Na okraj valné hromady SN JM

    Na nedávné výroční schůzi Syndikátu novinářů jižní Moravy (SN JM) se opět  probíraly bolesti, které tuto profesní organizaci trápí. Ač se jednalo o takzvanou valnou hromadu, účast byla nevalná, a jak bylo v hodnotící zprávě konstatováno, mnozí z členstva jsou osoby vedení organizace neznámé, kterým zřejmě jde pouze o to, vlastnit novinářský průkaz, jenž jim patrně usnadňuje přístup na nejrůznější kulturní, sportovní či jiné podniky, aniž by je nějak novinářsky zpracovaly. Zakopaný pes je v tom, že dosavadní praxe každoročního vydávání novinářského průkazu je podmíněna pouze zaplacením členského příspěvku bez ověřování skutečné novinářské práce. Vedení SN JM sice na takový postup již nějakou dobu kriticky poukazuje, ale bez kýženého výsledku. To je ovšem pouze neduh, který lze relativně snadno odstranit rázným řezem.

    Podstatně složitější je odstranění nemocí, které mohou být pro novinářskou organizaci takřka smrtelné. Především je to skutečnost, že většina novinářů stojí mimo SN, což ukazuje, že stavovskou organizaci ke své práci nepotřebují. K prokázání své profese jim stačí redakční průkazy. Ona disproporce z mého pohledu souvisí s prestiží SN, kterou, pokud ji vůbec od znovuobnovení měla, ztratila.

    Členy SN, alespoň v její jihomoravské odnoži, jsou novináři-senioři, z nichž mnozí se už pro pokročilý věk aktivní novinářské práce vzdali, ale stále se cítí členy profesního stavu a SN je pro ně jediným pojítkem k činnosti, které se věnovali převážnou část profesního života. To je sice velká a chvályhodná ctnost organizace, ale pro budoucnost je nedostatečná. Budoucnost tkví v jejím omlazení. Žel mladých kolegů je v SN žalostně malé procento.

    Kardinální otázkou je tedy podle mne omlazení členské základny a s tím související posílení prestiže SN. Jsem si vědom, že to nejsou úkoly jednoduché a snadné, jejichž případné naplnění si vyžádá delší čas, který navíc pracuje proti nám.

    Bylo by naivní volat rovnou, aby celostátní veřejnoprávní média, natož vydavatelské domy začaly neformálně ctít funkci SN. Ale snad by šlo více lobbovat za program SN na parlamentní půdě, zejména dnes, kdy je stav českých médií propírán na evropské úrovni. K tomu by byl potřeba i aktivnější postup zdola, aby hlas SN k otázkám médií bylo více slyšet. Současnost se k tomu přímo nabízí – otázky svobody a kultury slova, etika novinářů, dezinformace šířené kyberprostorem, propojování médií s politickou a ekonomickou sférou, ostatně i důraznější vystoupení proti ostouzení novinářů prezidentem (viz můj článek Jak dlouho si necháme líbit… zveřejněný v Brnožurnálu 17. 5.).

    Schůdnější cestu, pokud se týká omlazování SN, vidím v užší spolupráci s fakultami vychovávajícím příšti žurnalistickou generaci, využít k tomu kolegy, kteří na těchto fakultách sami působí. Například prostřednictvím ročníkových prací lze snad budoucí žurnalisty vtáhnout do syndikátní problematiky. Je jistě dobré organizovat soutěže pro mladé novináře, což přispívá k vyšší kvalitě jejich psaní, ale pak soutěžící, a zejména laureáty, využít k navázání kontaktu s kolektivy jejich vrstevníků, například zorganizovat pro ně autorská čtení jejich prací včetně hudebního koloritu pro novinářské mládí napříč redakcemi.

    Mladým kolegům, kteří už v redakcích působí, nabídnout prostřednictvím besed setkávání s vrcholnou žurnalistikou zahraničních zpravodajů, investigativních novinářů… A na to navázat třeba specializovaným kurzem novinářské angličtiny. Nebo: odkrýt jim praxi některých vydavatelů, kteří je zneužívají prostřednictvím nevýhodných smluv, nižších platů za účelem vlastní prosperity. Stálo by to peníze, ale těch je na účtech SN, pokud vím, dost. K čemu jinému je využít, když ne ve prospěch budoucnosti SN a potažmo české žurnalistiky.

    Jsem si vědom, že získat mladé pro cokoliv, je dnes dost složité. Vidím to na svých besedách, písničkářských vystoupeních a programech, které organizuji. Odrazuje je už sám hlas otcovské generace. Lépe by se dařilo získávat je prostřednictvím zase mladých, ale v tom ohledu se pohybujeme v začarovaném kruhu, pokud není A, nemůže být ani B.

    Nechci zde stlát svým rozumem, ostatně sám nejsem právě vzorovým syndikátníkem, byť jsem členem asi od jeho znovuzaložení, zagitován ještě doyenem brněnských novinářů Valtrem Urbánkem. S bídou se zúčastňuji alespoň výročních schůzí a sem tam nějaké společné akce a odmítám nabídku do řídícího aparátu. Po odchodu z redakce pracuji už řadu let jako volný novinář a mám v tomto ohledu stále dost práce. Ačkoliv také mám od SN jen ten průkaz, ctím takto sounáležitost s novinářskou obcí. Mám řadu výhrad k lecčemu, což je o mně všeobecně známo a občas mě to pohne, abych je ventiloval i veřejně. Ostatně už před časem jsem dal pár podnětů na papír a poslal je tehdejšímu šéfovi SN JM kolegovi Kalinovi.

    I tohle sdělení píšu v přesvědčení, že novinářské organizace je třeba.

JIŘÍ C. ROUPEC