Moravo, ach Moravo

    Ve dnech kolem státního svítku 28. října, kdy by národ měl být naměkko, ale už dávno není, přichází na přetřes i existence státních symbolů. Které to jsou? Největší vážnost má hymna, při té všichni stojíme v pozoru. To vlajky – státní a prezidentská – už takovou úctu nevzbuzují, leda snad při slavnostních příležitostech (ale ani ty už drtivé většině lidí nestojí za to, aby vyvěsili vlajku na soukromém domě; to je odplata za dobu, kdy musely být – nejen české – vlaječky v každém okně). Podobně je tomu se státními znaky – velkým a malým. A na státní barvy a státní pečeť už si leckdo nevzpomene. Zato se mnoha lidem vybaví i neoficiální symboly: korunovační klenoty, Ústava ČR, případně i národní strom – lípa srdčitá, jejíž listy zdobí státní znak a prezidentskou vlajku. Tento všeslovanský symbol byl za český národní strom přijat v roce 1848 na návrh Františka Ladislava Čelakovského jako reakce na zvolení německého národního stromu – dubu.

    Běžně pozapomínané státní barvy byly veledůležitým východiskem při navrhování státních vlajek po vzniku republiky. Dnes všichni běžně známe českou verzi univerzálně používané trikolory, která u nás má pořadí barev bílá – modrá – červená (Slováci mají poslední dvě barvy přehozené). Tato trikolora původně sloužila jako moravský prapor, který se tak odlišoval od praporu českého, tvořeného jen bílou a červenou bikolorou (jako v Polsku). Teprve po vzniku republiky byla moravská trikolora zavedena jako celostátní a její barvy pak byly převzaty do obou podob státní vlajky. Modrá barva, hrající důležitou roli ve znaku Moravy, kde tvoří pozadí (pole) pro stříbrno-červeně šachovanou orlici, totiž v českém znaku není; ten je tvořen stříbrným dvouocasým lvem ve skoku na červeném poli. Takže takzvaný slovenský klín, který zdobí státní vlajku (jak říká soudobá píseň: „Každá česká vlajka má slovenský klín“), je modrý i neopominutelnou zásluhou Moravy. Ve čtvrceném velkém státním znaku (štítu) je český znak dvakrát (vlevo nahoře a vpravo dole), moravský znak je vpravo nahoře. A je tam přítomno i Slezsko: vlevo dole je slezská černá orlice na zlatém poli.

    Jak víme z Jiráska, orlici v českém znaku nahradil Bruncvík svým přítelem lvem. Ve skutečnosti byl český štít se svatováclavskou orlicí (která se lišila od moravské šachované orlice tím, že byla po obvodu osázena plamínky) poprvé zaznamenán k roku 1192. Roku 1247 moravský markrabě Přemysl Otakar II. ve svém erbu nahradil orlici přemyslovským lvem, a když se roku 1253 stal českým králem, učinil z tohoto erbu oficiální český státní znak.

    Morava je tedy zastoupena jak ve státním znaku, tak i ve státních barvách a (skrytě) i v praporu.

A co Morava v hymně?

    Když odhlédneme od slavné Skácelovy definice moravské hymny (jako pauzy mezi českou a slovenskou slokou), máme tu několik neúspěšných pokusů o vytvoření samostatné moravské hymny. Od básně „prvního opravdového básníka moravského“ Vincence Furcha (narodil se v roce „objevu“ Rukopisu královédvorského 1817, zemřel 1864), přes pokus o slezskou hymnu, jejíž text na přímluvu původně vyzvaného Jana Nerudy napsal Adolf Heyduk roku 1885 a hudbu složil další Nerudův přítel Josef Lev, až po píseň Jsem Moravan Václava Novotného z roku 1904 na lidovou melodii. Nejúspěšnějším kandidátem tak stále zůstává píseň Moravo, Moravo, jejíž nejnovější verzi vytvořil roku 2018 spolek Moravské srdce k 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje. Píseň na text Pavla Dohnala, předsedy strany Moravané, nazpíval akademický sbor Žerotín za doprovodu Moravského symfonického orchestru Olomouc. Nahrávka měla zaznít téhož roku v České televizi v diskusním pořadu Máte slovo, ale televize ji odmítla odvysílat.

