Kdo měřením se trápí, tomu krev pak dlaně zkrápí (2)

    Konečně jsem na operačním stole, kdy se mně dostává do ruky štos lejster, které mám podepsat. Písmo se vyznačuje velikostí, kterou se píší smlouvy u pochybných agentur, a nejen u těch.

    Na čtení používám brýle o hodnotě jedné a půl dioptrie, které vlivem úrazu by potřebovaly navýšit alespoň o jeden optický řád. Protože je nemám s sebou, nepřečtu tak vůbec nic.

    A dohadovat se o nuancích právních názvosloví, v době kdy rafička času již dosahuje horní úvratě ciferníku, se mně nejen nechce, ale nemá ani smysl. Proto jsou tato lejstra mnou zbývající rukou souhlasně parafována. Až později se dozvídám, že jsem podepsal, že případný neúspěch operace nespadá na vrub operatérů a že v případě úmrtí svoluji s dárcovským úkonem mých orgánů! Lepší je v takovém případě nic nevidět, neboť co oči nevidí, srdce nebolí a svůj zrak si pomyslně zahaluji jako římská bohyně spravedlnosti Justitia. Shání se anesteziolog, který dle tvrzení sester tu už měl dávno být. A tak čekáme a čas běží. Přichází šéfoperatér, mladý muž, z jehož vizáže a mluvy je patrné, že napříč mladému věku, má v sobě smysl pro lidskost a pacientovu nesnáz. Zatím první ve šňůře těch, s kterými jsem se tohoto osudového dne setkal.

    Mé probuzení se konalo pod ženskými výkřiky mého jména. Narkóza umí své a já v mylném obrazovém pocitu, že na mě křičí revizorka v šalině, vznětlivě oponuji, co na mě řve, že lístek mám. Po poznání mého omylu se mě zmocňuje stud a má upřímná omluva.

    Nemocniční interní drama pokračuje setkáním, výstižněji řečeno střetem se sanitářkou. Abych řekl pravdu, ani jsem nevěděl co to je. Bylo mně vysvětleno, že se jedná o svačinářku s povinností převlékat postele.

    Ale v jejím pojetí byla na prvém místě ona a po dlouhém nic pak přednosta kliniky, primář a další lékaři ve své hierarchii. Mohl bych na téma oné ženy pokračovat, ale její význam je tak nepatrný, že by líčení její domnělé velikosti bylo mlácením prázdné slámy.

    Má operace trvala čtyři hodiny a mohu místopřísežně prohlásit, že se nejenom povedla, ale byla provedena na vysoké odborné úrovni, o níž svědčí skutečnost, že šest neděl po úrazu, jsem schopen s ní provádět lehčí pracovní úkony. Vzhledem k tomu, že jsem navíc vlastník firmy, nemohu si dovolit marodit a tak pojem neschopenka, která je mně nabízena, zůstává nadále mou neznámou definicí. Týden jsem nejezdil s autem, ale pak jsem se cvičně projel osobákem a poté se rozjel i s dodávkou. Nejednalo se v takovém případě o standardní způsob jízdy, ale díky mé dlouhé aktivitě s automobily a to i závodními, plus vrozeným i vypěstovaným reflexům, jsem i za tohoto stavu, myšlena je ruka v dlaze s podobou mnohauncové boxerské rukavice, mohl své vozidlo dovézt spolehlivě od startu do cíle mé pracovní aktivity. Nikoho jsem neohrožoval, nezpůsobil dopravní nehodu a nedopustil se dopravního přestupku. Potvrdilo se tím jen to, že když se chce, umí a dokáže se vžít do pozměněné situace, že to jde, navzdory všem překážkám.

    Mladý doktor mně opravdově přirost k srdci, což se odráželo i v našem dalším setkávání, které lze zařadit do sféry osobních sympatií, které na mé straně měly základ v jeho profesní zdatnosti, evidentním zájmu o lidský problém a v odevzdání maxima svého já v pojetí služby svému bližnímu, jak mu přikazuje lékařská přísaha. Považuji ho za opravdového představitele lékařského umění – ars medici, s duševní kultivovaností, která by k této profesi měla patřit.

    Vytváření celkového pohledu je porovnávání něčeho s něčím. A to já mohu. V zájmu záchrany života mého syna, který se díky fatální lékařské minele, ocitl na prahu života a smrti, jenž i později překročil, jsem mu předal svou ledvinu. Transplantace se uskutečnila ve vídeňské vyhlášené nemocnice Allgemeines Krankenhaus, ve zkratce AKH. Pominu-li kulturu prostředí tohoto vysoce kultivovaného prostředí, nelze nepominout kulturu chování veškerého personálu vůči pacientům. Ve vnitřním řádu této nejproslulejší vídeňské nemocnice je stanoveno a rovněž i veřejně vyvěšeno, že pacient je klientem tohoto lékařského zařízení a má např. při své chůzi nemocničním prostředím přednost před sesterským i lékařským personálem a je jím i zdraven (!!!) Tam je péče o pacienta považována za poslání a chod nemocnice se podřizuje, samozřejmě že v základních formalitách, klientu–pacientovi. U nás, tedy v mnohých českých nemocnicích, je namnoze pacient podřízen vrtochům některých lékařských či sesterských individualit. Prostě do rakouské úrovně, položené na základech monarchistické noblesy a pečlivosti, nám zbývá ještě jedna velká časová etapa.

    V této reportáži neuvádím záměrně názvy obou brněnských nemocničních zařízení. Ne z obavy z případných komplikací, toho jako novinář jsem na míle vzdálen, ale ze schopnosti osobního nadhledu, který mně velí posoudit situaci ve vší objektivitě i za cenu setkání se, a nebo při střetu s někým, kdo si spletl své pracovní působiště. Protože i za takovéto situace dobře vím, že takováto individua jsou zbytkovou částí všudy přítomného podprůměru, který je převažován těmi, kteří umí pracovat i současně se chovat na úrovni člověka 21. století. A uvedením konkrétního názvu nemocnice, bych zbytečně hanobil dobrou práci těch lepších, kterým zmínění samolibci hatí dobré jméno jejich práce. Že oni dotyční jsou tam, kde by neměli být, nelze svádět na ně, protože oni jsou ve svém myšlení na beznadějném dorazu a neexistuje u nich prostor pro vývojový posun. Prostě nemohou, ale chybou je, že jim bylo umožněno, a stále i je, vzhledem k jejich osobním možnostem, dostat se na místo, které jim nenáleží. Bohužel, takoví lidé se neocitají pouze v nemocničním či jiném lékařském zařízení, ale i tam, kde se rozhoduje o nás všech. A tady lze hledat jeden z důvodů, proč je tato republika v takovém stavu, v jakém je.

JIŘÍ V. ŘEZÁČ