Tři generace sochařů Marků

29.12.2015 13:15

    Sochy jsou neodmyslitelnou součástí města, jeho ulic, náměstí, parků, zákoutí. Většina chodců kolem nich jen projde, někdo dílo letmo pohledem pohladí, jiný se na okamžik zastaví. Jen málokdo vidí za sochou, kolem níž třeba denně chodí, jejího tvůrce. Sochaři nejsou baviči, zpěváky či herci, pro většinu jsou neviditelní, neznámí. Jejich dílo však většina, třeba jen periferním viděním, vnímá jako samozřejmou, organickou součást místa, něco, co sem patří, bylo tu, je, snad i přetrvá, stejně jako budovy, ulice, náměstí, parky…

    Dobré sochy mohou mít velmi dlouhou životnost. U těch příliš výmluvných to platit nemusí. Stává se, že musejí měnit místo, stěhovat se do ústraní nebo prostě zmizí. Když osud dovolí, vracejí se, když odolaly nepřízni doby, přetrvají navzdory všem druhům povětří. V Brně, stejně jako na Moravě, je nemálo soch dobrých, krásných, výmluvných. Náleží k nim i práce dnes již tří generací Marků, mistrů sochařského a restaurátorského umění.

    Jiří Marek (1914–1993), rodák z Velkého Meziříčí, zanechal výraznou stopu v podobě sochařských děl v různých místech Moravy, zejména na Vysočině a v Brně, kam přesídlil v roce 1945. Studoval na sochařské a kamenické škole v Hořicích, pak na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Bohumila Kafky, kde absolvoval v roce 1938. Probíhala tehdy výstava pražského baroka a právě to se stalo jedním z inspiračních zdrojů jeho tvorby. Původně chtěl být malířem. Kresbami přispíval do časopisu Anděl strážný. Ilustroval pohádku Jakuba Demla „Kralevic Marek“, snad i další jeho texty. Z této tvorby se v rodině nedochovalo nic, vyjma velkého pastelu s námětem z Balin u Velkého Meziříčí. Dcera Dana s trochou nadsázky vzpomíná, že o změně výtvarného zaměření rozhodla matka otce, osobitá a uznávaná duše rodiny. Ta prý pronesla: „Půjdeš na sochařinu! Když se neuplatníš, budeš umět prasatům sekat korýtka.“

    Jako poradkyně pro volbu povolání babička uspěla. Jiří se stal významným a uznávaným sochařem své generace. Umělecké geny sahající hlouběji do historie rodu Marků známy nejsou. Jiřího otec byl obchodníkem s kůžemi. A přece něco: manželka, představená již jako úspěšná poradkyně pro volbu povolání, měla za svobodna shodné příjmení se slavným básníkem píšícím pod pseudonymem Otakar Březina. Byli vzdálenými příbuznými.

    Jiří Marek je nositelem řady ocenění za díla, z nichž mnohá jsou neodmyslitelnou součástí Brna. Připomeňme alespoň některá: Boj (1961) v atriu Staré radnice, zobrazující střet orlů s hady, Otvírání studánek (1963) před budovou vodárny v Pisárkách, Hudbu na náměstí SNP (1969), Lišku Bystroušku na Janáčkově náměstí (1984–85), Mima na Žerotínově náměstí, v místě před někdejším českým divadlem. Předlohou skulptury z roku 1986, původně určené před Mahenovo divadlo, nemohl být nikdo jiný než Bolek Polívka. Návrh neprošel, socha stála nějaký čas v parčíku na Kounicově ulici. V roce 2002 našla umístění nejvhodnější, na prostranství před místem, kde stávalo staré české divadlo. Nahradila sochu „dělnického prezidenta“ Klementa Gottwalda.

