Jak obtížně se rodila nová budova Moravského zemského archivu v Brně

    Pro čtenáře snad není opravdu třeba zdůrazňovat nutnost existence všestranně vyhovující vlastní, moderní, centrální budovy archivu na Moravě, druhého nejvýznamnějšího archivu v České republice. I když kupodivu ani současní humanitně vzdělaní lidé, politici, tuto vědomost někdy neměli a dokonce ji i ignorovali, považovali archiválie za pouhou sbírku starých téměř nepotřebných papírů, veteše, které se ani nemusí věnovat zvláštní pozornost, nikoliv za předmět často nevyčíslitelných hodnot. V těchto souvislostech je možné vyjádřit se celkem jednoznačně, byť zjednodušeně a stroze: nejsou-li příslušné archiválie vztahující se k nějaké události, nejsou bohužel ani příslušné dějiny. Naštěstí existují v moravském archivnictví v novější době odborníci, kteří o nutnosti postavení takovéto archivní budovy dlouhodobě věděli, po léta o ni usilovali, její náročnou stavbu důkladně promýšleli a svého času ji také dokázali jakousi svou urputností prosadit. A dokázali – ačkoliv v tomto směru nebyli úplně technicky na výši – postupně vymyslet vyhovující typ nové archivní budovy, který se nakonec stal prototypem toho „správného“ odborného řešení, na něž se přijíždějí dívat i zahraniční odborné exkurze. Především na základě letitých zkušeností věděli, že pro archiválie je nejvhodnější specializovaná novostavba, vybavená špičkovým zařízením, nikoliv rekonstrukce starší a třeba i historické budovy, kde by naráželi na různá omezení, spojená se zákonitostmi například statiky a třeba i památkové péče. Jejich snažení, pokud se s ním někdo chce a může blíže seznámit, dokáže snad každého, kdo nyní navštěvuje tuto nepřehlédnutelnou novostavbu na kopci v Novém Lískovci, na nově vzniklém Palachově náměstí 1, s výraznou rudou fasádou, tak říkajíc téměř chytit za srdce. A o tom chce být tento příspěvek. Chce být připomenutím toho, jak obtížně se tato stavba, vlastně po desetiletí, rodila. Chce být také připomenutím toho, že bez výrazných osobností, (jako ostatně v každé mimořádné práci), by taková stavba v takové kvalitě ani nemohla vzniknout. K začátkům stávající novostavby archivu a s nimi spojenými problémy se vracíme zhruba po jednom desetiletí, byť už toho o této kauze bylo napsáno docela dost. Stavební povolení nese datum 14. 7. 2005. Vlastní stavba začala 30. 8. 2005, ovšem jaksi pouze hypoteticky, protože ihned po zahájení následoval archeologický průzkum.

    Archiválie, kterých v průběhu let z různých zdrojů stále přibývalo, trpěly po léta nevyhovujícím uložením, byly napadány plísněmi, byly třeba umístěny ve vlhku, ve špatně větraných a větratelných místnostech, v prachu, na přetížených dřevěných regálech, na hromadách, při častém stěhování a dovážení archiválií do centra (badatelny), v budovách na různých místech města Brna a hlavně mimo něj. A je nutné si uvědomit, že trpěly nejenom archiválie, ale také archivářky a archiváři, kteří se museli v těchto zdraví nebezpečných prostředích dlouhodobě pohybovat, s archiváliemi manipulovat a pracovat. Vyhovující archivní budova, to ale není pouze otázka vyčlenění peněz na její stavbu, na její projektování a postavení. Vyhovující archivní budova, to je také operativní možnost vydávání archiválií badatelům. V roce 2014 oslavil Moravský zemský archiv 175. výročí trvání (1839). Až teprve v roce 1908 zahájil archiv svoji činnost v historizující budově Zemského domu v Brně na Žerotínově náměstí č. 3/5. To si jistě mnozí z nás ještě velmi dobře, i když z mnohem pozdějších let, pamatují. Jak postupně přibývalo dokumentů, tak se zvyšovala nutnost výstavby úplně nové archivní budovy, to ovšem až po skončení druhé světové války. Zatím, v období postupující fronty a nastávajícího konce bojů v letech 1944–1945, byly nejcennější archiválie odváženy do ochrany několika historických sídel, moravských zámků, kde bohužel utrpěly velké ztráty.

