O antisemitismu (nejen) včera, dnes… a zítra
Nevědět… zapomenout…
28.03.2019 08:20
Loňská osmičková výročí a letošní devítková – a že jich je – dokážeme si vzpomenout my starší? A což teprve mladí? Vědí, co to byl Protektorát Čechy a Morava a kdy vznikl? Nebo Druhá republika? Co Vítězný Únor? Loňské průzkumy ukázaly, že to není valné…
Například jen 42 % mladých lidí ve věku 18–24 odpovědělo dobře, co byla a někteří i kdy byla podepsána Mnichovská dohoda (30. září 1938), jen 42 % co se stalo v únoru 1948 a jen polovina, co to bylo tzv. Pražské jaro 1968. Nepochybně to tak bude i s událostmi roků devítkových. A tak aspoň letem světem: 15. březen 1939 – německá armáda obsazuje zbytek okleštěných českých zemí. Toho dne večer v 19.15 přijíždí do Prahy Hitler, podepisuje výnos, jímž je zřízen Protektorát Čechy a Morava, přespí na Pražském hradě, projede a projde se městem a odjíždí, aby o dva dny později, 17. března, vlakem, přes Olomouc, přibyl kol jedenácté dopoledne do Brna… (U té příležitosti shoří synagogy v Olomouci i v Brně.) Zde se Hitler zdrží cca dvě a půl hodiny, o půl druhé odpoledne odjíždí do Vídně…
Ale o tom všem bylo už napsáno mnoho knih, i mnoho článků… o životě v Protektorátu, o odboji, o kolaboraci, o každodenním bytí ani ne hrdinném, ani podlézavém, ale nutném…
A úvah, které hodnotí… jak jsme se chovali jako národ, zda jsme řádně pojmenovali příčiny, rozlišili zlo, omyl, pomýlení, zda jsme udělali dostatečná pokání a dostatečně oslavili, co si oslavu zaslouží… A nejen za Protektorátu. No, teď to ponechám doznít… Jen chci podotknout, že v tom nejsme sami. V půli března tohoto devítkového roku se v sále brněnské Židovské obce uskutečnilo setkání s rakouským polyhistorem Rainerem König-Hollerwögerem. Je to kamarád naší kolegyně Eriky Bezdíčkové. Poté, co se v roce 2016 rozhodla promluvit o svém osudu osvětimského dítěte a sepsat své vzpomínky (Moje dlouhé mlčení) jež posléze vyšly i v němčině, stal se iniciátorem výjezdů Eriky Bezdíčkové do Rakous a jejích rozhovorů a besed s rakouskými školáky a mládeží. K Německu a českým zemím přibylo tedy Rakousko, trochu jiné, s jinou životní zkušeností – zatímco v Německu, kupodivu, má mládež značné povědomí o dění za druhé světové války, o jejích příčinách i o holocaustu, u nás někdy jako bych vstupovala do krajiny minulostí nepolíbené, říká Erika Bezdíčková. Mladí lidé, až na výjimky, o první republice, o válce a okupaci, o pronásledování Židů téměř nic nevědí a často se o to ani nezajímají. A v Rakousku? Je to zase trochu jiné. Hovoří R. König-Hollerwöger: „I pro Rakousko jsou osmičkové a devítkové události důležité a rozhodující. Bylo to 12. března 1938, kdy Rakousko obsadila německá armáda. O tři dny později přijel do Vídně Adolf Hitler. A řekněme si rovnou, že byl vítán mnohem vřeleji než v ostatních napadených zemích. V hotelu Imperial se sešel s novými profesory a novým vedením university, kteří zde slibovali věrnost Říši...“ Už dlouho před anšlusem se v mnoha místech Rakouska rozpoutalo ponižování i pronásledování Židů i dalších poltických odpůrců. A jak se na tyto události a na poměrnou vstřícnost rakouské veřejnosti k nacistické ideologii, k otázkám viny a spoluúčasti dívají dnešní Rakušané? „Získala jsem takový dojem, že téměř oficiální ideou je nevědět. Nepřipomínat si. Zapomenout.“ říká Erika Bezdíčková. A Rainer K. G. dodává: „A krom toho, mnoho Rakušanů se dovolává i mezinárodně uznaného statutu Rakouska jako oběti, k němuž přispěla tzv. Moskevská deklarace z října roku 1943, kterou podepsali spojenci. Mluví se tu i o spoluvině, ale na tu část Rakušané rádi zapomínají. K zapomínání přispělo i to, že v roce 1955 dosáhla rakouská diplomacie velkého úspěchu, když Rakousko opustily okupační mocnosti, najmě ruská armáda, a Rakousko se poměrně rychle vydalo cestou prosperity a poklidného vývoje. A když se daří dobře – to se rádo zapomíná…“ Samozřejmě, dodávají oba, i v Rakousku byli za války obětaví lidé, kteří pomáhali bližním, i židovským spoluobčanům, a po válce, i dnes hovoří o tom, že v dějinách nelze udělat tlustou čáru za minulostí, zvláště dnes ne, kdy jsou média všeho druhu přeplněna nepravdami a záměrným a cíleným skreslováním. A zaznívají i hlasy varovné, poukazující na vzrůstající protižidovské tendence, k nimž se v Rakousku druží náboženské přesvědčení, které si ze svých zemí přinášejí uprchlíci, jež Rakušané – možná v podvědomém pocitu spoluviny – ochotně přijímají.
O tom všem oba jmenovaní hovoří na svých setkáních s veřejností a Rainer K. Hollerwöger píše i ve své knize Metamorfózy v česko-rakouských vztazích… kterou přeložila Erika… Oběma poděkujme. Vždyť nevědět a nepřipomínat si – nežije jen v Rakousku.
LADISLAV VENCÁLEK