    Jiří Marek proslul citem pro architektonický prostor, úspěšnou spoluprací a souhrou s předními architekty. Jeho um byl nesporný, znamením doby a střetem s jejími vládci se přesto vyhnout nemohl. Daň obrazoborectví, která provází snad všechny doby a není jen výsadou muslimských radikálů, zaplatily jeho sochy prezidenta osvoboditele. Ve Velké Bíteši je dnes alespoň bysta z roku 1991. Původní sochu odstranili nacisté, po nich komunisté. Kde skončila, nikdo neví. V Budišově po válce sochu Masaryka vyjmuli z úkrytu a znovu odhalili. Vydržela do roku 1962, kdy ji zničili vandalové. Jen vandalové? Na Křížové cestě v brněnském chrámu sv. Petra a Pavla začal sochař pracovat v padesátých letech za neustálého dohledu i střetů. Obdobnou cestu podstoupilo samo dílo. V sedmdesátých letech byly odmítnuty návrhy zbývajících dvou výjevů. Až příliš evokovaly tísnivou normalizační atmosféru. Tvůrce nakonec modely zničil. Panující režim si troufl provokovat již v chmurných a nebezpečných padesátých letech. Pískovcovou zvětšeninu dvanáctého obrazu „Ježíš na kříži umírá“ umístil na hrob kněze a přítele Bohumila Buriana, který v dubnu 1958 zemřel po výslechu církevním tajemníkem. Právě za jeho působení ve Velkém Meziříčí rekonstruoval cenný portál kostela sv. Mikuláše a vytvořil nad ním beránka a reliéfy čtyř evangelistů. Z děl jednoho z předních moravských sochařů 20. století v rodném Velkém Meziříčí vzpomeňme alespoň pomník padlým (1946). 6. května 1945 byl umělec svědkem masakru spáchaného Němci. Oběťmi byli jeho blízcí přátelé – „už bylo vlastně příměří – postříleni. … Ten pocit z člověka léta nesmažou. A ve mně to zůstalo, ty hrozné zážitky, a já jsem je znovu a znovu prožíval,“ vzpomínal. Markova díla upomínají utrpení vlastenců také v Brně v Kounicových kolejích, za války neblaze proslulém nacistickém vězení a popravišti.

    Ludvík Kundera o dlouholetém příteli napsal: „Střídal sebechválu se sebehanou. Byl netrpělivý, nejistý, nespokojený. Nespočíval poklidně v pohodě umu. Ten mu byl jen samozřejmým předpokladem tvorby. Slovo umění moc neskloňoval. Uskutečňoval je.“

    Je mnoho stop v kameni, které přetrvají čas i počasí měnících se dob. Spatříme je také na náhrobcích těch, s nimiž se již na tomto světě nesetkáme. Třeba Jiřího Mahena, jemuž sochař na brněnském Ústředním hřbitově, snad jako věčný symbol lidského putování, zasadil bludný kámen z kraje políček, lesů a kamene – Vysočiny (1951).

    Jiří s manželkou Miladou měli dvě dcery: Danu (1947) a Evu (1949). Dana navázala na otcovo dílo. „Chtěla jsem dělat keramiku, po maturitě na šuřce jsem se chystala pořídit pec a kruh.“ Opět s nadsázkou dodá: –  „Žádný takový“, prohlásil prý otec, „budeš dělat sochařinu. – (Kdo by ji taky dělal, když syna neměl.

    Dana záměr s keramikou neopustila, zpracovala řadu monumentálních realizací. Např. přibližně dvanáctimetrový reliéf „Vítr“ v Boskovicích. Začínala s portrétní medailí a se dřevem („Proudy“ – Nová říše, 1989), spolupracovala s architektem Kamilem Fuksem. Její medaile zakladatelů Moravského zemského muzea od roku 1969 zdobí vstupní prostor Dietrichsteinského paláce. Po dvaceti letech se odlévaly do bronzu, jedna však chyběla. Pro umělce, který má za sebou léta osobního vývoje, není snadné vytvořit medaili v původním stylu a pojetí. Že se podařilo, možno zjistit pohledem na portréty čtyř významných osobností Brna a Moravy.

    Základním materiálem se pro Danu Markovou, jako u otce, stal kámen, mnoho děl je z bronzu. Nejvýraznější linkou tvorby: postavení ženy jako matky, nositelky pokračování rodu. Připomeňme jímavé ztvárnění těhotné ženy s názvem „První mateřství“ v Brně-Bohunicích (1987). Působivé sochy přibližující ženství a mateřství nacházíme na více místech. Od zobrazení matky s miminkem („Odpočinek“, Jihlava 1988) přešla sochařka postupně k počátkům života – k embryu. Její tvorba, jako u otce, respektuje městský prostor a kompozici, v níž architektura je rámcem spjatým s uměleckým dílem.

