Dětství je krásné, ale občas bývá kruté

    Přišel na setkání příznivců brněnského hantecu, posadil se ke stolu, na chvilku odložil svůj typický klobouk a z kapes začal vytahovat knížky. Je neuvěřitelné, kolik jich dokázal do své bundy schovat. Jednu mi podal a zeptal se: „Chceš ji podepsat“? Samozřejmě! Napsal: Jardovi Šťoura.

    Ta knížka se jmenuje „NÁS bylo šest“. Napsal ji skaut, zlatokop, cestovatel a taky člen Menšíkovy jedenáctky Ladislav Šťoura Kolbaba. Je mistrem světa a Evropy v rýžování zlata, se zlatokopy projel kus světa – od Mongolska až po Aljašku. Asi se zeptáte, proč si říká Šťoura? V roce 1945 vstoupil do Skautu na Špitálkách v Brně. Často míval připomínky k příkazům vedoucího družstva Vladimíra Menšíka, a tak se stal Šťourou. Křestní list s touto přezdívkou dostal pod hradem Perštejnem, doma si ho bedlivě schovává. Šťourou už zůstane navždy…

    „Pokuste se alespoň na chvíli prožít mládí svých otců a dědů. Maminek i babiček, a věřte, že se mnozí z nich v mé knížce i uvidí,“ doporučuje autor hned v úvodu. „A pokud se sehnou pro oblázek, aby udělali svým vnukům na řece žabku, má knížka splnila svůj účel, což bych si ze srdce přál.“ Myslím, že Láďovi se to zcela podařilo. Mám rád knížky, jejichž autoři dokáží barvitě líčit své životní příběhy a přiblížit dávno zapomenuté události. Nevymýšlejí si, ani nic nezamlčují, píší pravdu o sobě i o lidech, s nimiž se v životě setkávali. Přesně tak vypráví své dětské příběhy Ladislav Šťoura Kolbaba.

    Bylo jich šest, tvořili jednu velkou partu. Společně založili klub (dali mu jméno Kamarádi žluté stužky, později ho přejmenovali na Bílý racek Brno), z dřevěných desek si postavili klubovnu, tu jim někdo zapálil, postavili novou. Společně čelili šarvátkám a nebezpečným bitkám od kluků z Komárova a Černovic, i nejrůznějším spiknutím, k nimž se občas přidávali rošťáci ze Starého Brna, Špilberku či středu města. Všechno, co dělali, bylo pro ostatní tajné, zprávy zásadně nepodepisovali, používali rozdílné barvy písma, aby se neprozradilo, kdo komu píše. Láďa měl zelenou, jeho bratr Jirka žlutou, Evžen červenou, Petr modrou, Pavel hnědou a Jarek fialovou.

    „Mladá léta plynou rychle. Jako rozvodněná řeka. Neustále probíhá nějaký děj. Hned zlomená ruka, odřené koleno, návštěva u zubaře či cokoliv jiného. V rychlém sledu se střídají nová poznání, nové zážitky. Dospívající mladíci a dívky se ládují nejen novými vědomostmi, ale i zkušenostmi, které na nás neustále nakládají rodiče, škola a život sám.“ (Str. 81.)

    Jaká podobnost, vzpomínky se jen hrnou… U nás v dědině jsme jako kluci taky založili partu. Prostřednictvím dětského časopisu jsme spolupracovali s podobnými skupinami v jiných místech republiky, dostali jsme označení 338. TR (turistická rozvědka), časopis dokonce tu a tam zveřejnil zprávy o našich akcích, vytvořili jsme tajnou abecedu, starší kamarádi nám přidělili zbraně a hráli jsme si na vojáky. Naše bitky ovšem nebyly tak kruté, jak je prožíval autor knížky. Klubovnu jsme neměli, stačil nám bunkr, který jsme vyhloubili ve svahu u potoka. Možná bych našel i nějakou černobílou fotografii.

    Jeden velký rozdíl zde přece jenom je. Ve srovnání s Ladislavem Kolbabou jsem o nějaký pátek mladší. Když mi bylo dvanáct, psal se rok 1961. Rodiče nemuseli shánět potraviny na lístky, otec pracoval v lihovaru, sice žádný zázrak, ale měli jsme se jakžtakž dobře. Když bylo Láďovi dvanáct, psal se rok 1944. Od malička byl bez otce. Schylovalo se k závěru druhé světové války – všude rozbité domy, časté úprky do krytů, někteří sousedé a příbuzní skončili v koncentračních táborech, nebyly potraviny, lidé měli strach o své blízké… „Nálety kotlářů se stávaly téměř denním programem. Vzbuzovaly hrůzu a obavu všech lidí i přesto, že nedělaly téměř žádné škody na obytných domech, ani na civilním obyvatelstvu.“ (Str. 135.)

    Ladislav Šťoura Kolbaba je plodný autor. V roce 2007 vyšla jeho prvotina Zrození zlatokopa v nakladatelství Sursum. Vlastním nákladem pak vydal knížky WANTED, Kamarádi šedých skal (věnováno Vladimíru Menšíkovi in memoriam), Ve stínu bílých jurt, 7.000 km sám (USA), 7.000 km v osmi (Kanada), Čas vůní, Vysypaný šuplík, Se slzou v oku, Su zaflákané Brniskem (Jsem zasažený Brnem). Pořád něco sepisuje. A to je dobře…

    „Přes šedesát let uběhlo od posledního příběhu, který jsem zde popsal. Ale jen těžko se dá popsat můj strach z války. Z letadel, která nad sebou občas slyším. Z výbuchu, který dnes náhodou zaslechnu. Ze všeho, co připomíná naše mládí.“ (Epilog.)

    Láďo, děkuji. Děkuji za knížku, i za to, jak jsi ji napsal…

JAROSLAV BOBEK

Autor knížky Ladislav Kolbaba s novinářem Janem Martofem v Brně na Šelepce. Stejně jako já, pořád něco fotografují…