Když jazyk utíká před rozumem

15.09.2014 14:55

    Dnes už si na to málokdo vzpomene, ale svého času, když nastupovala tato vláda, z toho byl slušný skandál. Ve jmenovacím dopisu sestaveném Úřadem vlády a zaslaném premiérem Sobotkou prezidentu Zemanovi bylo šest věcných chyb, mimo jiné záměna ministra Brabce za Brabence, křestního jména Marian za Martina a taky zdravotnictví za náležité zemědělství. Miloš Zeman tehdy suše konstatoval, že to nesvědčí o profesionalitě.

    Nás to však upozorňuje na fakt, že žijeme ve světě plném omylů, z nichž mnohé ani nevnímáme, ba o nich vůbec netušíme. V Brně například denně chodíme po ulicích Běhounské či Pekařské a neuvědomujeme si, že jejich názvy vznikly omylem. Běhounská, ve 14. století nazvaná platea Rhenensis, tedy Rýnská (po zdejších kolonistech z Porýní), byla v 17. století do němčiny převedena jako Rennergasse, tedy Běhounská. Podobně název ulice Pekařské Bekyngasse, ve 14. století odvozený od bekyň, tedy mnišek tamních dvou klášterů, byl mylně převeden na Bäckergasse, tedy ulici pekařů. Z konceptu nás nevyvede ani změna dedikace: jeden den šlapeme například po Konečného náměstí (ti starší je znají jako Tivoli), nazvaném po podporovateli českého školství Aloisu Konečném, a ze dne na den, což se stalo v roce 1970, jde najednou o jiného nositele onoho příjmení – zasloužilého komunistu Hynka Konečného. Ještěže ta dlažba zůstala beze změny, ani nezrudla. Takže když se o šestnáct let později Hynek opět směnil za původního Aloise, ani nebylo nutno měnit krok.

    Je opravdu malá pravděpodobnost, že při chůzi ulicemi, ať už jakkoli pojmenovanými, potkáme slona či velblouda, o lvu nemluvě. A kdybychom je potkali – cirkusy si tady ostatně podávají dveře –, nijak zvlášť nás to nepřekvapí. Ovšem jinak na tom byli naši předkové. Ti o těch velkých zvířatech leccos slyšeli, ale jak svědčí iluminace ve středověkých rukopisech, neuměli si je přesně představit. I v pojmenování oněch zvířat měli trochu zmatek, dokonce je navzájem zaměňovali. Posuďte sami: název slon vznikl nejspíš z turkotatarského slova aslan, což znamená lev; a pojem velbloud přes gótské pojmenování ulbandus zase z latinského elephantus, což znamená slon. Staročeši si to etymologicky přiklonili k vel- (tedy velký) a slovesu bloudit. I toho slona si lidová etymologie spojila se slovesem clonit, původně slonit, a vytvořila nelichotivý pojem slonbidlo – pro toho, kdo je tak hubený, že by zaslonil bidlo. Mimochodem ono pojmenování tyče vzniklo spolu se slovy bič a boj ze slovesa bíti.

    V poslední době slaví v divadle i televizi úspěch herečka Barbora Hrzánová v dramatizaci knihy Ireny Douskové Hrdý Budžes. To hrdinské jméno si nezletilá hrdinka díla vykouzlila ze známého verše S. K. Neumanna „A hrdý buď, žes vytrval“. Ale s takovým literárním nápadem nebyla u nás Dousková zdaleka první. Už Viktor Dyk ve svých fejetonech vytvořil jméno monarchistického „vlastence“ ze slov rakouské hymny „Čeho nabyl občan pilný, vojín zbraní zachovej“; a v roce 1925 pak soubor vydal pod názvem Můj přítel Čehona. V roce 1957 ho následoval vynikající překladatel Aloys Skoumal knihou epigramů a veršovaných sentencí Malý Budiždán – na základě verše „tomu věnec budiž dán“ ze slavného sboru Bedřicha Smetany Věno na slova J. S. Debrnova. Ta Skoumalova knížka byla však natolik adresná, že ji komunistická cenzura zabavila, takže rekonstruovaná verze vyšla až roku 2004. Mezitím už roku 1967 přišel s knihou Malé hry aneb Maléry Ivan Vyskočil, který pak roku 1976 vydal knihu Malý Alenáš a roku 1980 hru Haprdáns neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce. A roku 1983 vydal Pavel Šrut verše pro děti s názvem Hlemýžď Čilišnek.