    Není naším úkolem zabývat se podrobněji místy depozitářů, v nichž byly mimo brněnské centrum v průběhu desetiletí archiválie uloženy. Jenom v krátkosti: Byly to například postupně zámek v Moravském Krumlově, část pavilonu A na brněnském výstavišti, minoritský klášter v Brně, budova bývalého místodržitelství v Brně, klášter v Rajhradě, zámek v Kunštátě, město Brno, Koliště 13, bývalé sklady ve Slavkově u Brna a další místa. Celkem sedmnáct míst tak, jak do archivu (od roku 1954 Státního archivu v Brně) byly začleňovány další a další fondy archivů na Moravě. Už jenom z tohoto prostého a neúplného výčtu je patrné, jak komplikovaná situace to pro Moravský zemský archiv (název je opětovně používán od roku 1990) a jeho pracovníky byla.

    Jak léta ubíhala, střídali se pochopitelně i pracovníci a několik ředitelů archivu, archiváři odcházeli a přicházeli noví. V této souvislosti je pro novou budovu archivu nutno zpětně uvést jinak nikterak významný rok 1974, protože v tomto roce nastoupila do archivu jako řadová pracovnice archivářka PhDr. Kateřina Smutná. V průběhu poválečných let se počítalo s novostavbou archivní budovy v Brně už v roce 1948, došlo však ke zrušení Zemského národního výboru v Brně a k ustavení jiné organizace státní správy. V tehdejší podstatně změněné politické situaci, v novém totalitním režimu, se proto s novostavbou počítalo naprosto bezúspěšně. Nedostatek prostorů pro rozšiřující se archivní fondy vyvolal už v uvolňujících se šedesátých letech jednání o novostavbě, zřejmě bohužel jednání nepříliš důrazných, zůstalo totiž jenom u úvah. Jiné naléhavé investiční úkoly později vždy způsobily, že novostavba archivní budovy byla posléze vyloučena. Dalším počinem byl v tomto směru vlastně až rok 1982, v němž projekční kancelář Brnoprojekt vypracovala objemovou architektonickou studii na novostavbu archivu v Brně-Komárově. U něho bylo později konstatováno, že místo se nachází v zátopové oblasti.

    Už počátkem devadesátých let si i příslušná nejvyšší vládní místa uvědomila, že situace s prostorami brněnského státního archivu je katastrofální. Od roku 1994 se Útvar hlavního architekta Magistrátu města Brna začal opět zodpovědně zabývat nutností výstavby nové budovy Moravského zemského archivu v Brně. Zpočátku (1994) byly vytipovány čtyři lokality. Výstavba nové budovy Moravského zemského archivu měla časově navazovat na dokončení archivního areálu v Praze-Chodovci, původně plánované pro rok 1997. K dokončení však po úsporných opatřeních došlo se zpožděním, až v roce 2001. Magistrát města Brna nabídnul archivu stěží přijatelnou lokalitu, která se nachází nedaleko stávající budovy, tedy tak zvanou Západní bránu na katastrálním území Starý Lískovec, pozemek jižně od nyní nově vybudované budovy archivu, jižně od silnice na Jihlavu. Lokalitu opravdu jen stěží přijatelnou proto, že by vyžadovala rozsáhlé přeložky inženýrských sítí i silničního přivaděče do ulice Jihlavské. Ve hře byla tehdy i aktuální lokalita Akademické náměstí poblíž budovy Právnické fakulty Masarykovy univerzity na ulici Veveří, jejíž zástavba byla významnými brněnskými urbanisty řešena už v době předválečného Československa. Pro náměstí vypracovali v nové době právě v roce 2003 architekti Petr Hrůša a Petr Pelčák regulační plán. Lokalita však byla pro výstavbu nové archivní budovy náměstkem primátora města Brna PhDr. Richardem Svobodou zamítnuta s tím, že v těchto místech se počítá s jinou reprezentativní výstavbou. Naopak vedením archivu byly v roce 2004 náměstkovi dr. Svobodovi, jako nevyhovující potřebám archivu, písemně odmítnuty další nabízené lokality: Ponava, Heršpická, Jižní centrum a uvolňované vojenské pozemky s budovami kasáren ve Slatině, řečkovická kasárna a objekt v dolní části Orlí ulice na místě, kde byla o něco později postavena nová divadelní budova JAMU.

