Nebuď labuť!
Tímto rčením se kdysi častovali studenti, když chtěli druhému dát najevo, že nemá žvanit, nemá si nechat něco líbit, zkrátka nemá být hloupý. Ta labuť v tom byla nevinně – prostě se hodila jako druhý, rýmovaný trochej k tomu prvnímu. Nám se ten živočich bude hodit taky. Ostatně nejen nám; hodil se už v minulosti tvůrcům mýtů, bajkářům, pohádkářům a dalším spisovatelům, skladatelům, výtvarníkům a třeba i hvězdářům či výrobcům toaletního papíru. Takže proč by nemohl posloužit i víceméně jazykovědné úvaze.
Předně sám pojem „labuť“, který má obdobu ve všech slovanských jazycích, odvozuje svůj původ z indoevropského albh, tj. bílý; stejného původu jsou i výrazy albín, albatros, album, ba i Labe. Naši evropští předkové netušili, že onoho bílého ptáka pojmenovali nepřesně. To jim mohlo dojít až po objevení Austrálie, kde žijí i černé labutě. Nicméně původní název už onomu ptáku z podčeledi hus zůstal. Zvykli jsme si na něj.
Na protikladu bílé a černé labutě (ten paradox: černá labuť vlastně znamená černé bílé něco) založili např. Petr Iljič Čajkovskij slavný balet Labutí jezero a v poslední době pak režisér Darren Aronofsky svůj filmový psychothriller Černá labuť. A především americko-libanonský ekonom a esejista Nassim Nicholas Taleb ve své fascinující knize Černá labuť titulní pojem použil dokonce coby termín označující nečekané, těžko předvídatelné jevy, které mají dopad na jedince i společnost – jako např. útok na newyorská Dvojčata a další symboly amerického (západního) života z 11. září 2001.
Celý ten dlouhý úvod měl jeden cíl: ukázat, jak jsme si zvykli na nepřesný pojem a jak ho bezmyšlenkovitě užíváme, aniž bychom o něm zapochybovali. Takovými pojmy jsme doslova zavaleni. A uvědomíme si to, až když přijde Evropská unie a zakáže nám užívat název rum pro nápoj nevyrobený ze třtinového cukru, název marmeláda pro pochutiny nevyrobené z citronů a pomerančů (ač marmeláda je původně portugalsky „kaše z kdoule“, nikoli z citrusů), název pomazánkové máslo pro výrobek obsahující méně než 80 procent mléčného tuku, název sýr pro náhražky vyrobené z rostlinného tuku a název čokoláda pro výrobky s nízkým procentem kakakové sušiny. Co bude následovat, ví bůh a možná i Evropská unie. Zlobíme se, že EU nás okrádá o názvy tradičních výrobků. Ale ruku na srdce: nejde spíš o zavedení pořádku do jazyka a našeho života?
