchycují převážně oblast tzv. populárů, které bravurně podchycují opravdovou a většinovou podstatu člověčí vyspělosti, která podává v pohledu čisté optiky nezkreslený náhled a důkaz o tom, že pojem člověk ne vždy zní hrdě. Je to jako s byznysem, který těží z obdobné podstaty, jež praví, aby se dalo lidem to, co chtějí. Ale je to tak, jak to je a média díky tomuto směru lidského zájmu využívají možnosti širokého spektra informací a dobře na tomto druhu lidské přízně, nebývá výjimkou, že i té lacinější úrovně, dokáží zprofitovat, včetně těch, kteří je ovládají.
Sdělovací prostředky všeho druhu si za dobu své existence vytvořily pozici, v níž promlouvají silným hlasem i o tom, o čem by měli hovořit jiní, kterým tato povinnost vyplývá z jejich profesního zaměření, kdy kromě pouhé mluvy by to, o čem hovoří, měly i řešit.
Ne vždy však tomu tak bývá a mnohdy místo kroků rozhodnosti a činů se samy zaměří na pouhý monitoring děje, v němž se stává, že skutková podstata jejich působnosti se dostane do pozice hráče druhých houslí.
Média tak nejednou přebírají hlavní roli představení, v níž z původní role informačně doplňujícího prvku suplují pozici sólisty a přebírají otěže podstaty děje událostí.
Nedokonalost ať už ve schopnostech zástupců činných v trestních řízeních či spočívajících v tzv. subjektivních příčinách mající s kauzou odlišný záměr, a kterých je více než zdrávo, jak nám dokumentují poznatky právě sdělovacích prostředků, jsou pak dovažovány nápaditou, trpělivou i odvážnou prací zástupců, kterým se ne jen tak zbůhdarma říká sedmá velmoc.
Ale v posledním slovu velkomnožiny vlivu je rovněž skryto něco, co ne vždy musí korespondovat s objektivitou a z novináře může udělat člena tzv. páté kolony. Víme to všichni, že když je moc ve smyslu prostředku vlivu, že ne vždy bývá nasměrována ve směru ochrany toho, co se v ustáleném lidském vnímání označuje jako dobro, případně pokrok.
Jsou to ty případy, kdy se vahadlo objektivity, a zase v tom smyslu jak jsme se ji naučili přijímat, že bílá je plusem a černá vyjadřuje spíše opačný pocit, převažuje do polohy, která budí rozpaky, nesouhlas a odpor.
To se avšak již rovná zneužití moci, které takovéto bývá i v žurnalistice nezřídka jako vodního plynného skupenství v parním kotli.
Záleží na okolnostech, které nás tlačí kterým směrem. A cíl tohoto směru nemusí určovat ani samotní novináři, ani vydavatel, ale ten kdo nebývá pro čtenáře viditelný, ale je nejmocnější. Ten pan neviditelný je pochopitelně peníz, jímž vládne ten, kdo jeho kvantitu uměl nejvíce namnožit a to i za okolností vem kde – i jak – vem. Čili i z toho plyne, že práce novináře potažmo sdělovacích médií může mít, a také že i občas mívá, odvrácenou tvář.
Ale zaměřme se na pozitivum úsilí sdělovacích prostředků a na povrch se nám vyplaví skutečnost ovlivňující pozitivní smysl novinářské tvorby, která, jak ukazují mnohé kauzy, je bohužel, ale zároveň i bohudík, v naší společnosti záchrannou brzdou a tudíž nezastupitelná.
Nezřídka nalezneme velmi časté praktiky, jejichž záměrem je obohacení se jednotlivce či skupin na úkor druhých. A to jak penězi, majetkem i mocí. A že ti, kteří takovouto činnost mají v popisu své práce potírat a preventivně předcházet, bývají v praxi častokrát nevýkonní a mnohdy i záměrně, a kauzy tohoto druhu jsou nakonec díky zástupcům médií vytaženy na světlo boží, jimi rozplétány a pokud ne jinak, tak alespoň je nedovolí nechat vyčpět. A to bývá profesní úkon namnoze hodný novinářského titána! A to je další důvod o potřebnosti novináře.
Opakovaná lež a dodejme, že i blbost, bývá ne zcela přemýšlivým davem lidí určité mysli po čase přijímána coby skutečnost.
Pokud by novinářský osten neukázal a důkazně nepojmenovat, že takovýto výrok nemá větší smysl než hloupost sama, tak by se vnímavost většiny nechala táhnout za takto záměrně napnutý provaz.
Jako ukázka mohou posloužit například některé výroky v ukrajinském konfliktu, které mají šanci aspirovat do zápisu knihy hlášek, v němž se objevily více než servilní, s prominutím, hlody na téma zadržených výsadkářů, kteří se jak malí kluci měli vymlouvat, že omylem zabloudili, až se ocitli v týlu protivníka?! Parašutista a zabloudit při exkluzivitě jeho výcviku a digitálním navigačním zařízení?!
To je stejně tak prostoduché jako tvrzení, že prérijní indián si popletl skunka s bizonem!
Nebo výroky ministra zahraničních věcí Lavrova a jeho snahy o vymytí mozku v případě jím proneseného tvrzení, že ruská armáda má ve svých řadách sice dobrovolníky, ale ti jsou tak oddáni vojenské cti a povinnosti, že ani o dovolené se nehodlali, cituji: „Oddat válení se na pláži a odskočili si zabojovat do znepřátelené oblasti ve smyslu záměru vojenské oddanosti vůči své vlasti?!“
Všichni, kdo jsme byli na vojně, víme, jakému postihu se rovnalo svévolné opuštění posádky v záměru vzdálení se za účelem konzumace půllitru piva. A zde se jednalo o svévolný vstup na znepřátelené území s obrněnou těžkou technikou a účinnou palbou! Paradoxu takovým výrokům nasvědčuje okolnost, že se počalo s takovým tvrzení manipulovat bezmála jako s reálným faktem a naštěstí novinářská oponentura vrátila vše do reálu rozumové meze. Takových případů bychom ale našli přehršel a mnohdy větší významového paradoxu.
Takže i tohle je součást novinářského poslání, která slouží k udržení rovnováhy lidských úvah a pochopení reálu situace. Takových náhledů bychom nalezli mnoho a vždy v trochu pozměněné podobě.
Služme proto účelu činnosti, kterou jsme si sami a dobrovolně zvolili a nepřipusťme, abychom se stali zástupci a propagátory toho, čeho se občas snaží využit ti, kteří se nalézají na druhém břehu řeky, a kteří by ty váhající z nás mohli za jejich odklon od toho, čemu se říká novinářský kodex, přeplatit.
JIŘÍ V. ŘEZÁČ