    Pro další průběh výstavby nové budovy byl však již předtím podstatný rok 2000, v němž došlo k personální změně v čele archivu, neboť v tomto roce byla jeho vedením pověřena zdejší dlouholetá archivářka PhDr. Kateřina Smutná. Ta v průběhu své čtvrtstoletí trvající archivní praxe prošla všemi možnými odchylkami této profese a měla tedy pro takovouto vedoucí profesi dostatek zkušeností. Je jenom stěží představitelné, co všechno se vlastně někdy může v archivu, který nemá stabilizovanou vlastní budovu, stát. Ředitelka MZA tuto katastrofickou dobu roku 2000 popisuje následovně: „...archiv zápasil na Žerotínově náměstí s vrcholící stavební činností, spojenou s přípravou objektu pro potřeby budoucího krajského úřadu. Stavební firma se omylem prokopala do depozitáře v prostorách bývalé Zemské zastavárny a doslova zde zacementovala uložené archiválie. Do toho byly při průtrži mračen zaplaveny depozitáře ve sklepních prostorách budovy. Pracovníci archivu s obrovským úsilím odstraňovali škody a obalovali igelitem a balicím papírem regály ve všech depozitářích před příchodem stavbařů, protože vymístit archiválie nebylo kam.“ To ovšem nebylo v tomto roce zdaleka všechno. Po pravdě, vůbec si nelze takovou pokračující spoušť představit. „V září 2000 průtrž mračen prověřila v tereziánské věznici v Brně na Cejlu špatné střechy, kterými pronikla voda do depozitářů, kde zatopila 1 200 kartonů fondu Zemský národní výbor Brno a Jm KNV Brno. Shodou okolností šlo o písemnosti tehdy mimořádně frekventované pro rešerše k odškodňovacím akcím. Mokré archiválie jsme v první fázi rozložili na chodbách věznice na filtrační papír, ale ani přes výkonné defenzory se v tomto prostředí nedařilo je sušit. Nezbylo, než toto obrovské množství mokrých písemností přestěhovat do rozestavěné budovy na Žerotínově náměstí. Tehdejší hospodářská správa nám na jejich rozložení zapůjčila hlavní zasedací sál dnešního hejtmanství, další archiválie jsme rozkládali na mapové skříně a parapety regálů. Víkendy jsme trávili vyléváním vody z odvlhčovačů. Je téměř k neuvěření, že se tehdy podařilo všechny archiválie zachránit a nakonec se i přestěhovat do pronajatých kanceláří v Brně na Kolišti.“ (Moravský zemský archiv v Brně, pamětní kniha k otevření novostavby. Text str. 49 a 51). Ta dlouhá citace je tu uváděna záměrně proto, aby si čtenář tohoto textu mohl velmi důrazně uvědomit neobyčejné těžkosti, které mohou nastat, jestliže archiv nemá vlastní specializovanou archivní budovu, která mu plně vyhovuje, která má dostatek prostor pro ukládání archiválií, vlastní restaurátorské dílny, knihovnu, badatelnu, místnosti pro práci archivářů, také potřebná hygienická zařízení, (nelze zapomínat, že se tu pracuje s nebezpečnými plísněmi), garáže pro služební auta a o níž se stará, údržbou, klimatizací, atd., atd. A k té restaurátorské dílně: už v roce 1998 našli pracovníci České sbírky mikroorganismů Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v archiváliích a v depozitářích Moravského zemského archivu alarmující počet padesáti pěti druhů různých plísní!

