Mudrování nad premiérou Janáčkovy Pastorkyně v Brně

    Do Janáčkova divadla se trousily davy celebrit. Chtěl-li jsem vidět premiéru Její pastorkyně, musel jsem nenápadně vstoupit s nimi. Na červeném běhounu mě pozdravil mladistvý jinoch, ředitel divadla, režisér Glaser…

    Postál jsem před bustou skladatele Janáčka: Klaním se, Mistře. Je to svízel s tím naším Brnem, viďte… Není lehké dostat se mu pod kůži… Jak tomu bylo s Pastorkyní…? Muzikanti ji hrát nechtěli, pěvci vraceli role. Vzpomínáte? Jó, Brno. Naše malé Brno… Teď už je veliké. Možná i dospělé. Nevím. Před padesáti lety vám postavilo hranatý pomník, divadlo na míru a při otvírání hrálo Lišku Bystroušku. To bylo slávy! A měl jste tady plno.

    V béžovém sále jsem se důstojně zabořil do pohodlí jedenácté řady. Tisíc párů rukou vítalo upřímným potleskem dirigenta. Zazněly první tóny hudby génia, modrý samet opony se rozevřel. Obrovitý sad s listy laskanými chladem podzimu a rozkutálenými koulemi žlutavě červených jablíček. V dřevěném domku do bílé košulky a sváteční suknice nastrojená Jenůfa zpívá:

    Už se večer chýlí a Števa se nevrací…

    Jenůfa je v očekávání, otec dítěte, Števa Buryja, je u asenty. Bude-li odveden na „vojnu“, Jenůfčina svatba se Števou je ohrožena…

    Jenůfa (Pavla Vykopalová), pohledná, jako proutek štíhlá pěvkyně s líbezným nosným sopránem a čistou dikcí, si podmanila diváky.

    Zrovna tak i podsaditý, dobrácký a stále nasupený nevlastní Števův bratr, Laco Klemeň (Jaroslav Březina j. h.). Vzhledově starší, zemitý muž, měl v hlase něco bolestného, ukřivděného, jakousi skrývanou hrozbu pomsty.

    Stařenka Buryjovka (Jitka Zerhauová), sedřená, tvrdá žena znalá těžkostí života. Jako by byla tam od nás…

    Do toho starý Stárek, obrostlý sivými vousy (Ivan Kusnjer j. h.).

    Přivřel jsem oči. Jablíčka voněla, hlasy se proplétaly. Zněla Lacova bolest, stárkova dělnost, Jenůfčiny obavy a stařenčina věcnost.  

    A pak se do sadu vevalili rekruti. Števa si notoval:

    A já tím vojákem musím být a konec milování!

    Števa (Tomáš Juhás j. h.), rozmazlený furiant, co může všechno, protože má mlýn, vratkým krokem šlapal do jablíček a rozkopával je do všech stran. Vesnický frajírek.

    Jenůfčin milý, Števa, nebyl odvedený. Výbuch radosti Jenůfy vytryskl až k nebesům.

    Přesvědčivý byl i zármutek zamilované dívenky nad opilostí Števy.

    Števo, Števuško! Duša moja, Števo, Števuško! Tys zase už napilý!

    Sad byl náhle plný elegánů v béžových oblecích s tropiko klobouky posazenými na hlavách. Červená jablíčka se jim koulela pod nohama. Zpívali krásně.

    Daleko široko / do těch Nových Zámků / stavija tam vežu / ze samých šohajků.

    Mojeho milého / na sám vršek dali, / zlatú makověnku / z něho udělali.

    Dech se zastavoval nad krásou zpěvu… 

    Děvčice sbíraly jablíčka do košů a sypaly je na hromady. Zamračený Laca utahoval šroub lisu, měnil jablíčka v mošt. Stárek, mu brousil křivák…

    Vše bylo tak prosté. Oblečení herců i hereček i jejich zpěv.

