Elektrotechnici v podzemí aneb Splněný sen
24.10.2019 10:50
Když jsem připravoval XVI. celostátní setkání elektrotechniků ve dnech 24.–26. 9., tentokrát na Vysočině, v Radešíně, přemýšlel jsem také o doprovodném programu. Jelikož jsme byli nedaleko Dolní Rožínky, v úvahu samozřejmě přicházela také exkurze do uranového dolu. Poprosil jsem pana Ing. Pavla Vinklera, náměstka ředitele pro hornické práce, z odštěpného závodu GEAM státního podniku DIAMO o možnost uskutečnit exkurzi do dolu, kde se ještě v roce 2017 těžil uran, než bylo dobývání definitivně ukončeno.
Pan náměstek nám vyšel maximálně vstříc. Když jsem ho poprosil, že jsme elektrotechnici a rádi bychom si prohlédli nejen samotná zařízení dolu, ale především, jaká byla elektroinstalace v podzemí. Pan náměstek pro nás vybral důl Rožná 1, a naším průvodcem po celou dobu exkurze se stal pan inženýr František Melichar, hlavní energetik.
Jedinou podmínkou, kterou jsme museli splnit, byl maximální počet účastníků exkurze 20. I toto číslo, jak se ukázalo v podzemí, bylo náročné pro naše průvodce, abychom si mohli všechno prohlédnout. Nutno však podotknout, že pan inženýr Melichar i jeho spolupracovníci se nám věnovali s veškerou péčí, a tak jsme si všichni, kteří jsme se exkurze zúčastnili, mohli odnést nezapomenutelný zážitek. Ten se všem vryje hluboko do paměti, a jsem přesvědčen, že na něj budeme vzpomínat každý do konce svého života.
Protože i já jsem se exkurze do dolu přímo zúčastnil, chopil jsem se také role fotografa, a proto máte možnost „být na exkurzi”, alespoň takto zprostředkovaně s námi.
Začátek exkurze pro nás začal příchodem do šaten, kde již byly nachystány nezbytné hornické pomůcky a převlečení. Zvláštní pozornost jsme věnovali botám (hornickým galoším), které podle nahlášených velikostí byly pečlivě nachystány i s přilbami ve skříňkách. Do galoší jsme si oblékali onuce. Na sebe spodky a montérky. Ti nejstarší z nás si vzpomněli na časy strávené na vojně, kdy onuce byly součástí oblečení každého vojáka. Každý z nás obdržel klasickou hornickou ochrannou přilbu, a snad nejdůležitější „přístroj životní záchrany“, který v případě havárie dodával těm, kdo ho měl u sebe, kyslík. Bez tohoto záchranného přístroje nemohli horníci do dolu fárat. Dále jsme všichni byli vybaveni dozimetry a malými svítilnami, které, jak nám pan inženýr Melichar vysvětlil, neměly hlavní účel být zdrojem osvětlení, ale především pro orientaci v podzemí, „aby na nás všechny bylo vzájemně vidět”.
Po ustrojení, které nás některé trochu „potrápilo“, jsme se vydali na cestu do podzemí.
Ti, kdo se obávali, že bychom se v podzemí báli, se mýlí. Naši průvodci, nám postupně pomáhali nastoupit do výtahu, kam se vejde až 6 horníků, a rychlostí 8 m/s jsme se dostali až do hloubky 600 m, kde byla naše první zastávka a prohlídka. Zde jsme „nastoupili” do hornického vláčku. Pro nás, účastníky exkurze, kteří jsme nastupovali do vozíků, byla trochu překvapením poněkud větší výška nástupu, a tak jsme měli trochu problém, a k tomu i poměrně malý prostor ve vozících. Vzpomínali jsme s obdivem na horníky, kteří se takto na každé směně dopravovali do útrob dolu. Postupně jsme se všichni usadili, a k našemu hornickému vlaku se připojila dieselová lokomotiva. Byl to nezapomenutelný zážitek moci se svést v tomto vlaku, více než 2 km v podzemí. Ti z vás, kteří znáte především starší filmy, si umíte představit, jak se horníci dopravovali každou směnu dolů do dolu. My jsme byli v té chvíli na jejich místě. Poté jsme nastoupili do dalšího výtahu, který nás „svezl“ až na samé dno dolu do hloubky 1 200 m v podzemí, do 24. patra. Fotografoval jsem především elektrická zařízení, ale také sloje, v nichž se dříve těžil uran. S jeho těžbou se začalo v polovině šedesátých let, až do roku 2017. V době největšího rozmachu na dolech v Dolní Rožínce pracovalo 5 000 horníků, dnes tam pracují především odborné profese, které se starají údržbu dolu. Jejich počet už nepřekročí 100.
Nemohu nevzpomenout, svatou Barboru, patronku horníků, která má v dole ve výklenku svoje čestné místo. Celá exkurze trvala téměř 4 hodiny a někteří z nás byli již hodně unaveni. Proto jsme uvítali, že jsme výtahem vyjeli na povrch, a to úplně k jinému východu, kde na nás čekali zaměstnanci dolu, aby nás odvezli k šatnám, kde jsme se opět převlékli.
Všichni účastnící exkurze si tento hluboký zážitek odnesli domů, a upřímně nám všem, kteří jsme se na organizaci celé exkurze podíleli, poděkovali. Navíc pro nás pracovníci dolu připravili certifikát, o absolvování „cesty do 24. poschodí”. Bude nám navždy připomínat, co jsme během našeho čtyřhodinového putování po dole zažili.
Ještě jednou chci panu náměstku Ing. Pavlu Vinklerovi a panu Ing. Františku Melicharovi a jeho spolupracovníkům za všechno poděkovat. „Zdař Bůh!”
Na závěr jsme byli informováni, že jsme již téměř poslední, kdo mohl sjet až do 24. patra, neboť důl Rožná 1, se bude postupně až do 13. patra, zatopovat. Tyto práce mají trvat 3 roky. O to víc, jsme si vážili možnosti se až na samé dno podívat.
PAVEL HÁLA
