Kůň našíř
13.12.2020 12:25
V roce 2016 vydali v nakladatelství Baobab „fantastickou sbírku omylů, nepochopení, zádrhelů, nejasností, přeslechnutí a představ z dětství“, které shromáždila a nakreslila Dagmar Urbánková. Knížka má název Už měkoně vyvádějí. Proč, to je patrné z obrázku na straně 32. Jedna dívka tam říká druhé: „Dívej, už měkoně vyvádí, ale zase schválně ve tmě, abysme ho neviděly.“ To, že dítě zkresleně pochopí začátek tklivé písně o loučení s blízkými, je nepochybně způsobeno jeho ztrátou povědomí o kdysi běžném hospodářském zvířeti, které je už v dětské mysli nahrazeno jakýmsi záhadným, stylu soudobých hororů odpovídajícím měkoněm. Není divu, vždyť děti si dnes koně spojují prakticky jen s pohádkami. Pokud vůbec ty klasické znají, vybaví se jim nejspíš kůň Zlatohřívák z Ptáka Ohniváka a lišky Ryšky od Erbena či bezejmenní bílí koně z Prince Bajaji či Popelky. Ale v případě obou pohádek Boženy Němcové je dětská představa ovlivněna spíše jejich zfilmovanou podobou, zvláště Třemi oříšky pro Popelku, kde onen Popelčin bělouš je zkonkretizován jménem Jurášek a princův kůň jmenem Grošák.
Druhé z obou jmen nás směruje do historie – do dob, kdy na jezdeckých koních jezdilo panstvo či jezdectvo a hospodářští koně pomáhali sedlákům na poli i v lese a tahali povozy se zbožím i lidmi. Co do barvy srsti se tehdy běžně koně rozdělovali na bělouše, vraníky, hnědáky, ryzáky, siváky, žluťáky (později zvané Izabela či Palomino), plaváky se žlutými chlupy na tmavé kůži, strakoše či strakáče, kteří se vyznačovali bílými stopami na hnědé, červené či černé srsti, a konečně na zmíněné grošáky, kteří měli v srsti tmavé kruhové skvrny se světlým středem. Bílým či po staročesku prusým koním se říkalo také šemík nebo šiml/šimla (v 18. století bylo odvozeno z německého Schimmel – plíseň); z německého Schimmelreiter – úředník, který pracuje podle šablony, byrokraticky – bylo odvozeno sousloví „úřední šiml“; a přezdívku šiml či šemík získal i autobus Karosa ŠM 11. Pojem vraník – černý kůň – vznikl z praslovanského vornъ (černý, spálený; odtud také vrána, havran). Ryzák – ryšavý kůň – je z praslovanského ryd´ь (ryšavý, rudý) a říkalo se mu také fuks(a) – z německého Fuchs (liška). Sivák (z praslovanského sivъ – šedý) označovalo nejen šedého koně, ale i holuba. Dnes už mnohé z těchto názvů z běžného jazyka vymizely.
Je zajímavé, že z několika pojmenování „velkého jednokopytníka, původem ze stepi, člověkem ochočeného a užívaného k tahu a k jízdě“ (jak koně definuje Slovník spisovného jazyka českého) je nejstarší oř (13. století), což bylo možná zpětně odvozeno od slovesa orati, nebo z německého ors, ros. Názvy kůň (z praslovanského kon´ь, přejatého asi z keltštiny) a komoň (staroslověnsky komon´ь) jsou ze 14. století, stejně jako kobyla (praslovanské slovo, spojuje se s latinským caballus – kůň, kobyla), kdežto klisna (přitvořeno k staročeskému kl´úsě – hříbě, dobytče; viz i klusat a klusák) pochází až ze století 15., kdy vzniklo též slovo herka (možná z německého gurre – špatný kůň). Hřebec (14. století) ve staročeštině zpočátku znamenal hříbě (staroslověnsky žrěbę; praslovanské žerbę souvisí s řeckým bréphos – zárodek, mládě; původně se tak označovalo mládě čtvernožců vůbec), kdežto hřebci se říkalo prus – podle jména sousedního národa. Podobně se kusému, tj. neúplnému, tedy kastrovanému koni říkalo šváb. To vysvětluje Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české (1541), kde píše o Mathildě lombardské (Matyldě Toskánské), jež roku 1069 vyhnala nemohoucího ženicha Guelfa, který „přinesl svým Švábům věčnou hanbu. Pročež Čechové kusému koni Šváb říkají.“ Když se později na Moravu dostali Valaši (odvozeno od názvu keltského kmene Volků, latinsky Volcae), kteří prosluli chovem koní a naučili místní obyvatele tato ušlechtilá zvířata kastrovat (aby byla silnější, i když malátná), změnili Češi v 16. století název kusého koně ze švába na valacha (což bylo zároveň též označení karpatského pastýře).
