Může být dnes cesta zpět zároveň také cestou vpřed?
Každý z nás si pěstuje a dle možností a mravní míry také uspokojuje své pudy. A to jak ty nízké a nižší, jež si společnost zvykla označovat jako nectnosti, tak i vysoké, náležející ke ctnostem. Není zde třeba rozebírat nectnosti, těm se věnují jiná periodika. Zastavme se ale u ctností. Tyto osobnostní klady a přednosti jsou tradičně spojovány především s přirozenými autoritami. Navýsost ctným a i proto váženým člověkem by měl být zejména politik, lékař, právník, především soudce, policista, spisovatel – umělec, učitel, bankéř, duchovní... Co profese, to mravní etalon s nezanedbatelným dopadem na ostatní občany.
Jenomže svět, ve kterém žijeme, zdá se, stále méně akceptuje etický model, o který se opírala evropská společnost předchozích století. Jedna ze základních otázek by tedy mohla znít: Je možná cesta zpět dnes zároveň také cestou vpřed? Víceméně všeobecná akceptace většiny nectností – dříve spojovaných téměř výhradně s černými ovcemi v nejvyšších vrstvách, výstředními umělci a spodinou (drogy a volná láska) – se dnes totiž týká, až na světlé výjimky, celé populace. Zavítal-li by ortodoxní zastánce libovolné víry na hamburský Reeperbahn, například se záměrem navštívit místo, kde odstartovali Beatles svou světovost, jistotě by připadl i na myšlenku, že se takzvaně západní civilizace nachází na samém okraji mravní propasti. Některým mimoevropským duchovním autoritám k podobnému přesvědčení pomáhá satelitní přenos televizních kanálů. (Nebo přímo stok v jejích očích?)
Úvahy, proč ve sjednocované Evropě posílit a podpořit roli církví, například prostřednictvím restitucí komunisty zabaveného majetku, ovšem nepramení z výše naznačených pohnutek. Jakkoli by to takto mohlo být zdůvodněno. Tedy pokud by zainteresovaní sociální inženýři připadli na myšlenku, že je třeba bezmála ateistickému národu cosi také odůvodnit, respektive vysvětlit.
Důvody domácích restitucí církevního majetku v aktuálně zamýšlené podobě jsou velmi pravděpodobně o poznání prostší. Jakkoli také souvisejí se záměrem resuscitace pořádků z počátku minulého století.
Společenská transformace se dnes netýká pouze postsocialistické části Evropy. Ekonomická polarizace je v souvislosti s globalizací ekonomiky celosvětovým problémem číslo jedna a ohlupování chudnoucích mas bipolárním nebezpečím už jaksi nefunguje. Alespoň ne tak, jako dříve. Ve větší míře ji využívá ještě ruská oligarchie a Kim Čong Unovi soudruzi.
Špičky horních deseti tisíc (nejmajetnější lidé v České republice) si zvolily k odpoutání pozornosti od své přečasto i zločinné nenasytnosti nový a přeci tradiční model. Opírá se o osvědčený antikomunismus (komouš může za všechno). Jen do role červeného hadru, magnetizujícího pozornost postupně zuřivějícího býka (rozuměj chudnoucí, nuzní a systémově odíraní málomajetní), je postavena církev svatá. Ani skutečný neznaboh neobrátí svou ekonomickou bezmoc proti kostelu či synagoze (zvlášť budou-li církve dále pečovat o nejpotřebnější). Čím déle bude stát splácet církvím svůj pomyslný dluh, tím lépe, neboť stále bude tento štít lichvářů, zlodějů a mafiánů dokonale funkční.
Nelze v těchto souvislostech zcela pominout roli šlechty. Nic proti takzvaně modré krvi, tradiční nositelce společenských ctností. Podpora šlechtických restitučních nároků (před únor 48) ze strany nejmajetnějších souvisí také s neoddělitelností církevních a šlechtických výsad. Propojení a hospodářsko ekonomickou spolupráci církevních a šlechtických majetků posvěcují nejnázorněji tradiční církevní kariéry druhorozených reprezentantů starobylých rodů. A představuje-li šlechtic v evropské společnosti stále ještě mravní konstantu, kterou jeho majetek nikterak nesnižuje, ba spíše naopak, má zde své nezadatelné místo (s majetkovou nedotknutelností za vysokou zdí) také kdokoli podobně úspěšný. Pomůže-li si ke své ekonomické výlučnosti spekulací s původně církevním majetkem nebo prostřednictvím privatizace části státu (rostné i nerostné bohatství, pitná voda, zdravotnictví, pojišťovnictví, důchodové fondy…) lhostejno!
LIBOR KALINA