    Leoš Janáček: V době, když byla Její pastorkyňa skládána, vpíjel jsem se do nápěvků slov. Naslouchal jsem řeči mimojdoucích úkradmo, četl jejich výraz tváře očima, těkal po každém dvižení, všímal si okolí mluvících, společnosti, času, světla a šera, zimy i tepla… cítil jsem všeho toho odlesk v nápěvku notovaném… Cítil jsem, že na nápěvku jsou sledy vnitřních utajených průběhů. Rozuměl jsem v nich smutku i problesku radosti, rozhodnosti i pochybování… Zkrátka jsem cítil v nápěvku „duševní záhady“…

    Do rozezpívaného sadu vstoupila Jenůfčina pěstounka, Kostelnička (Szilvia Rálik j. h.), kostnatá asketička, luteránka upnutá do černé sutany a s černým šátkem na hlavě. Vypadala trochu jako balkánský pop… Pobouření nad Števovou opilostí se jí promítlo do hlasu:

    A tak bychom šli celým životem, a ty, Jenůfa, mohla bys ty rozhazované peníze sbírat. A řekni mu, že já nedovolím, abyste se prv sebrali, až po zkoušce jednoho roku, když se Števo neopije! Když mě neposlechneš, Bůh tě tvrdě ztrestá.

    Pak už se sadem valilo neštěstí… Rekruti odešli, Števo utekl, jeho nevlastní bratr Laco v záchvatu žárlivé lásky poranil křivákem Jenůfčinu tvář…

    Modrá opona vrátila diváky životu… a tleskali!

    Bloudil jsem etážemi foyeru. Poslouchal slova: Kostelnička Kniplové, to byla třída… pamatuji Steinerovou i Palivcovou… kde tuhle vzali…? Pavla Vykopalová je Jenůfou vším… Laca, v hlase nic, v charakteru nic… Přibylův Laca…! Števa není švarný synek, co se za ním děvčata točí… proč hrají titul, pro který nemají představitele… orchestr je ve formě… Marko Ivanovič, dirigent ceněný… scházel tomu režisér Věžník… Janáčka uměl dirigent Jílek… Ovšem sbory, sbory! Slzy jsem měla v očích…

    Bustě jsem řekl: Mistře, je to dobré, veličiny vzpomínají, veličiny se přou…

    Potkal jsem korzující dámu, paměť a svědomí divadla PhDr. Eugenii Dufkovou. Nadechl jsem se k pozdravu. – Neptejte se mě, neptejte se mě…, řekla. Neptal jsem se. Šli jsme si dát truňk, slavnostní Campari…

    Zobrazení druhého dějství je pro velkooperní dómy problémem. Komorní drama, ve kterém čtyři postavy prožívají vnitřní hrůzy v místnosti chudobného domku, je těžkým oříškem a klíčovým bodem každé inscenace.

    Tým „mladých“ tvůrců (Pavel Borák, scéna, Markéta Sládečková kostýmy, Martin Špetlík, světelný design) v čele s režisérem Martinem Glaserem, přišel s řešením zmnožit stísněný hrací prostor z jednoho na čtyři.

    Do spodní třetiny plochy, nad orchestřiště, postavil vedle sebe čtyři kubické čtverce, průsvitně nasvícené, strohé místnosti s hranatými sivými stoly, židlemi, dveřmi a tmavými křížky, symboly ukřižovaného Krista na sivých stěnách. Bylo to, jako když se díváte na políčka jednotlivých obrázků za sebou jdoucích fází filmu, vložených do diaprojektoru. Všechno bylo čtyřikrát. Když se otevřely dveře Jenůfčiny komůrky, byly vidět komůrky čtyři…

    Jenůfa, její děťátko, Kostelnička, Števa a Laco procházeli zdmi jako duchové. Byli samojediní.  

    Jenůfka, utajená Kostelničkou před světem, porodila syna. Števa odmítl Kostelniččinu prosbu o sňatek. Sňatek s matkou Števova dítěte odmítl i Laca. Kostelnička se rozhodla dítě Števy a Jenůfky zabít… Hrůzný čin byl vykonán. Kostelnička namluví Jenůfce, že dítě zemřelo na nemoc a znovu nabídne Jenůfku zamilovanému Lacovi. Laco se sňatkem souhlasí.