Slovo kůň se vyznačuje zvláštností ve skloňování – v množném čísle má dvojí tvary: ti koně/koni (tento tvar se ale neužívá), bez koní/koňů, koním/koňům, s koňmi/koni. Přídavné jméno koňský se stalo součástí termínů koňská síla (stará jednotka pracovního výkonu: 75 kgm/s), koňské kopyto (lidový název podbělu nebo devětsilu), koňský kaštan (název stromu jírovce maďalu) a koňský zub (název nejběžnější sorty kukuřice).
Z plemen koní se na našem území uplatnili zejména českomoravský belgik (jako tažné zvíře, hlavně v lese), kladrubský kůň (bělouš i vraník – jako kočároví koně) a český teplokrevník (jako jezdecký kůň). A nezapomeňme na tělocvičné nářadí, zpopularizované Sokolem: kůň našíř, případně nadél.
Trocha historie… a mýtů
Z archeologických nálezů vyplývá, že na našem území se ochočený kůň vyskytoval už v 5. tisíciletí př. n. l. Po Keltech, kteří zhruba v 6. – 1. st. př. n. l. vyznávali kult koně (po keltském kmeni Bójů byly naše země označovány názvem Boiohaemum; dalším keltským kmenem byli už vzpomínaní Volkové), a po germánských Markomanech a Kvádech přišli na naše území v 6. století Slované. O jejich příchodu a počátcích jejich historie na našem území vydávají svědectví nejstarší kroniky. Podle Kristiánovy legendy (z konce 10. století) žili Čechové původně bez knížete „jako kůň neovládaný uzdou“, „potulujíce se jako nerozumná zvířata“, protože neměli žádná města. Z latinské Kosmovy kroniky (z počátku 12. století) známe počátky českého příběhu – jak je přejal Alois Jirásek do svých Starých pověstí českých (1894) a před ním česká veršovaná Kronika takřečeného Dalimila (asi 1314), kroniky z doby Karla IV. (Přibíka Pulkavy z Radenína či Itala Marignolliho zvaného Jan Marignola), poté málo spolehlivá Kronika česká Václava Hájka z Libočan (1541) a konečně i 1. díl Dějin národu českého v Čechách a v Moravě (1848) Františka Palackého.
Ze všech těchto a mnoha jiných pramenů vyplývá, že kůň – zvláště bílý – měl v životě našich předků zcela zásadní roli. Už Keltové uctívali ochránkyni stád Eponu, bohyni na bílém koni, a měli pověst o tom, že vládcem se stane ten, komu dopomůže bílý kůň či spřežení. Na tomtéž principu jsou založeny úvodní pověsti přemyslovského cyklu – o Libuši a Přemyslovi. A bílý kůň hraje roli také v pověstech o Horymírovi, o svatém Václavovi a Blanických rytířích.
Kněžnu Libuši zařadil František Palacký do první poloviny 8. století. Václav Hájek z Libočan byl konkrétnější. Podle něho Libuše „léta sedmistého dvacátého druhého“ vyslala posly, aby přivedli Přemysla, těmito slovy: „Kůň můj bílý, na kterémž já mám obyčej jezditi, vezměte a ten bez uzdy před sebe puste a za ním jeti nemeškejte, neboť on tu cestu dobře umí; před kterýmž člověkem on zařehce a poklonu učiní, tenť jest, o kterémž mluvím.“ A poslové „jedú třináctý den měsíce máje“
Kosmas líčí povolání Přemysla Oráče na knížecí trůn celkem stručně v kapitolách VI a VII své Kroniky (použil tam jednou i spojení „bujný oř“, což se zdá v kronice z 12. století zvláštní, když slovo „oř“ známe až ze století 13.; jenomže Kosmas psal latinsky).
