Trefa do černého

    Ani komedie k popukání, ani intelektuální cvičení pro snoby. Jemná tragikomedie. Hra, stírající rozdíl mezi tím, co je normální a co již ne. Takovými slovy bývá nejčastěji charakterizována hra úspěšného australského autora Louise Nowry Noc bláznů, kterou (v překladu Dagmar Bláhové) už uvedlo několik českých divadel. Nyní si ji vybrala činohra Národního divadla Brno. Režii svěřila autorovi nového překladu tohoto textu Šimonu Dominikovi, jehož dosavadní působení v divadlech napříč republikou mu již vyneslo pověst úspěšného inscenátora komedií. Premiéra byla 15. února.

    Noc bláznů je příběhem mladého režiséra Lewise, který dostane šanci nastudovat v rámci arteterapie nějakou divadelní show s pacienty psychiatrické léčebny. Lewis (má blízko k aktivistům proti globalizaci – v původním textu proti válce Američanů ve Vietnamu) jim nabízí dramatický text marxisty Bertolta Brechta, ale s tím neuspěje. Jeden z pacientů – Roy – totiž už rozhodl a trvá na tom, že se musí zkoušet Mozartova opera Cosi fan tutte! A to navzdory faktu, že nikdo z pacientů neumí zpívat a místo orchestru se nabízí jen neustále zkouřený harmonikář. Jak to může dopadnout, když každý z členů takto vzniklého divadelního ansámblu je navíc poznamenán svéráznými projevy své diagnózy? „Já mířím ke hvězdám. Kdo mi to může vyčítat,” hájí svůj nápad protagonista Roy, který v psychiatrických léčebnách strávil většinu svého života. Režisér se mu podvolí. Během zkoušení se pak životy pacientů začnou zajímavě proplétat s divadelní fikcí a režiséra Lewise, který je postupně vtažen do hry, tato překvapivá zkušenost přivede k novému pohledu na své dosavadní postoje a měřítka hodnot. Dokonce i na svůj vztah k přítelkyni Lucy, která sice „šuká” s Lewisovým kamarádem, aktivistou Nickem, ale „je to prý jenom sex, nic víc.”

    „Kromě vtipu a šarmu mi tato hra imponuje hlavně svým ústředním motivem, jímž je snaha překonat sám sebe. Je to souboj každého jednotlivce s vlastními stíny a limity, snaha posunout se výš tím, že si nedám jednoduchý cíl,” nechal se slyšet režisér Šimon Dominik a ocenil, že se autor hry nesnažil cpát humor všude. Vždyť Nowra sám svého času inscenoval s pacienty blázince operní aktovku a tato práce ho dovedla – podobně jako hrdinu Noci bláznů Lewise – k poznání, že svět za zdmi léčebny je šílenější než ten uvnitř. Zatímco venku Lucy s Nickem inscenují masívní demonstraci, za zdmi ústavu vše spěje k premiéře Mozartovy žertovné opery o ženské nevěře.

    Kdo viděl premiéru Noci bláznů v Mahenově divadle, ani nemusel číst vyznání režiséra Šimona Dominika o jeho lásce k divadelní komedii. Poznali to herci a dávali vehementně najevo, jak je hra – navzdory týdny trvajícímu pilování komických situací a replik – stále baví. Poznalo to premiérové publikum, které provázelo dění na scéně vlnami smíchu. Režisér tak nemusel trpět pochybnostmi, zda mu z lehkonohé legrace nevyšlo tíživé sociální drama. Na scéně dominoval hostující Tomáš Šulaj, který v roli pacienta Roye skvěle rozehrál širokou škálu psychologických typů hystriona s vůdčími ambicemi. Rozhodně nezklamala ani hvězda souboru – Martin Siničák. V roli pyromana Douga vymodeloval na scéně přesvědčivou postavu týpka přímočarých mravů, nehledajícího zbytečně korektní zástupná slůvka k pojmenování věcí a jevů. Také Martin Sláma si výborně poradil s postavou bývalého právníka Henryho, člověka s autistickými rysy, který většinu života strávil v léčebnách. A kolik nenápadné herecké virtuozity vložila Tereza Groszmanová do své zdánlivě vedlejší role pacientky Ruth, trpící obsedantními myšlenkami! K postavám, které zůstanou v paměti, patří také Cherry Isabely Smečkové Bencové, Julie v podání Annette Nesvadbové i věčně zdrogovaný muzikant Zac Tomáše Davida. Bohužel, už samotný Nowrův text zřejmě určil, že ústřední postava – mladý režisér Lewis v podání Romana Blumaiera – zůstala poněkud ve stínu. Nedostatek místa nedovoluje podrobněji komentovat výkon všech postav tohoto bláznivého příběhu, ale nebylo tu zmarněných příležitostí. Diváci to ocenili.

    Uvedením Noci bláznů se Národní divadlo Brno trefilo do černého. Za prvé výběrem titulu, nabízejícího poměrně vzácnou alternativu k převažující intelektuální linii repertoáru. Hra dává značné části pánského i dámského souboru příležitost „zařádit si” na scéně a publiku pak šanci k očistnému smíchu. Za druhé šťastnou volbou režiséra, který nejobtížnější divadelní žánr „umí” a vybral si pro svůj opus dobré spolupracovníky včetně scénografa Karla Čapka a kostymérky Terezy Vašíčkové. Za třetí pak výborným využitím hereckého potenciálu činohry. Při reprízách Noci bláznů Mahenovu divadlu určitě nehrozí poloprázdné hlediště.

JAN CHMELÍČEK

Foto: archiv NDB