    Pěvecké výkony se kloubily s hereckými. Nad všechny však zářila přesvědčivá bolest osudu Jenůfčina…

    Než se zatáhla modrá opona, dala se filmová políčka do pohybu. Odjížděla.

    Dáma šla po schodech, říkala druhé dámě: Kostelnička u Janáčka je v Boha silně věřící žena, ta dnešní Kostelnička, je asi člověkem silně nevěřícím. Druhá odpověděla: Soudím, že Jenůfa věřící je. Její projev je znamenitý…

    Dejme tomu. Je půvabná.

    Potom dámy cejchovaly slavné brněnské Jenůfy: Lyrická Domanínská. Líbezně jemná Blahušiaková. Dramatická Šafránková. Snivá Romanová. A dnes, půvabná Pavla Vykopalová…

    Půvabná Vykopalová… Měla by se asi vdát…

    Stál jsem před poprsím Mistra, do zad mi promluvila herečka Marie Durnová: Jardo, snad nemudruješ i s Janáčkem? – Jo. Zrovna jsem mu povídal…, ani nevím co…

    A co jsi říkal na ty čtyři „cimérky“? – No, vidíš, to jsem zrovna povídal Mistrovi, že to mohlo dopadnout i hůř… Tohle zmnožení mívám při psaní na počítači. Místo jedničky vidím jedenáctku.

    Mařenko, pro mě je to velký svátek. Pamatuji, jak zpíval Lacu Antonín Jurečka i Vilém Přibyl… To už je dávno. To se ještě psalo Burija s měkkým „i“. Teď v programu uvádějí: Buryja, Buryjovka. – Tvrdá doba, tvrdé „y“…

    Uprostřed jeviště stála dřevěná konstrukce, obdélníková výseč chalupy s dlouhým svatebním stolem. Svatební koláčky voněly, sbor fialových dívek s vysokými svatebními čepci zpíval a tančil. Na horizont se promítal obraz hráze rybníka s reliéfem vesničanů. Pod ledem byla nalezena mrtvolka dítěte. Laca a Jenůfa se chystají uzavřít sňatek.

    Dívky v lila zpívají:

    Ej, mamko, mamko, / maměnko moja! / Zjednejte mi nové šaty, / já se budu vydávati. Ej!

    Bylo mi, jako bych se díval na obraz Joži Úprky fialovými brýlemi.

    Ej, mamko, mamko / maměnko moja! / Také jste vy mladá byly / ráda jste se vydávaly. Ej!

    Vesničané přinesou mrtvolku dítěte…

    Rychtář (Ladislav Mlejnek), jediný švarný „šohaj“ mezi „šohaji“, urostlý, štíhlý, v karmínově červeném kroji, se špičatým čepcem na hlavě, kráčel krokem stepilého kyjovského kohouta provádět šetření. Karmínová Rychtářka (Jana Hrochová), s karmínovou dcerou Karolkou (Eva Štěrbová), vyděšeně přihlížely.

    Tři karmínové skvrny ve fialové řeži, hudba bolesti, hudba k zešílení.

    Kostelnička vyzpívala svou vinu a propadla se i s domečkem, svatebčany a karmínovou rodinou do pekel podzemí. Snad jen dým tomu scházel…

    Na velikém prostoru, v hledáčcích reflektorů zůstali dva lidé. Jenůfa a Laca.

    Jenůfa: Víš, že mne budou volat k soudu, že každý na mne s opovržením pohlédne?

    Laca: Jenůfka, já i to pro tebe snesu. Co nám do světa, my si budeme na útěchu!

    Jenůfa: Ó Laco, duša moja! Ó pojď! Včil k tobě mne dovedla láska, ta větší, co Pánbůh s ní spokojen!

    Dozněla hudba géniova, modrá opona se zatáhla.

    Potlesk, aplaus ve stoje a místy volání bravo…

    Pomalu jsem se loudal po schodech dolů, u poprsí Mistra jsem se uklonil. Mistře, řekněte, kolik vašich Pastorkyň mi osud ještě nadělí…

JAROSLAV TUČEK 4. 10. 2015. Brno-Komín. Premiéra 7. 10. 2015. NDB. JD.