Děkuji, jednorožče!

19.08.2019 16:15

    Aristotelés (4. stol. př. n. l.) spolu se svým učitelem Platónem vítězí v různých anketách o nejvýznamnějšího filozofa díky neuvěřitelnému rozpětí svých znalostí a myšlenek, na rozdíl od Platóna uložených do mnohých spisů; ty u nás v posledních letech vycházejí v moderních překladech, např. O duši, Athénská ústava, Magna moralia, Etika Nikomachova, Politika, Poetika, Rétorika, Metafyzika, Fyzika, připravují se Kategorie. A počátkem léta se objevila jedna kuriozita: ve velmi sličné úpravě Stanislava Dvorského a s krásnými ilustracemi Jiřího Stacha vyšly Aristotelovy Podivuhodné zvěsti neboli Koniny v překladu Daniela Korteho (bohužel jen v počtu 300 číslovaných výtisků, takže už nejsou k sehnání). Kromě popisů pěti neobyčejných míst Aristotelés do svých Konin zařadil stručné charakteristiky sedmnácti zvířat (z nich tři se týkají myší, včetně těch, co požírají železo), ptáků, ryb a kobylek. Celou tu snůšku uzavírá Jednorožec:

    „Vypráví se, že v krajinách Libye žije jakési zvíře velmi podobné koni, ale má roh vyrůstající uprostřed čela, který je co do délky až čtyři stopy dlouhý; proto se také nazývá „jednorožec“. A ten se prý nikdy nepáří s osly, jenom s koňmi. A často je barvou srsti bílý. A nejraději škube jetel.“

    A to je o jednorožci všechno. Vlastně ne, ještě je tam – stejně jako v ostatních případech – ten text navíc i v řečtině (ΠΕΡΙ ΤΟΥ ΜΟΝΟΚΕΡΩΤΟΣ).

    To mi připomnělo, že v roce 2005 se v Moravském zemském muzeu konala atraktivní výstava Tajemný jednorožec – zkameněliny v legendách a mýtech. Geologicko-paleontologické oddělení muzea na ní tehdy představilo unikátní magické a rituální předměty, bestiáře a jiné staré tisky i výtvarná díla s tematikou mýtů, zapůjčené z našich i zahraničních institucí.

    Tajemný jednorožec fascinoval lidstvo už od pohanského starověku – znaly ho kultury Středního i Dálného východu a poté i Evropy – a novou sílu mu dalo kupodivu křesťanství. V dobách, kdy se jen těžko dalo ověřit, jaké zvíře bydlí kdesi za rohem, si lidé nechali nabulíkovat ledacos. Na základě nalezených lebek a kostí pravěkých tvorů a také zpráv z bůhvíkolikáté ruky věřili v existenci obrů, skřítků, mořských panen, draků, jednorožců, kentaurů, sfing, fénixů i dalších oblud, o nichž měli jen matnou představu.

    Problém ovšem spočíval v tom, jak všechna ta zvířata a monstra pojmenovat, V Bibli je uvedeno, že když Hospodin stvořil zvířata (podle některých legend byl jednorožec stvořen jako první z nich), přivedl je všechna před Adama a přikázal mu, aby je pojmenoval – a tím demonstroval nadvládu člověka nad všemi zvířaty. Adam to měl jednoduché: dával zvířatům jména, která už předtím existovala v Boží mysli. Jenže po prvotním hříchu prý člověk ztratil i možnost dávat zvířatům jména, přičemž repertoár zvířat se s objevy nových zemí stále rozšiřoval. O tom svědčí různá vyobrazení Noemovy archy: původně tam mimoevropských zvířat bylo málo (a mytická tam nebyla vůbec; jednorožec podle Bible odmítl do archy vstoupit, protože nedostal samostatnou kóji). A pak už to se jmény nově objevených zvířat bylo horší, někdy se dokonce jména stěhovala z jednoho jedince na jiného. Při překladu jejich pojmenování z původního jazyka do dalších se hledal vhodný ekvivalent, a tak vznikaly doslovné překlady, tzv. kalky, viz například řecké rhinoceros – latinské rhinocerus – německé Nashorn – české nosorožec; tento výraz někdy v polovině 19. století zvítězil nad paralelně užívaným pojmem rohoš – což je možná škoda (Jungmannův Slovník česko-německý, 1835–1839, definuje rohoše takto: živočich z třídy ssawých, mnohopazdnechtných, rohošowitých, od něhož tak zwaných). Kromě toho se zrodily různé zkomoleniny, které se přenášely z jazyka do jazyka. Jako příklad může sloužit Starý zákon, v němž se jedno z posvátných zvířat označovalo hebrejským slovem re´em (což měl být býk či buvol, ale možná šlo o oryxe – přímorožce jihoafrického), které starověcí překladatelé do řečtiny přeložili výrazem jednorožec (monoceros). Pro tehdejší lidi bylo suchozemské zvíře s pouhým jedním rohem mezi ostatními dvourohými stejně těžko představitelné, jako dejme tomu žena s jedním prsem. A ten název se pak tradoval dál, podpořen různými nálezy „jednorožčího rohu“, což byl buď mamutí či mroží kel, nebo zub kytovce narvala – přesněji protažený levý špičák horní čelisti narvala jednorohého, česky zvaného též mořský jednorožec.

