Mudrování nad Chaosem srdce a Shakespearovou tragédií Romeo a Julie

16.10.2015 17:20

    Divadelní fakulta JAMU spustila stavidla. Po premiéře obrazivé férie „Ó, Brno“ oslavila 25. výročí svého vzniku radostným sletem absolventů a dvěma slepenými premiérami: Chaosem srdce (Ateliér fyzického divadla) a Romeem a Julií (Bergmanovi činoherci).

    Žiji, byl jsem u toho…

    O inscenaci Ó, Brno jsem napsal Mudrování nad veřejnou zpovědí lidí svého věku, oslav jsem si užíval plnými doušky, objímal se, celoval a tiskl ruce s milými přáteli, tahouny, lídry i hříšníky naší kultury. V Divadle na Orlí jsem viděl rozkošně pozoruhodné představení devíti klaunů a jednoho střízlivě obléknutého bubeníka v brýlích „Chaos srdce“.

    Dveře do sálu otvírala dvojice zmalovaných dívenek s kašírovanými nosy a v poněkud strakatých oděvech. Esmeralda v červeně zkadeřených šatech zpívala zelenými ústy lidovou píseň. Dobře rostlá Miluša, zakutaná do hadříků tmavých odstínů a s kulatým lékařským zrcátkem nad čelem, zápasila se zajištěním otevřených dveří.

    Četl jsem v programu: Představení Chaosu srdce vznikalo během workshopu ve druhém roce studia, kdy se zrodily klaunské postavy. Práce se soustředila na emoce z intimní sféry: prožívaná a často nevyslovená láska, náklonnosti a city, které ovlivňují naše rozhodnutí, aniž by však byly kdy odhaleny. Představení mohlo být sledem skečů, které by odkrývaly tento rozměr naší existence. Ale Danielu Gulkovi se zdálo ambiciózní konfrontovat se s dramatickým textem. Shakespearovo drama Romeo a Julie bylo jasnou volbou. Ambicí představení Chaos srdce také není jen nechat jankovité herce, klauny, inscenovat Shakespearovu hru. Je to mnohem více, výzvou je ponořit klauny, ty postavy, které si herci vymysleli, postavy utkané z jejich intimity, do světa citů a pocitů, které Shakespearovo dílo přináší. Gulko sní o režii Romea a Julie založené především na silně emotivních obrazech.

    Sedl jsem si uprostřed třetí řady.

    Před strakatou oponku nastoupilo devět klaunů. Jejich dlouhý šéf Milánek (Viktor Černický), s bílou kožešinovou vestičkou protkanou černými flíčky, s černým širákem trapera na hlavě a puckou červeného nosu nad černými ústy, si pohrával s tenisovou raketou.

    Drobnější Gerbera (Tereza Sikorová), s kolejemi černých obočí, se špidlatým, vzhůru trčícím frňouskem, divně se lesknoucí čepicí, připomínající polskou vojenskou brigadýrku, čuměla před sebe.

    Klaunka Missy (Ekaterina Plechková) v plandavé halence, měla na levou nohu navléknutou stříbřitě huňatou punčochu. Pravou ji obepínala jemně barevná trikotáž.  Hlavinka jí vězela v baňaté helmičce. Vypadala jako páže, zamilované do svého krále. Její nos byl malinkou jitrničkou.

    Krumpla (Jazmína Piktorová) kypěla v žluté barvě.

    Viktor (Vojtěch Hříbek) neustále tahal z plandavých kalhot předměty a bezzubými ústy němě vykřikoval.

    Quantus (Tomáš Janypka), zasněný, do černé strakatiny ponořený klaun věčného smutku nostalgie, vzdáleně připomínal velké klaunství Bolka Polívky.

    Nejvýraznější figurou však byla, a to bezesporu, Olberta (Aneta Červená). V plachetkové kytlici, s hnědým koláčem na hlavě, byla skřítkem hříbečkem. Z pod placaté čepice, koukal na svět rozšklebený obličejíček s natrženým koutkem úst a z bělostného pytle dvě drobné, živě gestikulující ručičky.

