Japonsko – země trochu z jiné planety

    Už na tokijském letišti začíná mít našinec podvědomě svědivý pocit, že přiletěl do země, která se zmítá nějakou infekční epidemií. Mnozí z Japonců totiž, sotvaže se ocitnou ve společnosti více lidí, nasazují si přes nos a ústa lékařskou roušku. Netřeba se však děsit. Toto jejich opatření souvisí v období chřipek s ochranou bližních a také sebe samých před bacily. V reálném odhadu se takto ohleduplně chová víceméně jeden Japonec ze sta. Při obrovské koncentraci lidí ve městech však tento jev nelze přehlédnout.

    Japonské dívky a ženy takové ohleduplnosti neváhají obětovat i část své krásy. V mnoha případech je to velké škoda. Jemný výraz, jemuž mandlový tvar očí dodává na přitažlivosti, umocňované štíhlou postavou i zvláštním držením těla s chůzí špičkami mírně do sebe. Svěží světlou pleť si před sluncem chrání slunečníky. A co když teprve vyjdou do ulice v květovaném kimonu, to našinci nedá, aby se neohlédl, nebo nezmáčkl spoušť fotoaparátu. Navíc se mu dostane úklony s úsměvem.

Tři z mnoha podob japonských žen.

    S tou ohleduplností to však není až tak žhavé. Toho, co je u nás běžné, nebo skoro běžné, kdy mladší uvolňují místo starším, toho mladí Japonci prostě nedbají. V metru je sice k tomu názorný obrázek vyzývá, ale oni, sotva zasednou, vytáhnou z kapsy mobily a nevnímají kolem sebe nic víc. V Japonsku, víc než kde jinde, na ně platí označení – generace skloněných hlav. Nevšímavost a jistá sobeckost je rovněž realitou tamního života, kdy dát přednost druhému se nemusí v další chvíli vyplatit. Každé ráno se ulice v Tokiu i v dalších městech mění v dravou lidskou řeku. Kdo v ní neumí plavat, utopí se.

    Byť Japonsko patří k nejbohatším zemím, neprojevuje se to, jako jinde ve světě, obezitou tamních lidí. (Snad s výjimkou zápasníků sumo.) Patrně to souvisí se stylem jejich života, v němž je na prvním místě pracovní nasazení.

Muži – ráno, v poledne a večer.

    Šestidenní pracovní týden a rytmus práce překračující evropské standardy dělá z Japonců takřka roboty. Karóši je termín pro smrt z přepracovanosti. Mnozí Japonci pracují 80 i více hodin týdně, přitom nevyžadují placení přesčasů, práci si odnášejí často domů a známé je i nevybírání si celé dovolené. Některé firmy se to snaží změnit. Méně hodin musí ovšem vyvážit vyšší produktivita. S tím souvisí výraz „ganbatte“, aneb pracuj tvrdě, dělej co můžeš. Nezřídka takové vypětí má za následek infarkt či mozkovou mrtvici. Japonci se přesto více děsí ztráty zaměstnání, což by je srazilo na dno společnosti. Muži by nebyli schopni zabezpečit rodinu, a plnit tak svou hlavní povinnost. Nepodaří-li se jim sehnat brzy práci novou, často volí raději sebevraždu. Padesát tisíc sebevražd ročně padá na konto právě této skutečnosti. Přepracovanost a únava z nich na ulici přímo čiší. Kdepak úsměv, ten dokážou vykouzlit jen děti.

    Přestože Japonsko patří k nejlidnatějším zemím světa, potýká se s nízkou porodností. Statistický průměr činí 1,1 dítěte na rodinu. Japonsko, stejně jako naši zemi, trápí nevyváženost počtu lidí v produktivním a postproduktivním věku. Jeden pracovník pracuje na tři neproduktivní. Ženám je proto doporučováno, aby zůstávaly doma, staraly se o děti a vytvářely domácí pohodu mužům. Firmy leckdy propustí mladé ženy s doporučením, aby se vdaly, založily rodinu a měly děti. Tak budou prospěšnější.

    Zdaleka ne všechny japonské rodiny žijí v ideální pohodě. Opět je na vině pracovní vytížení. Patří k nepsaným pravidlům, že muži zajdou po práci s kolegy na pivo nebo do herny. Domů se vracejí pozdě a na vrub únavy a stísněnému prostředí nájemních bytů padá i nedostatek rodinného sexu. Pracovní stres se pak muži snaží odbourat alkoholem, občas ve společnosti najatých dívek s vizáží školaček, aniž by šlo o něco víc. Jindy volí hrátky v převlecích pohádkových postaviček. Pokud se vám v metru naskytne příležitost nahlédnout přes rameno Japonci zahleděného do tabletu, pak zjistíte, že mnohý dospělý hltá dětský komiks. Psychologové to vysvětlují jako návrat dospělých do časů bezstarostného dětství, které skončilo nástupem do zaměstnání.

    Tmavý oblek, bílá košile a lakované boty, to je, pokud lze soudit podle Japonců na ulici, nejčastějším oblečením. To mnohým nebrání mít na zádech batůžek nebo jet takhle na kole. Manuální pracovníci mají samozřejmě firemní overaly, prodavači v obchodech stejné haleny a také školní děti chodí v uniformách. I to vyvolává dojem, že všichni Japonci, když ne stejní, tak si jsou alespoň velmi podobní. Džínsy jsou takřka výjimečné.

    Japonsko skutečně v řadě ohledů působí jako země z jiné planety. Ačkoliv v pětatřicetimiliónovém Tokiu, ale platí to také o Ósace, Kjótu a v dalších městech, nejsou na ulicích odpadkové koše, města jsou až neskutečně čistá. Kdosi z kolegů k tomu trefně poznamenal, že by se tam spíš našel čtyřlístek než pohozený papírek. Také čistota veřejných záchodků mi připomněla průpovídku černého barona vojína Kefalína, že by se z nich „dalo žrát“. Vzhledem k tomu, že na ulicích je zakázáno kouřit, k tomu slouží vyhrazené „smoking area“ a zasklené kuřácké boxy, nejsou na ulicích vidět ani nedopalky cigaret. Za neslušné je na veřejnosti i jíst. U pouličních stánků jsou mnohde stolky s tabulkou s doplňujícím anglickým nápisem „Please eat here!“. Prohřeškem je i smrkání na ulici, tím hůř ve společnosti u stolu, a tak mnozí Japonci nosní hlen raději popotahují. V rozporu s japonským bontónem není naopak srkání nudlí z polévky, stejně jako krknutí po obědě.

Čistota, pořádek a řád – v tom mohou být Japonci světu příkladem.

    Do doby, než přijede vlak nebo metro, čekají Japonci ukázněně ve frontě. Pak ovšem nastane frmol a ve špičkách k tomu zvlášť určení zřízenci v bílých rukavičkách natlačují pasažéry do vozu. Neskutečné jsou projevy japonské úslužnosti a pokory. Mírnou úklonou, často se sepjatýma rukama, provází každé setkání a loučení. Leckdy to vypadá až komicky. Například když vstoupí do vagónu ve vlaku průvodčí, smekne čepici a docela hluboko se ukloní. Přitom je zřejmé, že mu nikdo z cestujících nevěnuje pozornost. Když z vagónu odchází, otočí se ve dveřích čelem do vozu, opět smekne a ukloní se. A už se vám někdy stalo, že by se vám uklonil policista? Mně ano.

    Japonsko má mnohé další zvláštnosti a zajímavosti, ale o nich možná někdy příště.

JIŘÍ C. ROUPEC
Foto: autor