    V řeckém spisu Fysiologus (z 2. pol. 2. stol. n. l.), z něhož pak vycházely různé bestiáře – knihy zachycující bájné bytosti, zvířata, obludy a nestvůry –, je psáno, že jednorožec sídlí u jezera, kam chodí pít zvěř. Když vodu otráví had, jednorožec do ní ponoří svůj roh a učiní s ním znamení kříže; tím jezero od jedu očistí a zvěř může dál pít. Proto byl jednorožec chápán jako zobrazení Krista, zbavujícího lidstvo hříchu, Z toho důvodu se v raném středověku zobrazení bájného nosorožce stalo součástí výzdoby biskupských berlí.

    Kdysi lidé věřili, že roh jednorožce (tedy špičák narvala) ztělesňuje božskou podstatu, takže byl někdy ukládán neporušený do kostelních pokladů, kde si ho cenili víc než ostatků světců. A protože byl také považován za nejčistší „slonovinu“, vyráběly se z něj šachové figurky. Ale hlavně lidé věřili, že má uzdravující účinky, takže byl vyhledávaným lékem na mnoho nemocí, taky na neplodnost. Proto se jednorožec dostal do emblému lékáren. Rovněž tak je oblíbenou erbovní figurou mnoha šlechtických rodů i měst (u nás Třešť, Vamberk a Žirovnice) a obcí (např. Radslavice). V 15. století se objevil ve znaku Skotska a v té podobě se později stal součástí erbu Velké Británie jako protějšek anglického lva. Obě zvířata představují jednotu protikladů: lev prezentuje solární, mužský princip, jednorožec je jeho lunární protějšek a v heraldice vyvažuje extrovertní sílu lva.

    Starověcí učenci se přeli, zda jednorožec pochází z Afriky, Arabského poloostrova, nebo Asie (Indie), zda je to jednorohý kůň, osel, jelen, kozel, býk či jiné zvíře; později byl ztotožněn i s nosorožcem (jednorohým indickým či jávským). Ač skutečného jednorožce nikdy nikdo neviděl, „znalci“ se shodovali v názoru, že jde o divoké, ale ušlechtilé zvíře s něžným a dvorným chováním k ženskému pohlaví a k vlastním mláďatům, (To je zajímavé, protože jednorožec byl chápán jako samec, jeho ženský protějšek v žádných představách neexistoval.) Ve Starém zákoně symbolizuje moudrost a sílu, pro křesťany je symbolem Ježíše Krista a jeho matky Panny Marie. Ve středověku byl znakem panenství (byl atributem svatých Agáty, Justiny Paduánské a Justiny Antiošské) a čisté lásky, ale nebylo prý snadné ho ulovit. Podle středověkých bestiářů byl jednorožec velmi divoký a zlomyslný, ale – jak se v jednom z nich píše: „Může však býti chycen nevinnou dívkou. Takové dívce se přikáže, aby si v lese usedla; když přijde jednorožec a spatří dívku, zapomene na svůj hněv a ctí čistotu cudného a panenského těla tím, že položí svou hlavu do jejího klína a usne. Pak ho myslivci polapí a odvedou do královského paláce.“

    Jako symbol čistoty a cudnosti se jednorožec stal mariánským symbolem. Křesťanské umění často zobrazovalo Pannu Marii s jednorožcem na klíně, nicméně v polovině 16. století byl tento výtvarný motiv tridentským koncilem zakázán kvůli tomu, že jednorožcův roh mohl být vnímán jako falický symbol.

    V pozdním středověku se prolnuly motivy jednorožce a lovu, oblíbené dvorské zábavy, s motivy náboženskými: lov na jednorožce byl brán jako symbol Zvěstování, při němž archanděl Gabriel oznámil Panně Marii, že porodí Božího syna. Archanděl byl zpodobován jako lovec, který se svými čtyřmi psy symbolizujícími ctnosti (Pravdu, Mír, Milosrdenství a Spravedlnost) pronásleduje jednorožce a ten nachází záchranu na klíně Panny Marie, sedící v uzavřené zahradě (motiv z Písně písní), což poukazuje na její čistotu. Martin Nodl v knize Středověk v nás (Argo, 2015) připomíná tehdejší představu o tom, že „v některých bájných zemích“ se „v ohrazené, člověku zapovězené zahradě, rajské či ukryté“ nachází „pramen života či pramen věčného mládí“ a tu zahradu chrání „jednorožci, griffoni, popřípadě krásné, nadpozemské panny“.