    Klaunské figury brebentily o dvou mocných italských rodech, vytahovaly z kartonů cedule s červenými nápisy: Kapulet, Montek, Kapuletová, Julie, Romeo, Paris… Cedule si zavěšovaly na šíje, dohadovaly se, kde se bude příběh věčných milenců odehrávat, zda ve Veroně nebo v Parisu… Stylizovaly se do pocitů přidělených postav a využívaly situace k drobným legráckám…

    Dlouhý Milánek strhnul strakatou oponu a veronské náměstíčko, plné kartonových krabic a překližkových bedýnek, bylo zalito poledním žárem. Po jeho levém boku rozložil stánek hudebník (Pavel Fajt) s bohatým artiklem bubnů, pánví, puklic, konvic, skleněných dížek a snad i vařeček. Jistě to byl také klaun. V moderně střiženém, na míru ušitém obleku, mlátil do vystaveného zboží hůlkami a bílými bobulkami, placatými řemeny, metličkami a třásl stříbrnou hruškou. Dle toho, jak tloukl, nebo chrastil, klauni se hýbali a hráli. Metali kozelce, naparovali se jako popelící se slepice, po lanu šplhali, šermovali, kartony házeli, do krabic se soukali, vytvářeli obrazce fantaskního města středověku. S obrovskou fantazií, lehkostí a nadhledem předváděli klíčové scény slavného Shakespearova dramatu.

    Luskání prsty, střety rváčů, vzplanutí Romea, vášeň Julie, balkon, souboj, zásah moci, útěk Romea, intriky mnicha, hrobku, vraždění v hrobce…

    S údivem jsem sledoval všechna ta alotria a psí kusy klaunských nadějí.

    Celých sedmdesát minut absolvovali studenti v závratném tempu.

    Představení seskládané ze skrumáží, chaotického pobíhání, monologů a dialogů mělo určitý řád i humor. Gradovalo v tempu a vyvrcholilo nedokonalým ukrýváním kupy povražděných mrtvol, pod hadr strakaté klaunské opony…

    Ještě tři poznámky:

    Nosy klaunů Chaosu srdce by stály za samostatnou studii, stejně tak, jako jejich kostýmy a masky. Výtvarníkovi patří uznání…

    Verbální projev klauna je nedílnou součástí výkonu. Zvolená slova musí mít také typickou klaunskou stylizaci. A při tom jim musí divák rozumět.

    Nejvíce mě na inscenaci zaujalo jednání vytvořených klaunských figur a jejich ukotvení v korpusech a myslích herců-klaunů. Když klaun Quantus hrál Romea, byl to Quantus hrající Romea. Když Esmeralda hrála Julii, byla Esmeraldou hrající Julii.

    Dejte mi strakatý šat bláznů…

    Jak já těm maskovaným klaunům rozuměl…! Dlouhá léta jsem totiž šéfoval ukryt maskou omezence zvaného „Seriós“. Bylo to pro mě náročné fyzicky a hlavně psychicky.

    Masku jsem si nedovolil odložit ani ve spánku…

    O den později, večer, jsem viděl premiéru Shakespearova Romea a Julie ve studentské Martě. Příští činoherci zápasili s klasikem po svém, činoherně.

    Příslušníci dvou mocných veronských rodů běhali po „place“, ne jako šlechticové, nýbrž jako bezdomovci s povislými zadky kalhot. Jen batůžky na zádech jim scházely. Hrabě Paris měl na zádech místo batůžku našit, snad jako ozdobu, liščí kožíšek. Dívky, hrající panské protějšky mocných rodů byly oblečeny lépe. Ovšem nechápal jsem, proč slečně hrající mnicha Lorenza, zpod hnědé kutny vykukovaly elegantně fialové tenisky.

    Pardon, omlouvám se, představení započalo pobíháním studentů herectví po hrací ploše arény v nedbalkách. Před zraky diváků si aktéři na sebe navlékali, jako v baladě z hadrů, kostýmy a vklouzávali do „rolí“.

    Nebylo mi jasné, do kterých dob výtvarníci tragédii zařadili. Šermovalo se kordy, zapichovalo dýkami. Pily se středověké jedy. Hojně se běhalo po odkrytých ochozech. U boční lávky stála hamatná kulisa profilu honosného domu se zubatinou střech a vikýře. Naproti, u pletiva plotu, si hověl posouvací praktikáblový obdélník. Dle potřeby byl vyvýšeninou, soklem, ložem, katafalkem… Snad měli studenti scénografie na mysli renesanci…? Ovšem kostýmy pánů byly proti tomu… Výtvarnou hádanku jsem nevyluštil ani když v samém závěru představení plácla sebou vysoká, placatá kulisa novověku na podlahu a rozvířila sedlý prach...

    Nu, šlo o školní představení, ve kterém se studentům scénografie zadávají semestrální práce, na kterých se učí zvládat úskalí studovaných oborů.

    Problém jsem měl i s mluvními projevy mladých aktérů.