Autor Kroniky takřečeného Dalimila na totéž téma veršuje: „Jděte svorně za mým koněm, / jděte sborně, kam on běží, / bez ohlavu, bez otěží, / a tam, kam vás dovedla / jeho stopa, do sedla / vsaďte, koho on vám ukáže.“
Historici mají za to, že postava Libuše byla ztvárněna až koncem 11. století podle vzoru svrchu zmíněné Matyldy Toskánské (1046–1115; Kosmas byl jejím současníkem). Důkazem prý je mimo jiné to, že Libuše není zobrazena v cyklu fresek zachycujících linii Přemyslovců ve znojemské rotundě sv. Kateřiny z první poloviny 12. století. Autor či autoři fresek prostě ještě neznali latinskou Kosmovu kroniku…
Jan Cinert v knize Bylo to jinak (2008) píše: „Bílý kůň byl zoomorfikací síly způsobující opakující se denní pohyb Slunce, a proto v Přemyslově mýtu znal cestu do Stadic.“ (s. 124) A Josef Sadílek v knize Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (1997) ještě upřesňuje: „Neboť sděluje-li Libuše svým poslům, že její kůň „tu cestu nejednou šlapal“, lze to pochopit tak, že šel vlastně směrem k souhvězdí Bootes s výraznou hvězdou Arkturem, kterému staří Čechové (…) říkali souhvězdí Přemysla Oráče (…) Když toto souhvězdí vyšlo na jaře nad obzor, nastal čas orby.“ (s. 78–76) O tom, čemu předcházel a k čemu vedl staročeský rituál „královské orby“, píše Dušan Třeštík v Mýtech kmene Čechů (2003): „Jako kníže se musel Přemysl kvalifikovat sňatkem se ženou s nadpřirozenými schopnostmi, knížetem ho dělala „svatba krále“. Tento „svatý sňatek“ tedy neměl v pověsti funkci prostého napomáhání plodnosti, násobil už existující noc Oráče tím, že z něho dělal knížete.“ (s. 160)
Také o dost mladší Kosmasův kolega, dánský letopisec Saxo Grammaticus (okolo 1140–1220), se ve svých latinsky psaných 16svazkových dějinách Dánska Gesta Danorum zmiňuje, že Polabští Slované měli pověst o bohu Svantovítovi, který podnikal tajemné noční cesty na posvátném běloušovi.
Posvátní koně byli považováni za atribut válečných a solárních bohů, a proto byli chováni v samostatných ohradách, kde o ně pečovali výhradně kněží. Znalci slovanského bájesloví, jako Jan Máchal, Vladimír Karbusický, Naďa a Martin Profantovi a jiní, nejnověji i polský historik Aleksander Gieysztor ve své Mytologii Slovanů (2020), píšou o tom, že kněží před započetím jarní orby nebo před válečnou výpravou nechali posvátného koně překročit zkřížená kopí, a z toho, kterou nohou prvně překážku překročil, usuzovali na úspěch, či neúspěch akce. (Je zajímavé, že úspěch prý zaručovalo překročení nejprve pravou nohou, podle jiných pramenů zas překročení levou…) Podle Vladimíra Karbusického dokladem tohoto rituálu jsou archeologické nálezy ležatých křížů a siluet koní vyryté ve vstupní bráně libušínského hradiště (asi z 10. století).
Slovanští předkové Čechů vybudovali Svantovítovy svatyně mimo jiné na pražském vrchu Žiži (kde Svantovíta nahradil v křesťanské době sv. Vít a jeho chrám a u něho socha sv. Jiří, jenž také jezdil na bílém koni) a na kopci Zlatý kůň v Českém krasu u Berouna se známými Koněpruskými jeskyněmi (v obci Koněprusy prý sídlili chovatelé prusých čili bílých koní); nedaleko je přírodní rezervace Kobyla a hradiště Kotýz (snad podle thrácké bohyně stád Kotys, jejíž kult sem importovali Keltové).
A aby těch bílých koní nebylo málo, na běloušovi objížděl své neumětelské panství (taky v okrese Beroun) i vladyka Horymír. Pověst o něm se ale objevuje až v Hájkově Kronice české ze 16. století (Kosmas, Dalimil a další Hájkovi předchůdci ji neznali), kde je vztažena k letům 846–847 za panování knížete Křesomysla. Z Jiráska víme, že Horymír byl knížetem odsouzen k smrti za to, že zavalil doly na drahé kovy, z nichž české knížectví čerpalo své bohatství, ale ty zároveň odváděly rolníky od práce na poli, takže hrozil hlad. Od smrti Horymíra zachránil jeho věrný bělouš Šemík při poslední projížďce po hradním nádvoří.
Hájek píše: /Horymíř/ „Po třetí zavejskav řekl: „Nuže, Šemíku, vzhůru!“ A kůň jemu odpověděl: „Pane, drž se.“ A vtom učinil skok přes všecky zdi hradové až do druhé strany řeky Vltavy. (…) Když pak domů se navrátil, Šemík jemu, že živ býti nemůž, oznámil a přitom jeho jako pána svého žádal, aby když umře, nedal ho ptákům ani zvířatům jísti, ale aby jej dal před vraty dvoru svého pohřbíti. A Horymíř tak učinil.“ Za svůj nevídaný čin byl pak Horymír Křesomyslem omilostněn. (Stejně jako Šemík mluví lidským hlasem i bílý kůň v pohádce o Bajajovi.)