    Nová paní ředitelka tak musela na své kůži a ve vší tvrdosti svého pracovního života prožít tyto skutečnosti, musela si uvědomit, že bez vlastní nové všestranně vyhovující archivní stavby, v níž by se už archiváři nemuseli často měnit na stěhováky, to prostě dále nepůjde. Ředitelka ovšem nemohla jít hlavou proti zdi, nutně musela mít také podporu v centru, na odboru archivní správy Ministerstva vnitra v Praze. A opět tu šlo o osobnost, tedy náměstka ministra vnitra pro sociální věci a archivnictví, ing. Vladimíra Zemana, který uvěřil, že paní ředitelka bude schopna vybudování nové budovy archivu prosadit a že bude plně spolupracovat na její výstavbě. A že dokonce, coby Pražák, pojal novostavbu archivu v Brně jako svůj prvořadý úkol a při její výstavbě aktivně spolupracoval! Člověk zřejmě musí v sobě objevit jinak dobře ukrytého dobrodruha, aby se mohl pustit do takovéto pro archiváře neuvěřitelně velké, náročné akce. To ale nepochybně platí pro oba, jak pro ing. Zemana, tak pro dr. Smutnou. Psal se rok 2003, jeho první polovina. Shodou šťastných okolností se v květnu toho roku zúčastnili výjezdního zasedání české vlády do Jihomoravského kraje předseda vlády České republiky sociální demokrat PhDr. Vladimír Špidla a místopředseda vlády a ministr vnitra, sociální demokrat JUDr. Stanislav Gross. Oba na tiskové konferenci také prvně promluvili o bezpodmínečné nutnosti postavení nové budovy Moravského zemského archivu, který ve svých útrobách musí ochraňovat a odborně zpracovávat archiválie, dokumentující dějiny Moravy od 12. století až do současnosti. To ovšem naprostou samozřejmostí nebylo. K pochopení závažnosti situace v brněnském archivnictví bylo pro oba nutné udělat ještě něco docela konkrétního. A zde je opět třeba vyzvednout prozíravost, diplomatickou chytrost, či jak to vlastně chceme nazvat, paní ředitelky archivu. Ta nechala přivést z brněnského Cejlu do své kanceláře, do Zemského domu na Žerotínovo náměstí, na ukázku těžce poškozené archiválie a výše jmenované exkluzivní hosty tam potom při prohlídce budovy přizvala. Vladimír Špidla, takto vzděláním historik a prehistorik, který se svého času, než se stal politikem, živil také jako pracovník památkové péče i archeolog, ty potíže s archiváliemi pochopil se samozřejmostí. Špidla byl premiérem v letech 2002–2004, Špidlův zcela konkrétní přínos Brnu, Moravě a Moravskému zemskému archivu tedy padl právě doprostřed jeho funkčního období. A zamyslíme-li se nad všemi těmi už popsanými problémy MZA, musíme konstatovat, že archiv už v každém případě novou budovu zoufale potřeboval, i kdyby mohl i nadále v Zemském domě ve vymezených prostorách zůstávat. Nastala doba postupné faktické přípravy stavby archivu, naplněná mnohočetnou drobnou prací, přirozeně předcházející vlastní stavbě. Od pochopení ministerského předsedy pana Špidly tak trvala přes dva roky, jak to vlastně bylo uvedeno už v úvodu. Do tohoto období spadá mimo jiné i hledání nového, po všech stránkách vyhovujícího pozemku, který byl nakonec nalezen severně od původně navrhované Západní brány, ve Starém Lískovci, na parcele bývalých Kohnových cihelen. Pozemek to byl nevyužívaný, zanedbaný, plocha, s níž dosud nikdo v plánech na nějakou výstavbu nepočítal. Pozemek, který se nacházel v širším areálu významných budov, Fakultní nemocnice v Bohunicích, zamýšleného kampusu Masarykovy univerzity, komerční části, kancelářských budov a velkých prodejen, s napojením na potřebné hromadné dopravní prostředky a komunikace. Teprve v červenci 2004 došlo k uzavření kupní smlouvy na pozemek a teprve v srpnu 2005 potom k prvotnímu odstraňování náletové zeleně a keřů a k výkopu, který byl však v průběhu několika hodin opět narušen archeologickým průzkumem.

    Už asi rok předtím však nastalo to vůbec na začátku fakticky nejdůležitější, tedy práce na projektu této významné stavby. Projekt zpracovávala projekční organizace A +, a. s., se zahájením prací 20. 7. 2004, s vedoucím projektantem doc. ing. Karlem Tuzou, CSc. Podstatné pro budovu archivu bylo její rozdělení do tří na sebe ale hmotově navazujících staveb, které mají i navenek svou dobře rozpoznatelnou podobu. Je to hlavní a tedy také největší „tisícitunová“ desetipodlažní stavba s množstvím depozitářů a v suterénu s laboratořemi a restaurátorskými dílnami. Je zcela přirozené, že právě v tomto podlaží probíhá přijímání nových archiválií a jejich příprava pro trvalou archivaci. V autoklávu jsou archiválie hloubkově zbavovány plísní a roztočů, a to za použití jinak velmi nebezpečného plynu ethylenoxidu, který je extrémně hořlavý, toxický, dráždivý, karcinogenní. Který je však po provedení příslušných úkonů spalován v peci, v abatoru, takže do ovzduší vycházejí už pouze bezpečné spaliny. Navíc, pro obsluhu je plyn v bezpečné směsi s oxidem uhličitým. To bylo ostatně potvrzeno příslušným měřením. Archiválie jsou čištěny pro dlouhodobé uložení, proti působení plísní, hub a ostatních škodlivin. Že jde o plyn, který je nebezpečný životu, o tom svědčí charakteristika dovozce. Plyn má v přímém kontaktu závažné, nepříznivé účinky na zdraví člověka, účinkuje leptavě a dusivě, v omezených prostorách je nebezpečí udušení! Silně dráždí oči, dýchací cesty a kůži. Plyn může vést k bezvědomí a zástavě dechu. Kontakt s tekutinou vede k omrzlinám a poleptáním na postižených částech těla. Použití v autoklávu proto podléhá zvláštním přísným předpisům. Tolik jenom údaje o práci s nebezpečným prostředkem, který musí být archiváři před uložením archiválií do depotu používán.

