MeToo po česku

20.03.2018 14:15

    Rád čtu starou japonskou poezii. V Knize vějířů (Karolinum, 2016) mě zaujalo 116. pětiverší: „I plachá srna / zpozorní, sotva uslyší / teskné volání / jelena kdesi v jehličí / na dalekém úpatí hor.“ I když je text vedle napsán japonským písmem a navíc přepsán do latinky, při své neznalosti japonštiny nemám šanci poznat, zda je v originále opravdu dvojice srna – jelen. Proč by při teskném volání jelena měla zpozornět zrovna srna? Nebylo by to příznačnější spíše pro laň?

    To mě přivedlo k falešným rodovým dvojicím, s nimiž se můžeme dost běžně setkat v české populaci. Kdo je manželem vrány? No přece havran. Kdo je manželkou bažanta? No přece koroptev… Ani nám to nepřipadne divné, vždyť přece běžně užíváme jazykově odlišné dvojice kohout – slepice, pes – fena, kráva – býk nebo vůl, kůň – kobyla, beran – ovce… A naopak nás pobaví zdánlivě jazykově správné odvozeniny rodových protějšků beran – beranice, krab – krabice, had – hadice, krtek – krtice (druh nemoci), valach – valaška, lenoch – lenoška, trubec – trubka a třeba i (to) káně – (ta) kaňka. A v poslední době vynalezl fungl novou falešnou dvojici Jiří X. Doležal (v březnovém čísle časopisu Reflex): hymna – hymen, jenže ta je tvořena vlastně jazykově správně. Doležal tak chtěl doložit svou teorii o tom, že je nutno naši hymnu genderově vyvážit (po vzoru Kanady, Rakouska či Německa v poslední době) – leč naopak, totiž aby nediskriminovala muže. Protože „Česká republika je krásná i pro muže“, mělo by se zpívat „A to je ten krásný zem“ a název tohoto typu písně by se měl změnit na „hymen“. Jenže ten pojem už je v češtině zabydlen coby označení panenské blány, což zní dost pikantně, pokud ovšem nejdeme do historie a nevezmeme si k tomu na pomoc etymologické slovníky. Tam se dočteme, že Hymén (Hymenaios) byla starořecká svatební píseň k poctě boha sňatku Hyména. Slovo hymén v řečtině znamenalo „membrána, blána“ a bylo odvozeno od řeckého výrazu „šít, vázat“; čili hymnos (latinsky hymnus) v původním významu označoval „píseň, jež spolu váže části obřadu“. Takže vlastně není důvod, proč pro tu naši oslavnou píseň nepoužívat označení v mužském rodě.

    Čeština nám občas působí různé kratochvíle – ne sice jako angličtina, která neodlišuje mužská příjmení od ženských, takže často dochází k rodové záměně (např. spisovatel Evelyn Waugh byl považován za ženu). Zvláště v tom vynikají jména dvourodá (případně i trojrodá, např. rukojmí, zombie, kápo, image), když je máme skloňovat či použít ve větě. Např.: Ve vlaku byli dva průvodčí – byli to dva muži, nebo muž a žena? Míša je nešika – je to on, či ona? Vzpomeňme i na cimrmanovský Záskok, kde podruh Bárta na konci lká: „Vlasto, co to říkáš? Ty nejsi Machová? Ty jsi Mach? Ty nejsi Vlasta? Ty jsi Vlasta?!“  

    Nesnáze způsobuje i rozpor mezi rodem přirozeným a gramatickým. Například dítě a vnouče jsou gramaticky rodu středního, ale přirozený rod bez uvedení kontextu nepoznáme. Zrovna tak výrazy bestie, blázen, dareba, držgrešle, lamželezo, lenoch, mizera, motovidlo, mrcha, naivka, nekňuba, nešika, padavka, popleta, šelma, šílenec, všetečka atp. lze použít pro všechny gramatické rody (To dítě je lenoch). A co podstatné jméno anděl? Jde o bytost bezpohlavní, ale maluje se, kreslí a sochá coby žena, ovšem ve filmu či na divadle se objevuje i jako muž (vzpomeňme na Antonína Šůru ve filmu Josefa Macha podle hry Jana Drdy Hrátky s čertem z roku 1956, kde lítal v půvabných komisňákách, nebo na Miroslava Částka, který ve hře Jana Kopeckého Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho v proslulé inscenaci Evžena Sokolovského v Mahenově divadle roku 1965 hrál Anjela Kabriela).

    Často si nevíme rady s rodem slov zakončených na souhlásku, typu esej, hřídel, kyčel, prestiž, rez, smeč, svízel, Olomouc, Kroměříž, Třebíč, Břeclav, Bystrc atd. Tato slova kolísají mezi rody mužským a ženským, u místních jmen je ovšem spisovný jen rod ženský. Rozdíly v rodu jsou i mezi Čechami a Moravou: brambor – brambora, okurek – okurka, kedluben – kedlubna, dort – dorta, hadr – hadra, (ta/ten) kredenc a d.

    Ostatně, proč to nepřiznat: rozdíl je i mezi Prahou a Brnem. Název našeho hlavního města byl pravděpodobně odvozen od vyprahlého místa, které nezachrání ani prahy na Vltavě, kdežto Brno se zrodilo na místě mokrém, blátivém. A musí přetrpět ten svůj méně obvyklý střední rod, který mu už nikdo neodpáře.

MICHAL ŽÁK