    Takovéto slovní hříčky, vzniklé ať už záměrně, nepochopením textu nebo záměnou podobně znějících slov (např. skok opičí, zákaz hvězdu, zabytá spolujeskyně, políbila mu lemroucha atp.), se nazývají mondegreeny. Ten pojem pochází od americké autorky Sylvie Wrightové; roku 1954 v eseji Smrt lady Mondegreen psala o tom, že jako malá ve verši skotské balady ze 17. století The Bonny Earl of Murray slyšela místo náležitého „laid him on the green“ právě ono „lady Mondegreen“. Kam až může takový mondegreen zajít, ukazuje výjev z pražské ulice. V době prezidentské kampaně se tam pohybovali lidé na hrudi s plaketou, která hlásala: „Miloš mi prdel.“ Není to zrovna moc slušné, ale vtip se tomu upřít nedá.

    A to vedle mondegreenů existují ještě takzvané spoonerismy čili přeřeknutí, nazvané tak podle děkana oxfordské koleje Williama Spoonera (1844–1930), který se rád přeříkával. K tomu Ivan Wernisch ve svých Petřinách uvádí: „Říká se levorvel, říká se vembloud, Hitrel, verlyba.“ A stačí připomenout další výrazy: filajový, pernamentka, anegnota, spontální, protěžovat, konzert, pámbů, jémine (z Jesu Domine), jeminkote (kontaminací s mein Gott), bodejť (Bůh dej), zařvi dveře, svítíčko sluní, špalil se jako svalek, či příklad z básně Vladimíra Holana, kde z opakovaného „rum do čaje“ je nakonec „čum do ráje“.

    Půvabné spoonerismy vytvořila jedna moje kolegyně při návštěvě inspektora. Když přišla do sborovny, zeptala se: „Už je tady Rio de Janeiro?“ Zaměnila totiž brazilské město s argentinským Buenos Aires, což znamená „čistý vzduch“. A při odchodu inspektorovi sdělila: „Doufám, že se už neuvidíme.“ Ačkoli na mysli měla zdvořilostní pravý opak. Jiná žena zase vzpomíná, jak v padesátých letech při recitaci na školní akademii pateticky zvolala: „A ty dej mi chleba, rohlíku!“ On totiž rohlík v tu chvíli měl k chlebu blíž než ubohý rolník.

    Ze spoonerismů pak vznikají celé legendy, jako například o tom, že Záviš z Falkenštejna byl před hradem Hluboká popraven prknem. I když nás láká představa o tom, že naši předkové byli natolik pokrokoví, že už ve 13. století znali něco jako gilotinu, pravda je jinde: Záviš byl sťat plknem, což byl tehdejší popravčí meč.

    I neporozumění názvům vede k vytváření dokonce celých řetězců mylných slov. Když první cestovatelé objevili v Atlantském oceánu při severozápadním pobřeží Afriky nové souostroví, nazvali je podle tamních psů – latinsky canis. Naši předkové ten název „počeštili“ na Kanárské ostrovy a ptáky, jež z těchto ostrovů pak Španělé exportovali do celé Evropy, nazvali canario – kanár(ek). Bylo by zajímavé zjistit, jak by se asi kanárkům říkalo, kdyby se ostrovy jmenovaly správně Psí. Pokud vím, psář, psárka, psanec či pesar už byly exponovány v jiných případech.

MICHAL ŽÁK