    Dana Marková byla iniciátorkou a organizátorkou Mezinárodního sochařského sympozia. Od roku 1997 se formou bienále konalo šestkrát, díla účastníků jsou rozmístěna zejména v místě konání v Králově Poli. Škoda, že zajímavá akce nepřerostla v trvalou brněnskou tradici. Skončila, jak to bývá, pro nedostatek finančních prostředků. Z prvního ročníku pochází socha „Matka Země“ (1997), v pátém ročníku to jsou „Dva artefakty – Aneb, co zbylo z Anděla“ (2005). Na mezinárodním sympoziu v Itálii (1996) zanechala sochařka zpodobnění vábivé, sebejistě svůdné Manon z kararského mramoru. Také výčet děl sochařky z druhé generace rodu by byl dlouhý. Voda, sama podstata života, jako v tvorbě otce, nachází i zde naplnění. Nemůže být nevyjádřena také postavami dívek a žen. – „Proudy“, Nová Říše (1989) či „Splynutí řek“, Brno (1989). Projekt „Po stopách minulosti“ s Adrienou Momi (1998 a 1999) a další.

    Dana je matkou tří synů. Nejstarší Jiří (1972) je třetím z generace sochařů. A do třetice s nadsázkou Dana: „Vyložila jsem mu, že potřebuju pomoc. To mám sama tahat těžké formy?“

    Umělecké vlohy měli i další sourozenci. Nejmladší Lukáš (1983) začínal na slévárenské průmyslovce v oboru umělecký rytec, nezůstal u toho, dnes působí v manažerské pozici, nyní v Brně. Prostřední Aleš (1975) se vyučil kovářem, umělecké řemeslo také opustil. Řídí rodinnou firmu Marston, jejíž součástí je divize „restaurování“ vedená bratrem Jiřím.

    Z původní tvorby Jiřího juniora uveďme např. bronzovou kašnu v Lažanech „Voda živá“ (2006) nebo sochařskou spolupráci s architektem Petrem Hrůšou na „Zlaté studni“ (Brno, Jakubské náměstí, 2007), skulptury „Loď lásky“ v Brně-Komíně (1999), portrét spisovatele Jaromíra Tomečka v Brně-Soběšicích (2006), jedna z monumentálních plastik Křížové cesty u Kuksu „Lásky bolest“ (2010), „Strážkyně vodní hladiny“ v Brně-Bystrci (2010), „Sochařův skicák“ (na sympoziu „Pocta sochaři Vladimíru Preclíkovi“ v Prostějově 2009), „Poslední píseň pro Gotthard“ – Hořice v Podkrkonoší (2000), „Boží muka“ Vanov u Telče (2000) a další. Dcera Dana a vnuk Jiří se uplatňují při restaurování uměleckých památek. Míst, kde zanechali podpis při práci k uchování krásy minulosti, je na Moravě mnoho. A v Brně? Jen namátkou: obelisk či kašna Fons salutis v Denisových sadech (Dana), Zderadův sloup u řeky Svitavy nebo zvonička v parčíku spojujícím Křídlovickou s Novými sady (Jiří).

    Brněnský rod Marků třemi generacemi nekončí. Bude některé z pravnoučat pokračovat v linii zahájené pradědem? Jakub, syn Jiřího II. a pravnuk Jiřího I. navštěvuje uměleckou průmyslovku, malý Alešek je v ateliéru babičky jako doma, děvčátka v rodině sem také ráda nakukují. Zda se výtvarné geny probudí a uplatní ve čtvrté generaci, těžko dnes odhadnout. Nebo se dostaví „na přeskáčku“ o generaci později?

    Zatímní tři generace sochařů brněnského rodu Marků zanechaly ve městě zřetelné stopy práce a umu. Věřme, že budou zachovány a osloví i budoucí generace. Někteří, jako my dnes, jen tak kolem projdou, většině zůstanou jména tvůrců skryta. Jiní umně zpracovaný kámen pohladí letmým pohledem. Každý obyvatel města tak občas zrakem pozdraví budovy, ulice, parky, stromy, sochy… Vše, z čeho sestává tvářnost místa, v němž žije, z čeho prosakuje a promlouvá jeho genius loci.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

Foto: archiv – Dana Marková