Je pravdou, že louka bude zelenou?

    Nevím jak komu, ale mně jde to souvětí z nadpisu hodně proti srsti. Je pravda, že tu druhou větu jsem si vypůjčil; Pavel Eisner ve svém geniálním díle Chrám i tvrz (1946) napsal: „Je dochováno o Janu Gebauerovi, že když chtěl ulevit své hrůze z abuzivného instrumentálu doplňkového, řekl: Louka je zelenou. – Chtěl touto větou patrně stvořit nejkrásnější jazykovou absurdnost, případ opravdu již fantastický. Ale vývoj od Gebauerovy smrti [1907] té fantastičnosti už dosti ubral a nelze nijak odpřisáhnout, že čeští lidé nebudou asi tak za deset let ne sice říkat, ale psát: louka je zelenou.“ Onen „doplňkový instrumentál“, tj. doplněk v 7. pádě, platí pro to, „co je jen z moci náhody a okolností spíš jen vnějších, třebas jen přechodně anebo funkčně“, kdežto to, „co je svou veškerou bytostí a trvale a bez ustání“, chce v doplňku 1. pád. Tedy: louka je (bude) zelená. Uzavírá-li tedy Vladislav Vančura svou kouzelnou novelu Rozmarné léto zvoláním „Jak je krásné býti kadeřavým!“, je tu 7. pád proto, že jde o vlastnost z moci snu a fantazie, tedy náhody…

    Co platí o doplňku, platí obdobně i o jmenném přísudku se sponou (přísudku slovesně-jmenném). Tam, kde se jedná o něco přechodného, užijeme 7. pád, kde jde o něco trvalého, dlouhodobého, bytostně trvajícího, dáme 1. pád:  Pan Novák je učitelem. Komenský je „učitel národů“. Vrabec je pták (ne ptákem). Tedy i: něco je pravda, nikoli pravdou (buď to pravda trvale je, nebo není). Nicméně nešťastné spojení je pravdou už se ustálilo do té míry, že se běžně používá (zvláště je má v oblibě třeba Jiří Bartoška), stejně tak jako je otázkou, je chybou. Ale sotvakdo by řekl: je to pravdou, je to chybou, je to škodou.

    Musím se přiznat, že popudem k napsání tohoto článku se mi stala jedna věta z tisku (LN 22. 10. 2016): Jeho dědeček z otcovy strany byl ruským šlechticem a ministrem vnitra cara Alexandra III. Zdánlivě nejde o nic jazykově neobvyklého, ale domyšleno do důsledků by věta správně měla znít: Jeho dědeček … byl ruský šlechtic a ministrem vnitra … Proč? Protože jeho šlechtictví byla trvalá vlastnost, kdežto ministrování bylo jen přechodné. Ovšem v rámci sjednoceného vyjadřování jsou oba přívlastky jmenné v 7. pádě, ale mohly by být oba též v 1. pádě.

    Je pravda, že pohled do minulosti nám prozradí, že dříve se na rozdíl v užití nominativu a instrumentálu tak nehledělo. Přeborníkem v užití instrumentálu byl Jan Neruda: známá povídka z Arabesek má název Byl darebákem, v básni ze Hřbitovního kvítí autor píše: Nejsem špatným, jsem jen chudým bankrotářem, atp. Člověk si řekne – čeština 19. století. Ale pak otevře program Národního divadla Brno k Modrovousovu hradu Bély Bartóka a Bély Balázse (premiéra 15. října 2016) – a ejhle, tam (na str. 22) čte: „Ať je to pravdou či ne, Modrovous je hlavní postavou pověsti, podle níž muž zabije několik manželek, protože se podívají do zakázaného pokoje.“ (Ono to „je pravdou“ a „je postavou“ asi zní vznešeněji.) A o kousek dál: „Béla Balázs (1884–1949), vlastním jménem Herbert Bauser, byl maďarsko-židovským básníkem, filmovým kritikem a spisovatelem.“ Nejspíš byl tím vším jen dočasně…

    Možná si řeknete, že v časech, kdy nad námi panuje ne majestátní královský hrad, ale jen opevněný zemanský dvorec, nemá cenu zabývat se takovými nepotřebnými nuancemi jazyka. Jenže jak potom rozlišíme, co „je pravdou“ (tedy dočasnou pravdou) od pravdy trvalé – tedy od toho, co „je pravda“? Domyšleno do důsledků, je třeba odlišovat pravdu od lži, ať už nám ji zvěstuje kdokoli.

    Není na škodu připomenout si, jak pojem „pravda“ vznikl. Východiskem bylo přídavné jméno „pravý“, což ve staroslověnštině znamenalo „rovný, přímý“, přeneseně i „jdoucí bez oklik“; později bylo to slovo bráno jako protiklad „levého“ a nahradilo tak původní pojem „desný“, zachovaný u nás ve jméně potoků a říček. To, že jde většinou o levé přítoky velkých toků, je způsobeno tím, že naši předkové postupovali při osidlování území od dolního toku řek výš proti proudu, takže „desné“ přítoky tehdy byly „pravé“. (Nelze už v tom vidět určité předznamenání? Co bylo pravé, je teď levé…) Od „pravého“ vzniklo „praviti“ (činit přímým, řídit, vést správným směrem), „napraviti“ (udělat správným) a „pravda“ (náležitý postup, spravedlnost, náležitá shoda se skutečností, opak lži; je to podobný způsob, jako když z „křivého“ vznikla „křivda“), „právo“ a několik dalších odvozenin. „Pravá cesta je asi přímo vpřed jdoucí, nikoli křivá, s oklikami,“ poučuje Václav Machek ve svém Etymologickém slovníku jazyka českého. Tam najdeme i výklad slova „lháti“ a „vrdlouhat“, což je zkříženina „lháti“ a „v hrdlo cpáti“ – tedy „zpět do hrdla cpáti; co bylo dříve vyřčeno jako pravda, odvolávati“. (Naštěstí mocenský monopol vrdlouhajícího zemanského dvorce není totální. Zatím?)

    Je zajímavé, že Slovník spisovného jazyka českého věnuje pojmu „pravda“ čtyřicet osm řádků (mezi příklady je i je /to/ pravda, tedy nikoli se 7. pádem), zatímco výklad pojmu „lež“ s příklady užití se vešel na pouhých pět řádků. Ani v Lidových rčeních Jaroslava Zaorálka se mnoho příkladů užití nenajde. Jeden z nich zní takto: Mluví pravdu, když se mu lži nedostává, což má ne zcela srozumitelnou variantu: Nelže, jen když se mu pravdy nedostává. (Zas ten zpropadený dvojí zápor v češtině – čert aby tomu rozuměl.)

    A jaké z toho plyne poučení? Přece řídit se starobylým pořekadlem: Pravdu sobě mluvme, dobří spolu buďme.

    Pozn.: Je pravda, že floskule „je pravdou“ se v článku vyskytuje osmkrát, zatímco „je pravda“ jen sedmkrát. Ale ta vazba s instrumentálem je vždy užita „z úst jak lidu (ale nikoli autora článku) roste“.

MICHAL ŽÁK