    Na přelomu 13. a 14. století vznikl ve Francii veršovaný příběh O dámě s jednorožcem a o krásném rytíři na lvu, podle něhož byly kolem roku 1500 vytvořeny dva cykly závěsných koberců: šestidílný Dáma s jednorožcem (dnes Musée Cluny v Paříži) a podobný soubor sedmi tapisérií Lov na jednorožce (dnes Metropolitan Museum of Art v New Yorku).

    Druhý cyklus byl pořízen ke svatbě Anny Bretaňské s francouzským králem Ludvíkem XII. Představuje několik fází lovu na jednorožce (včetně scény, kdy jednorožec svým rohem očišťuje vodu, aby se zvířata mohla napít), přičemž obraz zabitého jednorožce je alegorií Krista na kříži.

    První soubor byl pravděpodobně také svatební dar. Všechny jeho závěsné obrazy spojuje shodný motiv: na červeném pozadí je v centru uprostřed květin a malých zvířat vznešená dáma v bohatém brokátovém oděvu, obklopená lvem zleva a jednorožcem zprava. Pět rozměrných tapisérií znázorňuje postupně alegorie Čichu, Hmatu, Chuti, Sluchu a Zraku, u šesté tapisérie není smysl přesně určen, snad se jedná o alegorii lásky, porozumění, jak lze soudit z nápisu „Mé jediné touze“. Sugestivní popis celého cyklu podal Rainer Maria Rilke ve své próze Zápisky Malta Lauridse Brigga, kterou skvěle přeložil brněnský básník Josef Suchý, U nás najdeme motiv Panny s jednorožcem například v Kutné Hoře – v Hrádku, rodovém domě Smíšků z Vrchovišť, kteří měli jednorožce i ve svém erbu – nebo na dalším gotickém díle – oltáři z Jeníkova (dnes v Okresním muzeu v Duchcově), kde je Zvěstování Panně Marii pojato jako lov na jednorožce. Známý je Raffaelův obraz Dáma s jednorožcem (1505/1506), stejný motiv si oblíbili manýristé 16. a 17. století, jak dokládají fresky v Andělském hradě a v paláci Farnese v Římě.

    O jednorožci psali mnozí, například Plinius, Caesar, Marco Polo, Leonardo da Vinci, Paracelsus, Paprocký z Hlahol, Komenský, Rabelais, autoři Pohádek Tisíce a jedné noci (o námořníku Sindibádovi), v nové době třeba Gustave Flaubert (Pokušení svatého Antonína), Jean Cocteau (libreto baletu Dáma a jednorožec), Lewis Carroll (Alenka v říši divů a za zrcadlem) a mnozí další autoři literatury pro děti, Arthur Connan Doyle, Rainer Maria Rilke (Sonety Orfeovi), Jorge Luis Borges (Fantastická zoologie), autoři fantasy a sci-fi, například Roger Zelazny (Znamení jednorožce), a mnoho dalších. Bez zajímavosti není ani ojedinělý výskyt v českém folkloru: jednorožec byl jedním z několika živočichů, v něž se proměňoval vodník.

    Vedle několika různých slovníků symbolů, které u nás vyšly v poslední době, lze najít poučení o jednorožci a o jeho motivickém využití v zásadním díle Michela Pastoreaua Dějiny symbolů v kultuře středověkého Západu (Argo, 2018). Obsáhlé pasáže jednorožci věnovali také domácí autoři – Luboš Antonín: Bestiář. Bájná zvířata, živlové bytosti, monstra, obludy a nestvůry v knižní ilustraci konce středověké Evropy (Půdorys, 2003, 2. vydání Půdorys/Argo, 2010) a Jan Lukavec: Bytosti na pomezí. Texty o literární fantastice (Pulchra, 2016).

    A na závěr báseň Miroslava Holuba z jeho sbírky Jdi a otevři dveře (1961). Kéž by i nám jednorožec dokázal vrátit naději v lepší příští.

    ZVONEK

    V tomto domě nikdo nemá zvonek. Návštěvníky
    si pozná každý skrze stěnu,
    když vůbec přijdou.

    Jen nejstarší paní opuštěná jako plch přidělá si
    na veřej
    ostře nabroušený zvonek,
    aby mlčel rok
    za rokem.

    Jednou totiž půjde kolem po schodech bílý
    jednorožec
    a zazvoní, aniž by čekal na otevření.

    A stařena otevře a zavolá
    za ním:
    Děkuji, jednorožče!

MICHAL ŽÁK