2016 – rok dělitelný čtyřmi

07.01.2016 14:40

    Vpluli jsme do roku 2016, který oplývá celou řadou kulatých a půlkulatých výročí událostí, jež se staly v letech zakončených šestkou a jedničkou. Výraznou roli budou hrát výročí mnoha katastrof, jako byly vpád Tatarů (Mongolů) do střední Evropy 1241, vymření Přemyslovců zavražděním Václava III. 1306, konec středověkého rytířstva započatý bitvou u Kresčaku 1346, bitva u Hradce Králové 1866, požár Národního divadla a vídeňského Ringtheatru 1881. Smrt si v inkriminovaných letech vybrala svou daň mezi slavnými panovníky (např. 1901 britská královna Viktorie, 1916 František Josef I.) a dalšími celebritami – za mnohé Mácha 1836, Neruda a Rimbaud 1891, Verlaine 1896, Zeyer a Toulouse-Lautrec 1901, Cézanne 1906, Mahler 1911 atd. Ale především si pamatujeme pohromy 20. století: povstání v Maďarsku 1956, čínskou kulturní revoluci 1966, zjištění AIDS 1981, výbuch Černobylu a Challengeru 1986, teroristický útok na newyorská Dvojčata – Světové obchodní centrum 2001.

    Letos si ovšem připomeneme i „pozitivní“ výročí, jimž samozřejmě kraluje narození Karla IV. roku 1316 a devadesátiny britské královny Alžběty II.; při té příležitosti oslavíme i dvacáté výročí královniny návštěvy Brna. Osmdesátiny by oslavil Václav Havel a oslaví je další příslušníci literární generace šestatřicátníků. Ale slaveny budou i další události: nástup gotiky 1136, Newtonův objev gravitačního zákona 1666, Bellův telefon 1876, otevření Národního divadla 1881, Zemská jubilejní výstava v Praze a otevření Národního muzea 1891, první novodobé olympijské hry – Athény 1896, Becquerelův objev radioaktivity a Marconiho bezdrátový radiotelegraf 1896, založení České filharmonie a udělení první Nobelovy ceny 1901, Amundsen na jižním pólu 1911, vznik dada v Curychu 1916, první elektronický počítač 1946 a další. Pomineme-li výročí narození mnoha osobností (např. Mozart 1756, Dvořák 1841, Bartók 1881, Breton 1896…), vydání či premiéry zásadních děl (Moreova Utopie a Machiavelliho Vladař 1516, Swiftovy Gulliverovy cesty 1726, Máchův Máj 1836, Brehmův Život zvířat 1876, Smetanova Libuše 1881, Jarryho Král Ubu 1896, Dvořákova Rusalka 1901…), zbude nám ještě dostatek výročí, na něž nesmíme zapomenout: vyhlášení nezávislosti v USA 1776, Gagarin – první člověk ve vesmíru 1961, vznik Visegrádské skupiny a zánik Varšavské smlouvy 1991.

    Pro nás jsou obzvláště významné dvě události z roku 1886: začala polemika o pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského a diskuse o smyslu českých dějin, vyprovokovaná článkem Masarykova žáka Huberta Gordona Schauera Naše dvě otázky, jenž byl dobovým tiskem označen za „filozofickou sebevraždu národa“. Ty otázky zněly: „Co jesť úkolem našeho národa? Jaká je naše národní existence?“ Schauer provokativně uvažuje o tom, zda má náš národ vůbec sílu budovat samostatnou kulturu a zda by nebylo lepší tuto sílu věnovat zvelebování rovnou něčeho většího, tj. kultury německé. Na otázku „jsou Rusové skutečně oni naši bratři, kteří by nás ochotně zachraňovali za každou cenu?“ odpovídá: „Vždyť by se mohlo státi, že by nás obětovali beze všeho kompromisu mezi sebou a Evropou (Germánstvem), že by nás zcela chladně obětovali za Halič, Balkán atd.!“ Takže „proti vůli Evropy, proti moři germánskému, kdyby nás objalo zcela doopravdy a mělo po nějaký čas poslední slovo mluviti, neudrželi bychom se zajisté na dlouho.“

    Z různých kuriozit mezi výročími, jako je 400 let od prvních brambor na jídelníčku (Francie 1616), 385 let od zavedení znaménka pro násobení (Anglie 1631) a prvních dvoudílných bikin (USA 1946), mne zaujala tato: roku 1681 vymřel na ostrově Mauricius v Indickém oceáně pták Dronte mauricijský (Raphus cucullatus), u nás známý pod názvem blboun nejapný. Je zvaný též dodo (z portugalského doudo – idiot), protože byl k lidem natolik důvěřivý, že se nechal snadno chytit. První Evropané toho od roku 1650 náležitě využívali, ale když zjistili, že dodí maso je prakticky nepoživatelné, začali se oněm ptákům za to mstít (jak příznačné!), až je zcela vyhubili. Tato skutečnost, ale hlavně jméno blboun nejapný zajistily těmto vzdáleným příbuzným holubů trvalé místo v literatuře. V Alence v říši divů (1865) Lewise Carrolla Blboun sice nejdřív narazí na odpor Alenky a několika členů zvířecí říše, když navrhne „odročení schůze za příčinou bezodkladného akceptování efektivnějších procedur“, jež povedou k usušení mokrých zvířátek. Tomu nikdo z okolostojících nerozumí, ovšem pak si Blboun vše u nich vyžehlí dalším návrhem na to, aby se usušili „kuriálním závodem“, tedy běháním dokolečka až do úplného usušení. Což se stane a v závodě všichni vyhrají a všichni jsou odměněni cenou.

    V našich luzích a hájích se blboun nejapný usídlil natrvalo díky Petru Bezručovi a Karlu Krylovi. V básni Didus ineptus Bezruč uvádí: „svůj život jsem žil roven didu ineptu“, neboť ať bylo jakkoli, (ve verzi z roku 1953:) „žil – zahynul jsem, / didus ineptus.“

    Ve své nikoli nejpovedenější Písni pro Blbouna nejapnýho (což je dle autorových vlastních slov „pták tělem husa, křikem orel“) pak Karel Kryl vede dialog se „slečnou Didovou Ineptovou“, který končí: „Když jsem jí zajíce chytil lasem, / řekla mi „drahoušku“ orlím hlasem, / „nepatřím ke ptákům masožravým,“ / na což jí povídám: „Jste husa, to vám pravím!“

    Ať už si vybereme kterékoli z bohaté palety letošních výročí, je jisté, že celý tento rok zanechá trvalou stopu v historii světa. Přinejmenším stopu s takovým významem, jaký přisuzovali staří Římané číslu šestnáct coby násobku veledůležitých čísel dvě, čtyři a osm: vzdálenost měřili na šířku palce (latinsky digitus), čtyři palce dávaly dlaň (palma) a čtyři dlaně pak stopu (pes), tj. šestnáct palců.

    Pro nás Čechy se sice pes pojí spíš s patníkem než s palmou, ale patník se jaksi do šestnáctkového systému příliš nehodí.

MICHAL ŽÁK