    Vždycky mi vrtalo hlavou, proč se ve věci moravské hymny tak angažovali tvůrci z Čech, a  nejvíce Václav Hanka, Čech jak poleno. Ten je uváděn jako autor textu Moravo, Moravo, i když situace s autorstvím není zcela jasná. Jisto je, že autor nápěvu je nepochybný: je jím brněnský rodák, hudebník Ludvík rytíř z Dietrichů (1803–1858), který ho tiskem vydal ve svých Vlastenských písních (1843 v Olomouci). Text písně existuje v několika variantách, tu více, tu méně odlišných. Základní text uveřejnil Václav Hanka (1791–1861) v roce 1831 v časopise Čechoslav a o deset let později (1841) ve své sbírce Písně. Sám Hanka (v soukromém dopise) uvedl, že píseň slýchal od své matky. Kromě toho úvodní dvojverší a tematicky podobnou další část textu uveřejnil roku 1822 ve svých Slovanských písních František Ladislav Čelakovský (1799–1852). Definitivní Hankův text, typicky obrozenský a s jasnými agitačními prvky, je zaměřen na oslavu moravského lidu, jeho „koňstva“ a v dalších slokách i na sepětí s „bratry Čechy“. To prozrazuje, že i když se text tváří jako lidový, je nejspíš opravdu dílem zručného plagiátora a upravovatele Hanky.

Koňstvo, či potomstvo?

    Z všemožných pozdějších dílčích úprav písně Moravo, Moravo je nejdůležitější záměna původního „to koňstva“ za dnešní běžně zpívané „potomstvo“. O tom, že v písni zprvu bylo „a jaké to koňstvo rodí půda tvoje“, dnes už ví málokdo. Prvním uživatelům písně ono „koňstvo“ vůbec nepřipadalo divné, protože tím bylo míněno veškeré vlastní silou získané vlastnictví „zrozené z půdy“, nejenom majetek představovaný koňmi. I když koňmi byla tehdejší Morava hodně proslulá. Pro zajímavost: v roce 1862 vyšla v Praze kniha Karla Lambla Koňařství a návod ku zvelebení našeho koňstva, kde se (na str. 14) píše: „Rakouské mocnářství má vesměs 3 460 276 koní, z kterých na Čechy připadá 188 568, na Moravu 130 186, na Slezsko 26 260 kusů. Povážíme-li, že království České obnáší 903 čtv. míle, Morava 386 a Slezsko 90, tu rozvrhem vypadá na 1 čtv. míli v Čechách 208, na Moravě 388 a v Slezsku 292 koní.“

    Mimochodem, ono se vůbec kolem roku 1848 leccos dělo v souvislosti s koňmi. Tak například Koňský trh, založený Karlem IV. roku 1348 společně s Novým Městem pražským, byl 16. března 1848 během památné schůze ve Svatováclavských lázních na návrh Karla Havlíčka Borovského přejmenován na Svatováclavské náměstí. A v roce 1913 na něm byl odhalen pomník svatého Václava od Josefa Václava Myslbeka, který nahradil odstraněnou barokní sochu téhož světce od Jana Jiřího Bendla; její kopie je dnes na Vyšehradě.

    Brno si ovšem na svůj první „koňský“ pomník muselo počkat až do roku 2015, kdy byla 28. října na Moravském náměstí instalována jezdecká socha markraběte Jošta od Jaroslava Róny, lidově zvaná „koňafa“. Té je tedy právě pět let. Ale co je to proti věčnosti, na kterou nejspíš odejde snaha najít moravskou a slezskou hymnu a zrovnoprávnit ji s českou.

MICHAL ŽÁK