Dvě knihy o všestranném rytíři

01.08.2020 08:25

    Jako první „pokoronavirovou“ akci otevřelo zásluhou tří kurátorů 16. července 2020 Moravské zemské muzeum (MZM) ve svém pisáreckém Pavilonu Anthropos výstavu s výmluvným názvem Čas rytířů dalekých moří. Sběratel a mecenáš Jindřich Vávra (potrvá do 24. ledna 2021). Věnuje se neprávem takřka pozapomenuté, avšak výrazné a mnohostranné osobnosti rakouského veřejného života, brněnskému rodáku, námořnímu lékaři a zcestovalému přírodovědci Jindřichu Vávrovi neboli Heinrichu Wawrovi (1831–1887). Podobnou, katalogem doprovázenou expozici uspořádalo MZM již v roce 1998.

    O současné výstavě informoval v BrnoŽurnálu brzy po její vernisáži Petr Michl, pozornost jí věnovaly i některé deníky. Nebude snad na škodu stručně připomenout rovněž dvojici záslužných a důkladných, o dobové pramenné materiály opřených reprezentativních publikací, které k dalšímu poučení poznáníchtivých návštěvníků MZM souběžně vydalo. Lze k nim ostatně přiřadit i příspěvek šifry /jih/, otištěný pod titulkem „Jindřich Vávra. Muž, který se odvážil vědět“ v letošním zevrubném 1. čísle M revue, pololetně editované MZM.

    Bohatou faktografií s řadou oživujících detailů, pikantních perliček, citací a doprovodných fotografií se vyznačuje rozsahem menší (148 s.) publikace nazvaná Jindřich Vávra. Sběratel a mecenáš. Tvoří ji desítka (rozsahem srovnatelných, občas se přijatelně překrývajících) studií z pera dvanácti autorů (většina se Vávrovou osobností neobírá poprvé), mezi nimiž coby editoři pochopitelně nechybějí kurátoři nynější expozice Hana Dvořáková, Petr Kostrhun a Pavel Scheufler.

    Klíčovou funkci tu má rozměrnější úvodní příspěvek Jiřího Pernese, který se zabýval dějinami posledních Habsburků, Jindřich Vávra, rytíř Dalekých moří – moravský vědec a cestovatel, dále dělený do kratších kapitolek. Je čtivým medailonkem (autor užitečně čerpal z Vávrova Vlastního životopisu z r. 1878) nejmladšího z pěti synů brněnského mlynáře, jenž po absolvování gymnázia vystudoval ve Vídni lékařství a byl promován doktorem chirurgie. Po vstupu do služeb rakouského námořnictva (1856) sloužil jako hodnostně postupující lékař na rozličných škunerech a fregatách. Díky kontaktům s císařským dvorem i dalšími evropskými panovnickými rody se zúčastnil řady významných expedic, na nichž se intenzivně věnoval zejména místní floře a odtud do Evropy přivážel bohaté sbírky botanické, zoologické, etnografické, antropologické nebo numismatické. Zároveň cíleně nakupoval artefakty tehdy začínajícího media – fotografie. Společné přírodovědné zájmy jej spojovaly se vzdělaným, názorově liberálním arcivévodou Ferdinandem Maxmiliánem, kterého starší císařský bratr jmenoval kontraadmirálem a vrchním velitelem maríny podunajské monarchie. Vávra provázel Maxmiliána i na jeho osudné, popravou končící výpravě do povstaleckého Mexika. Poté na cestách kolem světa (za život údajně proplul celkem 380 000 kilometrů) doprovázel dva prince z význačné dynastie sasko-kobursko-gothajské a tak postupně navštívil např. Brazílii, USA (byli přijati americkým prezidentem Ulyssem Grantem a do schönbrunnského zoo přivezli z Peru párek amerických lvů), Havajské ostrovy, Afriku, Indii, jihovýchodní Asii, Čínu, Japonsko nebo Austrálii. Na všech výzkumných plavbách si vedl pečlivé deníky. Vedle jiných vysokých zahraničních vyznamenání obdržel coby Heinrich Wawra r. 1872 od rakousko-uherského císaře šlechtický titul s predikátem „Ritter von Fernsee“ a právem nosit erb s horatiovským, osvícenci oblíbeným heslem Sapere aude (Měj odvahu být moudrým). Ve věku čtyřiceti devíti let odešel Vávra do důchodu a jakožto bezdětný starý mládenec daroval tyto bohaté kolekce domácím muzeím. Po nečekané smrti v lázních Baden bei Wien odpočívá v rodinné hrobce na brněnském Ústředním hřbitově.