Samo Horymírovo jméno napovídá, že by mohlo souviset s horou (těžbou) a posléze s mírem, který s horníky nakonec nastal. Ale jméno Šemík naznačuje souvislost se Schemigem, koněm hrdiny Dietricha ze středověkého německého eposu Růžová zahrada z nibelungovského cyklu. A k Šemíkovu skoku se Hájek zase inspiroval motivem Tristanova skoku uvedeným v keltské legendě z 12. století, která kolovala Evropou a byla i u nás zpracována v rozsáhlém (asi 9 000 veršů) rytířském eposu Tristram a Izalda od neznámého autora (možná byli dva) ze 14. století. V původní legendě král Marek odsoudil Tristana k upálení za to, že ho podvádí s jeho ženou Isoldou. Tristan se zachrání sebevražedným skokem ze skály do řeky, ale nezemře a jeho kůň ho odveze do bezpečí. Také skok Hájkova Horymíra lze interpretovat jako čestnou sebevraždu – jako východisko z neřešitelné situace, přičemž bílý kůň, spojovaný Slovany s říší mrtvých, odveze hrdinu do záhrobí. (Vzpomeňme na cyklus 14 lunet Vlast Mikoláše Alše pro Národní divadlo z roku 1880; na závěrečné, nazvané Žalov, bohyně Morana ukazuje hrdinovi jedoucímu na běloušovi cestu k pohřebišti.)
Hájkova Kronika česká uvádí, že „Léta devietistého dvadcátého pátého“ Drzslav, kníže kouřimské, vzkázal knížeti Václavovi: „Povězte tomu pletinohovi, ať on hledí na své knihy, a já zatím jeho knížetství sobě podmáním.“ Spor měl vyřešit souboj obou knížat. Hájek dále píše: „Toť na svém krásném koni v krásném odění vyjede kníže Vácslav bez meškání, také z svých vytočí se krásně ozdobený Drzslav. A dřív než Vácslava dojel, až rychle skočil z svého koně a klekl na svá kolena před ním, meč svuoj vyňav nahý na zemi položil, řka: „Buď milostiv služebníku svému, muži svatý, život můj v tvých rukú jest, zachovej mi život, vezmi mé knížetství a mne učiň jedním z menších svých služebníkuov!“
Je známo, že Josef Václav Myslbek pracoval na vytvoření svého slavného pomníku svatého Václava (odhalen 1912) více než třicet let. Mnoho času věnoval právě „krásnému světcovu koni“, jehož varianty ztvárňoval podle sedmiletého hřebce Arda oldenburského plemene (které ovšem v době Václavově ještě neexistovalo) z píseckého Zemského hřebčince. Ardo sice byl černý, to ale vzhledem k materiálu pomníku – bronzu – sotva mohlo vadit.
A my se dozvíme, jak Václavův kůň opravdu vypadá, až bude naší zemi nejhůř a svatý kníže nám vyjede na pomoc v čele svého vojska Blaníckých rytířů…
Již staří Řekové…
Z archeologických nálezů vyplývá, že kůň patří k nejstarším zdomácnělým zvířatům. Byl nejrychlejším zvířetem, které člověk zkrotil, a byl vnímán jako pozemské ztělesnění pohybujícího se Slunce a Měsíce. Bílý kůň patřil světlu. Například okřídlený bílý Pegas, oř básníků a Múz, byl považován za solární zvíře a bůh Hélios – což je řecky Slunce – jezdil po nebi se čtyřspřežím bílých koní. Černý kůň byl atributem tmy. Bibličtí čtyři jezdci z Apokalypsy mají bílého, ohnivého, černého a sinavého koně; na bílém pojede v den Posledního soudu Kristus Triumfátor, ostatní jezdci představují válku, hlad a smrt.