Náhražkové pojmy nás sice nezabíjejí jako pančovaný alkohol, ale opíjejí nás dokonale. Až tak, že např. v dokumentárním filmu o utkání Sparta – Slavia „Dva nula“ vozíčkáři, zapomínajíce na svůj handicap, spontánně skandují „Kdo neskáče, není Čech“. Chcete další příklady? Klidně užíváme pojem „slepá spravedlnost“, ačkoli Spravedlnost původně měla vševidoucí oko, a teprve středověký blázen, který o karnevalu přebíral veškerou vládu, jí zavázal oči. Tak se symbolem spravedlnosti stala oslepená panna s vahami na vážení skutků a mečem k prosazování práva. (Mimochodem: v Japonsku roku 2008 uvedli na trh „spravedlivou podprsenku“; byla zlatá, tvarovaná do podoby misek vah a měla „zvednout“ povědomí o novém japonském soudním systému… Tak se dělá reklama!) Až sochař Marius Kotrba pojem „slepá spravedlnost“ zavrhl a symbolu spravedlnosti dal podobu muže zvedajícího těžký kvádr, což je k vidění před budovou Nejvyššího správního soudu na Moravském náměstí. Nebo co jen pojmů vzniklých původně jako hanlivé, pohrdlivé pojmenování nyní běžně užíváme! Např. gotika (od gótský, tj. barbarský, středověce temný styl; tak ho označili v renesanci), baroko (z portugalského barroco – nepravidelná perla; tak ho výsměšně nazývali klasicisté), biedermeier (z posměšného spojení jmen Biedermann a Bummelmeier, dvou měšťáků z německých novin z poloviny 19. století), impresionismus (od Monetova obrazu „Imprese, východ slunce“, který žurnalista Louis Leroy považoval roku 1874 za nedokončený) či fauvismus (fr. le fauve – šelma; kritik Louis Vauxcelles prohlásil o malé klasické sošce, vystavené roku 1905 na Podzimním salonu, že mezi výrazně barevnými plochami obrazů působí jako Donatello mezi šelmami; ostatně výslovnost jeho jména nám Čechům mnohé napoví). V našem prostředí pak původně dehonestující byla i zkratka V + W. Kdo dnes ten jízlivý osten vnímá? Všechny ty pojmy se zdaleka netýkají jen nás „intelektuálů ve veřejném prostoru“, což je název zajímavého sborníku úvah (ed. Petr Hlaváček), který letos vydala Academia. Ostatně i pojem „intelektuál“ (z lat. intellectus – rozum, pochopení) bylo původně hanlivé označení pro kritiky Dreyfusovy aféry z roku 1894, kterým politikové vytýkali elitářství, nedostatek vlastenectví a loajality.
Vezměme si jen, co problémů způsobil překlad bible z hebrejštiny (která v psané formě neužívá samohlásky) do latiny a co z toho vzniklo za půvabné nesmysly, jež si nezadají s výdobytky surrealismu. Co třeba rohatý Mojžíš, jak ho známe zejména ze slavné Michelangelovy sochy. V bibli je psáno, že když se Mojžíš vracel ze Sinaje, byl obdařen boží přízní, která se zračila v jeho tváři. Jenže hebrejské slovo spjaté se slovem tvář se dá číst a interpretovat jako „roh“ nebo „zářit“. A překladatel zvolil to první. Podobně rčení „Spíš projde velbloud uchem jehly, než…“ vzniklo záměnou výrazů kamilos (lano) a kamelos (velbloud). A konečně možný lapsus největší, který vešel do povědomí křesťanského lidstva: zrození Evy z Adamova žebra. Ten příběh byl převzat z mezopotámského mýtu o první ženě jménem Ni-ti, tj. paní života, ale (jak uvádí Vojtěch Zamarovský v knize Na počátku byl Sumer) zrovna tak to znamená „paní z žebra“. Původní překladatel si zvolil druhý význam – a od té doby se to táhne celou lidskou kulturou. Ale abychom nechodili daleko, hlubokou brázdu do dějin literatury české vyorali svými omyly i brněnští sazeči. V jednom případě přečetli v rukopisu pseudonym Antonína Vančury jako Mahen místo Maheu, což je jméno postavy ze Zolova Germinalu (a shodou okolností Mahena – zase omylem – udělali z Arthura Machena tvůrci nedávno vydaného 1. dílu Encyklopedie tarotu od Bohumila Vurma). V druhém případě zase špatně přečetli jméno Těsnohlídkovy lišky a vysázeli Bystrouška místo Bystronožka.
Inu, jsme obklopeni omyly, zvykli jsme si s nimi žít a nijak nás to netrápí. Takže aspoň na Štědrý den si vzpomeňte, že svátek Adama a Evy je vlastně svátkem omylu. A mějte na paměti to, co říká Hans Christian Andersen v Ošklivém káčátku: „Nesejde na tom, narodíme-li se na kachním dvoře, jen když jsme z labutího vejce.“ Ba možná dokonce i s úslovím z titulku tohoto povídání to nemusí být tak, jak to na první pohled vypadá. Co když ta věta není celá a ve skutečnosti zní: „Nebuď labuť, když spí spánkem spravedlivých.“
MICHAL ŽÁK