    Ostatní články knihy se zabývají užšími speciálnějšími tématy a cílí tedy spíše k zasvěcenějšímu čtenáři. Hana Dvořáková sleduje začleňování Vávrovy donace (zejména fotografií) do fondů vyvíjejícího se MZM, resp. jeho nynějšího Etnografického ústavu. Na ni navazuje článek Pavla Scheuflera Jindřich Vávra jako sběratel fotografií. Podrobně probírá soubor čítající přes tisíc adjustovaných, průběžně číslovaných snímků, uložených v šesti vázaných krabicových albech. Pro sběratele měly značnou hodnotu dokumentární i vzpomínkovou a do tehdejšího Františkova muzea je tedy až po Jindřichově odchodu věnoval jeho bratr. Otázka, zda některé z obrázků pořídil snad sám Vávra, zůstává dodnes otevřená. Petr Kostrhun rekapituluje osudy sbírky exotik Františkova muzea (zčásti je převzaly pražské instituce), které Vávra rovněž rozhojnil. Mj. o jejich delimitaci do Náprstkova muzea a obtížné identifikaci předmětů získaných právě jím pojednává stať Evy Dittertové Z domu U Halánků. Vávrův numismatický odkaz ve sbírkách MZM, týkající se několika desítek mincí vskutku ze všech obydlených světadílů, slovním i fotografickým popisem demonstruje Dagmar Kašparová. V případě lékařových četných vyznamenání domácích (zlatá medaile Literis et Artibus) i cizokrajných (včetně panovnických řádů brazilských, mexických nebo saských) ujal se podobného úkolu Ivan Koláčný. Mořeplavcovými přírodovědeckými aktivitami (poprvé objevil a pojmenoval desítky druhů rostlin a své obsáhlé herbáře věnoval převážně dnešnímu Přírodovědnému muzeu ve Vídni) se zaobírají Karel Sutorý a Helena Sutorová. Docela půvabný náhled do cestovatelových deníků umožňují Jan Obrovský a Pavla Seitlová. Jde o pět sešitů s popisy tří z celkových devíti cest. Jsou psány v němčině nesnadno čitelným kurentem a badatelé přiznávají, že všechny dosud nerozluštili. Stručně a věcně shrnují palubní události každého dne; kupodivu prý vůbec nezmiňují Vávrovu praxi lodního lékaře a raději si všímají společenských událostí nebo charakteristik navštívených zemí a místního obyvatelstva. Pro ilustraci je připojen český překlad některých pasáží – vedle momentů tragických se nevyhýbají ani záznamům bujarých oslav a jejich povážlivých následků. Lucie Horucková pak provedla chemicko-technologický výzkum sbírkových snímků a konstatovala, že se s natolik zachovalou kolekcí albuminových fotografií dosud nesetkala.

    Všechny uvedené příspěvky jsou důsledně opatřeny anglickými resumé, otištěný obrazový materiál doprovázejí potřebné popisky, vědeckou hodnotu studií podporuje příslušný doplňující odborný aparát.

    Stejná trojice editorů sestavila rozsáhlejší (252 s.) knihu nazvanou Čas rytířů dalekých moří. Sběratel a mecenáš Jindřich Vávra. Poctu významnému Moravanovi prokazuje reprezentativním výběrem bezmála 240 celostránkových fotografií, které Vávra – jak už řečeno – shromáždil na svých cestách v letech 1857–1879. Zhotovili je většinou dnes už neznámí profesionálové, některé však signovaly osobnosti 19. století v oboru renomované, takto umožňující zákazníkům „cestovat“ v pohodlí salonu. Na přídeští svazku najdeme názornou mapku uskutečněných výprav. Úvod kolekce, rozčleněné do šesti oddílů, obstarává trojice vysvětlujících článečků, opět s anglickým resumé.

  První soubor se týká východní, jihovýchodní a jižní Asie a svědčí o tom, že exotický svět Dálného východu, Indie a Japonska přitahoval Vávru nejvíce. V pestré, občas kolorované mozaice tak sledujeme krajinářský, místopisný a sociální obraz těchto zemí, a to od podobizen panovníků a šlechty přes ateliérová aranžmá bojovníků po záběry z paláců, chrámů, klášterů, ulic, čajoven či veřejných lázní: vidíme nosítka nebo dvoukolky s dámou, důstojníky, mnichy, svatebčany, tanečnice a dokonce i siamská dvojčata. Skromnější druhý oddíl čerpá ze čtyř návštěv Jižní Ameriky, zejména z Brazílie, Argentiny, peruánské Limy nebo chilského Santiaga. Ve třetí části svérázem dýchnou snímky z Havaje, Nového Zélandu a Austrálie, kupř. tetovaný maorský náčelník nebo rodiny domorodých Aboriginálů. Také při trojí návštěvě Afriky zajímaly Vávru hlavně typy lidí a jejich místní činnosti (beduíni, nosiči vody, pouliční prodavači, velbloudí kavalerie). Severoamerický kontinent je zastoupen pouze snímky z jediného pobytu ve Spojených státech, které lékař projel rovněž zachycenou železnicí. Za podobenkou tehdejšího prezidenta Granta defiluýjí snímky z velkoměst včetně San Francisca, Philadelphie, New Yorku nebo požárem zničeného Chicaga a poté skalisek Yosemitského národního parku i Niagarských vodopádů. Závěrečná kapitola Evropa a Levanta se koncentruje na Řecko. Za portréty tamního královského páru následují barevné etnografické doklady krojů a antické památky Athén, po jadranských přístavech dojde na Turecko s istanbulskými mešitami, osmanskými sultány a bašibozuky. Všechny snímky jsou podle přesné metodiky dvojjazyčně popsány, identifikovány a datovány.

  Obě vzájemně se doplňující knihy MZM nejsou sice pro návštěvníka Pavilonu Anthropos investicí nejlacinější, zřetelně a užitečně však překračují hranici příležitostných tisků směrem k odborně erudovaným publikacím trvalejší vědecké hodnoty.

VÍT ZÁVODSKÝ