Jak dlouho si necháme líbit?

    Dávám si bedlivý pozor, abych stejný titulek nepoužil opakovaně. Tentokrát však to činím záměrně, abych zdůraznil svoji opakovanou nechuť nad počínáním prezidenta Zemana. V předchozím článku jsem se snažil alarmovat novinářskou obec, aby si nenechala líbit jeho zatím jen verbální přání likvidovat novináře. Dnes stejnou otázku kladu širší veřejnosti, v souvislosti se skandálními výroky Zemana na adresu premiéra Sobotky. Aniž bych byl jeho sympatizantem, musím jako občan vyslovit nevoli, nejen nad slovníkem hlavy státu, ale hlavně nad jeho podvratným počínáním vůči šéfovi vlády a potažmo podrýváním autority vlády jako celku.

    Leckdo může namítnout: „Však už do nadcházející prezidentské volby vydržme, a potom si zvolíme prezidenta jiného.“

    Na volby bych nespoléhal už z obavy, že právě ona prezidentova neurvalost, skoro bych řekl, že programní, může lahodit uchu jisté části spoluobčanů libě reagující na populistické a destrukční snahy některých politiků.

    Ne! Vystavme prezidentovi účet už nyní! Nechceme přece za reprezentanta naší země člověka s manýry řeznického psa.

    A ještě jedna věc. Miloš Zeman rád užívá bonmotů, které ovšem stále více kulhají. Tak jako ten z nedávných dnů, shodou okolností rovněž mířící na Sobotku, v němž premiérovo charisma přirovnává k láhvi od okurek. Pane prezidente, ještě jsem neviděl okurky v láhvi. Ve sklenici, to ano. Láhev, pokud je skleněná, je sice též sklenicí, ale co by to muselo být za druh okurek, aby prošly zúženým hrdlem. V láhvi by vám, pane prezidente, okurkáři mohli poslat leda okurkový lák.

JIŘÍ C. ROUPEC