Trilogie Sally Simukkové i na českém knižním trhu

02.02.2016 08:50

    Finská spisovatelka Salla Simukková (1981), žijící v Tampere, je autorkou úspěšných knih pro mládež. Z jejího pera přišla na český knižní trh trilogie o svéhlavé sedmnáctileté dívce Lumikki Anderssonové. Práva na vydání této trilogie se už prodala do 37 zemí, u nás ji vydalo nakladatelství Egmont. První díl Rudá jako krev vyšel v roce 2013 a z finštiny ho přeložila Jitka Hanušová (je překladatelkou i loni u nás vydaného románu Katji Kettu Porodní bába).

    Následovaly v roce 2014 druhý díl Bílá jako sníh předloni a loni třetí díl Černá jako eben, které přeložila Johana Sandqvist (1983), pocházející z Prahy. Johana, za svobodna Špirková, v Praze studovala na Prvním obnoveném reálném gymnáziu a Univerzitě Karlově, odkud vedla její cesta za studiem na univerzity v Tampere a Helsinkách. Jejím hlavním oborem na Helsinské univerzitě byly finský jazyk a kultura, vedlejšími obory literatura, dějiny umění a překladatelství – tlumočnictví. Absolvovala též pedagogickou nástavbu. Loni také vyšla v jejím překladu v nakladatelství Portál kniha finského psychoterapeuta Bena Furmana Nikdy není pozdě na šťastné dětství s podtitulem Jak překonat minulost. Tato Furmanova kniha byla zahrnuta mezi stovku mistrovských děl psychoterapie, dočkala se překladů do mnoha jazyků a stala se bestsellerem.

    Českého čtenáře zaujme nesporně druhý díl trilogie, protože v něm se Lumikki vydává do horké letní Prahy, aby si po dramatických událostech odpočinula a mohla být chvíli sama. Poklidný začátek příjemného výletu však vezme za své, když Lumikki kontaktuje velmi zvláštní dívka, tvrdící, že je její sestrou. Lumikki při pátrání po rodinném tajemství odhalí nevybíravé praktiky jedné mediální společnosti a dostane se k tajemné sektě, která se ukáže jako neobyčejně nebezpečná. Lumikki hrozí smrt. A nejen jí. Aby dokázala zvrátit tragédii, je i tentokrát nucena přehodnotit své zásady a především najít odpověď na zásadní otázku, komu se dá věřit a komu ne. Nesporným kladem překladu je znalost pražských reálií, neboť jeho autorka toto město zná důvěrně. Hezky se čtou řádky o úžasném pohledu na Prahu, na střechy z červených tašek, věže kostelů, na třpytící se Vltavu, o hlasu zvonů ze svatovítské katedrály, o zahradách Pražského hradu, o Karlově mostu, o lanovce na Petřín, o Vyšehradu... Čtenář cítí, že Johana překládala svým srdcem, srdcem Pražačky, od útlého mládí zanícené úspěšné členky Dismanova rozhlasového dětského souboru.

BOHUMIL HLAVÁČEK