Starověké národy koně spojovaly více s válkami než s hospodářským využitím. Kůň byl znakem vyššího společenského postavení. To se projevilo v tradici zobrazování panovníků, vojevůdců apod. na koních. Známe je v podobě monumentálních soch – od Marka Aurelia v Římě, Donatellova Gatamelaty v Padově, Verrocchiova Coleoniho v Benátkách, Berniniho Ludvíka XIV. ve Versailles, Falconetova Petra Velikého (tzv. Měděný jezdec) v Petrohradě… až po Schnirchova Jiřího z Poděbrad v Poděbradech, Myslbekova a také Bendlova svatého Václava v Praze a Rónova markraběte Jošta v Brně (nehledě na recesistický „jezdecký“ pomník Jaroslava Haška od Karla Nepraše v Praze). Ani malíři nezůstali pozadu; známé jsou např. jezdecké portréty Karla V. od Tiziana, Karla I. od van Dycka, Filipa IV. od Velázqueze, Napoleona mj. od Davida…
Z antického Řecka vešli do povědomí valné části lidstva Pégasos (Pegas), který vyskočil z Gorgónina trupu, když jí Perseus uťal hlavu, Trójský kůň (jeho největší novodobá nápodoba je u nás na střední Moravě v areálu historické zábavy pod hradem Bouzov, kde slouží jako obrazárna a rozhledna), Kentauři (napůl lidé, napůl koně; jejich zvířecí část představovala divokost, chlípnost, pudovost), Búkefalos – bělouš Alexandra Makedonského... Křesťané posadili na koně svaté Jiřího, Martina, Huberta, Václava, Cervantes na herku Rocinantu zase Dona Quijota. Ctitelé indiánek vědí, že Vinnetou měl koně Ilčího (Vítr) a dalšího, Hatátitlu (Blesk), daroval Old Shatterhandovi. Je jasné, že má-li kůň jméno, stane se snadněji zapamatovatelným.
… a taky naši předkové
V pohádkách (například o Bajajovi) a lidových pranostikách („Svatý Martin přijede na bílém koni“, „Svatý Jiří vstává, zem odemykává“) má kůň věšteckou sílu či představuje naději. Například dívka věří, že si pro ni přijede princ na bílém koni. Jde o inspiraci příběhem o Lancelotovi z cyklu artušovských legend (poprvé byl uveden v díle Chrétiena de Troyes ve 12. století). Rytíř Kulatého stolu Lancelot od Jezera byl spjat s vodním živlem; dostal od své pěstounky, víly zvané Dáma z jezera, bělouše a zářivou zbroj. Také z českých pohádek a pověstí známe podobné spojení: vodník se proměňuje v koně, aby lákal mládence a mohl je utopit.
Naši předkové měli koně a dobytek, své věrné pomocníky v těžké zemědělské práci, ve velké úctě. Měli s nimi spojené různé zvyky, obyčeje a pověry, které se udržovaly po staletí jako důsledek víry v neměnnost božího řádu. Karel Pejml v knize Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách (1941) uvádí obsáhlý výčet činností, které vykonával hospodář ve prospěch svých koní. Mnohé měly pověrečný základ, například nakuřování koní usušeným netopýrem či v zájmu jejich zdraví pouštění koním žilou před východem slunce v den svátku svatého Štěpána 26. prosince.
Staročeské hospodáře vůbec ani nenapadlo snižovat lidi na úroveň zvířat pomocí „zvířecích“ nadávek. Ve středověké češtině prakticky nenajdeme nadávky typu vůl, kráva, kůň, prase. I slovo „pitomý“ mělo tehdy úplně jiný význam než dnes; znamenalo krotký, ochočený, domácí. Zatímco dnes dokonce i spojení „bílý kůň“ může mít negativní význam: označuje nastrčenou osobu, případně firmu, která má zastřít skutečného pachatele nekalé činnosti, či toho, kdo z ní má prospěch.
V jaké vážnosti byl kůň odpradávna, o tom vypovídá původní představa o světě, jejž ve středověku a raném novověku tvořily pouze Evropa, Asie, Afrika a Amerika. Asii personifikoval na starých mapách a tiscích velbloud, Afriku slon, Ameriku kajman a Evropu právě kůň. Všechny čtyři tehdejší světadíly byly zobrazovány jako ženy, Evropa pak ve společnosti zbraní a koně, který zdůrazňoval její svrchovanost ve válce. Jako královna světa měla korunu a v ruce žezlo (což známe například z podoby Evropy na vrcholu kašny Parnas na Zelném trhu). Válečné atributy byly zmírněny modelem chrámu jako kolébky církve a rohem hojnosti jako symbolu umění a vědy.
Toto poněkud patetické vyústění nezbývá než podtrhnout neméně patetickými slovy, jimiž Alois Jirásek zakončil svou pověst o Blanických rytířích: „Mohutniž pokolení tvé prací a nadšením, aby pevno bylo jako skály a vždy plno síly---“
Že v tom výroku nejsou žádní koně? Určitě tam někde jsou.
MICHAL ŽÁK
