Zameteno

15.05.2014 16:45

    Pozornost čtenářů si zaslouží publikace vydaná Moravskoslezským kruhem, které dali editoři Ladislav Vencálek, Antonín Hošťálek a Blanka Švábová stručný a přitom výstižný název Zameteno. Provázejí ji ilustrace od Jana Steklíka. Vyšla letos a připomíná, že na sklonku loňského roku uplynulo 10 let od zániku časopisu Bariéry a 10 let od zrodu společenského občanského dvouměsíčníku Konec konců, který se později proměnil v kulturní revue. Jeho životnost však byla pouze pětiletá. Redakce a vydavatel věděli, že chtějí-li čtenáři prezentovat své názory, musejí mít na to peníze. To, že nikam a nikomu nepatřili a co bylo jejich předností, se jim vcelku podle očekávání stalo osudným. Konec konců zanikl tak jako mnohé jiné časopisy. Proč? Výstižná odpověď je obsažena v otázce Britských listů: Měli tvůrci časopisu dostatek kontaktů ve světě byznysu a v politických kruzích?

    Konec konců, navazující na Bariéry, i nadále upozorňoval a bořil bariéry ve společnosti, rozšířil okruh autorů o osobnosti s nekonvenčním pohledem na společenské poměry.

    A tak Zameteno je jakousi tečkou za oběma periodiky a udělalo ji svými osobními vyznáními 15 lidí, s jejichž jmény se v nich čtenáři setkávali. Zaujalo mne především vyznání Hošťálkovo, který byl jejich zakladatelem a dlouholetým šéfredaktorem. Ocitoval Václava Cílka: „Literatura je nám útočištěm i pevností. Sem chodíme pro uspokojení, pro krásu a také pro útěchu a ochranu duše.“ Hodně přemýšlel o knížkách, které mu v posledních letech něco daly a tak mne vůbec nepřekvapilo, že ve svém vyznání na prvním místě uvádí Hořké povídky Maxima Gorkého. To je autor, který ho zasáhl v sedmnácti a pořád se k němu vrací. „V Hořkých povídkách Gorkij zvěčnil postavy z okraje, ale také mravní rozpad inteligence v čase dodělávajícího (jak se ovšem mylně domníval) kapitalismu. Dnes k nám hlasy velkých ruských spisovatelů nedoléhají. Přitom jejich vypravěčské umění zůstává časem téměř nedotčeno,“ svěřuje se Hošťálek a ve výčtu svých preferovaných knih jsou ještě Zuziland od Jana Zuziaka, Nejistota a odhodlání od Petera Wusta, Sedm taoistických mistrů od Evy Wong a Ozvěna slavičího zpěvu od Anatolije Kima. Připojil ještě citaci z Kimovy novely Lotos: „Neodsuzujte staré lidi, protože se vám zdají bezcitní. Oni vědí, že jim zbývá jen málo času normálních dní a cítí, byť je za nimi bezpočet těch dnů, že všechny se nepozorovaně scvrkávají do prázdnoty okamžiku a rozum náhle ve zmatku zjišťuje, jak byl nelítostně oklamán. A tak odcizeně, mlčky, hledí na ty druhé, kterým ještě nebyla odhalena tato proradnost času.“ Letos čtyřiašedesátiletý Hošťálek dodává: „Ale stejně chce věřit, že stáří je dar. Vždyť leccos je nám dopřáno pochopit až ve stáří, dřív to většinou nesvedeme.“

BOHUMIL HLAVÁČEK