Vesmír jsme my
hrají v Redutě
29.01.2019 11:45
V brněnském divadle Reduta odehráli 26. ledna 2019 světovou premiéru hry Zemský ráj to na dohled. Je to další inscenace z mošničky her experimentálních a hledajících. Podle autorů navazuje na hru Hoří v sadě rodném květ, která vzbudila v divadelní kritice i v diváctvu rozporuplné pocity.
Na hře Zemský ráj to na dohled jsou autorsky podepsáni Adam Skala, David Košťak, Petr Erbes a Anička Klimešová. Režijně Zuzana Burianová, Jan Holec, Anna Klimešová a Martin Františák. Už z množství jmen, která se podílela na zhruba dvouhodinové inscenaci, vyplývá, že to je zřejmě dílo kolektivní. A skutečně, v drobné knížečce, vydané k inscenaci, se říká, že už od jara roku 2018 zahájil celý tvůrčí tým sérii tzv. vesmírných setkání, na kterých se zúčastnění pokoušeli dotýkat blízké i vzdálené budoucnosti, četli časopis Vesmír, básně, sjížděli soundtracky, zkoumali virtuální realitu i paralelní světy, probírali zásadní ekologické otázky, hovořili o tom, kdo je a kdo není odpovědný za ničení planety, za budoucnost její a celého Vesmíru a zda o tom hovořit, nebo protestovat… aby se nakonec shodli na objevném poselství k divákům, že Vesmír jsme my, a že se stejnými otázkami se potýkal i K. H. Mácha ve svém Máji. A tak verše z tohoto díla se prolínají celým večerem. Recituje je Marie Durnová.
No, je hezké, že mladí herci a autoři a režiséři hledají. Otázkou je, zda se se svým hledáním musejí okázale svěřovat na divadle. A tak zde nechci zdržovat a popisovat jednotlivé epizody, v nichž jsme zavedeni například „do světa na rozhraní multidimenzionálního vertexu a paradoxu Schrödingerovy kočky“, nebo kdy absolvujeme „časoprostorový skok do nicoty“, nebo když jsme přítomní „blízkému setkání našich druhů“ v hříčce, kdy Phoebané – tedy obyvatelé jednoho z Marsových měsíců – navštíví Zemi v tušení, že zde by mohly být jejich kořeny… a vskutku, podaří se jim hluboko pod zemí objevit mumii – Ölmricha – a tu se zdaří oživit… Ale protože ta hříčka byla aspoň trochu k pousmání a zejména proto, že tím Ölmrichem byla Marie Durnová, tak o tom píšu. Jako poděkování herečce, která se svými hereckými i životními zkušenostmi ochotně tráví čas s těmi mladými a začínajícími a trpělivě slouží experimentujícím dramaturgům i režisérům.
V nové premiéře ji tvůrci svěřili recitaci úryvků z Máchova Máje a pak ji uzavřeli do pojízdného papundeklového sarkofágu, z nějž ji probrali k životu, aby ji – po dvou tisících letech života mimo Zemi – zpovídali, chtíce zjistit, co se dělo, že Zemané vyhynuli, a taky co jedli a zda zpívali – a tak na nebohou Marii útočí, dotírají otázkami filosofickými i banálními – a Marie odpovídá – že je Marie Durnová, že je jí 76, že bydleli v Králově Poli, že ráda chodila po Zelňáku a po České, a že má ráda folklor, a že naposledy si pamatuje, jak šla do práce a tam si dala kafé… a pak už neví nic, a ono to asi bylo to nejhezčí a nejpravdivější z celých dvou hodin, a my Marii Durnové poděkujme nejen za její výkon, ale i za to, že se po čtyřiceti letech putování po divadlech českých a moravských v roce 2006 vrátila do Brna, a slouží nejen dramaturgům, režisérům a mladým hercům v jejich objevování divadla i světa, ale především, a hlavně, divákům.
LADISLAV VENCÁLEK