    Shakespearovy činohry jsou napsány pro orchestr dokonalých činoherních nástrojů. V podstatě jde o hudbu slov, většinou vázaných do struktur veršů. Jen zvučné herecké nástroje mohou Shakespearovu činoherní hudbu hrát.

    Dívčí mluvní party byly studentkami zvládány na úrovni, žel páni studenti… Jen dva, před mými slechy obstáli. Jeden hrál Tybalta v riflích a druhý Benvolia. Dobře a s gustem. Z Mercuzia šel „zborcené harfy tón“, z Romea „strhané strůny zvuk“a z Parise… No, Parise jsem občas zaslechl. Ruku na srdce, jsem hlušší…

    Nad úroveň studentského divadla však vylétla Julie (Tereza Slámová). Bystrá, dětská, prostořeká, vtipná, pohybově zdatná, půvabně hravá, zamilovaná a milující. Snad z rodu Manon Lescaute.

    Výkonem se jí přiblížila Chůva (Kristýna Hulcová). Sympatická, hezká, jemná i humorná. V kostýmu s vycpanými boky, bříškem i zadečkem, mírně houpavým krokem a potutelným úsměvem brázdila Martou. Moc jí Chůva slušela. Bylo na ní vidět, jak má ráda život a jak je pyšná na Julii. Zrovna tak bylo na Julii znát, jak má chůvinu výchovu „za nehty“. Julie jednala jako chůva. Byla jí podobná. Překvapivé řešení!

    Juliina matka, šlechtična Capuletová (Agáta Kryštůfková), byla racionální, chladnou vládkyní rodu a domu. Nejlépe jí vycházely scény dramatické, herecky razantní. Zdařilý byl rozhovor s Julií, vypovídající o komplikovaném vztahu matky a dcery.

    Výraznou postavou tragédie byl i mnich Lorenzo (Šárka Býčková). Přesvědčivá, laskavá, půvabná, se srdcem na dlani, ochránkyně mládí. Zapamatovatelná.

    Představení bylo dlouhé. Kdyby se jmenovalo “… a Julie“, bylo by to pro tuto inscenaci výstižnější.

    Hlavu vzhůru, moji milí, rok učení je před vámi. Dejte se do díla. Zpívejte, přemýšlejte, cvičte dech i hlasitou mluvu.

    Dožiji-li, přijdu se podívat na váš „absolvák“…

JAROSLAV TUČEK, 13. 10. 2015. Brno-Komín

    DIFA JAMU v Divadle na Orlí a ve Studiu Marta. Chaos srdce: současná klauniáda na motivy Shakespearova dramatu Romeo a Julie. Scénář a režie: Daniel Gulko. Hudba: Pavel Fajt. Pedagogické vedení: Pierre Nadaud, Tomáš Hubáček. Kostýmy a scénografie: Stanislav Cibulka, Anna Kloudová. Produkce: Kateřina Uhrová. Pedagogické vedení studentů Divadelního manažerství a scénografie: Blanka Chládková, Jana Preková. Osoby a obsazení. Milánek: Viktor Černický. Olberta: Aneta Červená. Viktór: Vojtěch Hříbek. Quantus: Tomáš Janypka. Esmeralda: Silvie Kudelová. Krumpla: Jazmína Piktorová. Missy: Ekaterina Plechkova. Gerbera: Tereza Sikorová, Miluša: Marie Svobodová. Premiéra: 11. 10. 2015.

    William Shakespeare: Romeo a Julie. Překlad: Jiří Josek. Režie: Aleš Bergman. Scénografie: Jana Tkáčová. Kostýmy: Jan Matýsek. Nastudování vokálních partů: Petr Svozílek. Choreografie šermu: Libor Olšan. Hlasový pedagog: Jana Štvrtecká. Zvuk: Jakub Kubíček. Produkce: Kateřina Poczoková. Pedagogické vedení: Aleš Bergman, Jana Štvrtecká, Libor Olšan, Petr Svozílek, Marie Jirásková, Jana Preková, Blanka Chládková, Josef Kovalčuk. Osoby a obsazení. Julie: Tereza Slámová. Romeo: Martin Hudec. Capuletová: Agáta Kryštůfková, Montek: Alfred Texel j. h. (Jakub Urbánek). Chůva: Kristýna Hulcová. Benvolio: Petr Németh. Paris: Viktor Zavadil. Mercuzio: Adam Mašura. Otec Lorenzo: Šárka Býčková. Tybalt: Dominick Benedikt. Vévoda: Adam Mašura. Strážný: Petr Németh. Strážný: Dominick Benedikt. Premiéra 2. 10. 2015.