    V této části areálu, v jeho depozitních sálech, se soustavně udržuje zvláštní vyvážené klima, nutné pro uchovávání archiválií. Depotní skladová část je pro veřejnost trvale uzavřena. K potřebné a přitom nikterak náročné izolaci od vnějšího prostředí slouží mimo jiné i „chytrá“ konstrukce vnějšku stavby. Ta má obvodový plášť ze silných skleněných tabulí. A mezi ním a vlastním izolačním obkladem, s tak typickým červeným zabarvením z povrchových obkladových desek CETRIS (ty se, byť v novějším materiálu a v příjemnějším provedení, blíží staršímu, nám dobře známému heraklitu), je po stranách vysoké budovy cca 65 cm široký pochůzí prostor s revizními lávkami, kterým proudí zespodu studený, stoupající vzduch. Do každého patra lávek pak vede samostatný vstup. Z dolní části, v níž je přirozeným způsobem podle fyzikálních zákonů nasáván, proudí až k vrcholu stavby, kde mírně oteplený přechází do okolního prostoru. Takto je plášť stavby co nejpřirozeněji odvětráván a teplotně izolován oproti vnějšímu prostředí. Výplňové zdivo obvodového pláště v železobetonových nosnících tvořících rastry 6 x 6 metrů je vyzděno z cihelných bloků a ty jsou z vnější strany opatřeny izolací z minerálních vláken.

    Druhou, vlastně nejmenší sedmipodlažní budovou je v té trojici budov krátký komunikační trakt s chodbami, ocelovým schodištěm se skleněnými stupni, šatnou se skříňkami pro badatele a osobním výtahem, souběžný s hlavní budovou. Jeho prostory jsou pouze temperovány.

    Třetí stavbou je k východu situovaný, v půdoryse trojúhelníkový provozně administrativní blok, do něhož byl v přízemí umístěn vstupní prostor, tedy foyer a malý a velký sál i vrátnice s bezpečnostní službou. V patře je potom badatelna a v návaznosti na ni příruční knihovna a také toalety. Do dalších podlaží jsou umístěny pracovny archivářů, vedení archivu, fotoateliér, pořádací místnosti. Stavba je vytápěna, obvodový plášť je plně prosklený. Každá ze tří budov má samostatné založení, což ovšem každé umožňuje samostatný drobný pohyb při stahování a rozpínání jednotlivých budov různého charakteru. Součástí těchto staveb byla také výstavba liniových objektů, plynu, vysokého napětí a slaboproudu, přívodu vody a odvod kanalizací. Projektant musel pamatovat i na úpravu ploch okolo nové archivní budovy, před hlavním vstupem, jejich napojení na chodníky a vybudování obslužné komunikace podél západní a severní strany objektu.

    Novou společenskou situaci ve státě využila obec českých archivářů ke zlepšení relativní spokojenosti s uložením dosud všeobecně dosti zanedbávaných archivních fondů. Od roku 1990 do roku 2007 bylo v České republice dáno do provozu několik budov okresních a městských archivů, které byly získány adaptací jiného objektu či dokonce pouze přestavbou dosavadní starší archivní budovy. Nová budova Moravského zemského archivu je mimo jiné také proto mimořádnou stavbou, postavenou na zelené louce. Bez zbytečné chvály lze tuto novostavbu označit jako funkčně naprosto ojedinělou stavbu v rámci celé České republiky. A to tu máme na mysli i novostavbu budovy Národního archivu v Praze-Chodovci. Svou progresivní účelovou a ojedinělou architektonickou podobou, zvýrazněnou ve večerních hodinách ještě osvětlením rudého pláště depozitní budovy, celkem dobře zapadá mezi okolní technicistní stavby kampusu Masarykovy univerzity a nákupních center, postavené ve stylu high-tech a též fakultní nemocnice a kancelářských budov. Nová budova Moravského zemského archivu v Brně byla pro veřejnost otevřena v říjnu 2007.

    Za obsáhlou diskuzi k dané problematice a za poskytnutí potřebných informací a písemností i za drobné korektury textu děkuji paní PhDr. Kateřině Smutné a panu Karlu Sedláčkovi. Za konzultace k textu o archeologickém průzkumu a nálezech děkuji jeho autorovi, PhDr. Michalu Přichystalovi z Ústavu archeologické památkové péče v Brně.

FRANTIŠEK VÍCHA, Brno