I televizní vysílání bývá někdy k neposlouchání, nejen k nekoukání

Televize je občas ééé...

    Na setkáních členů pobočky Syndikátu novinářů ČR v Brně se v rámci občasných debat o dnešních médiích hovoří často také o tom, co se zejména starším členům Syndikátu na nich nelíbí. Snad nejvíce kritiky sklidila nynější pokleslost jazykového vyjadřování rozhlasových a televizních redaktorek a redaktorů a nedostatky v písemných projevech novinářů v tištěných médiích.

    Co se týče televizního vysílání, pak nejen televizní nadšenci, ale dokonce i jedinci, kteří nevlastní televizní přístroj (ale pohyblivým obrázkům neuniknou u známých, příbuzných, ba ani v restauracích, takže určitý přehled získali), měli chuť v souvislosti s tímto tématem vančurovsky zaklít takřka bezprostředně, ale to by nebylo to pravé ořechové. Už proto, že hlavně starší ročníky se − řečeno parafrází jednoho výroku našeho krále komiků − nesmějí rozčilovat, a proto ani nemají spílat, přestože lze snadno zjistit, že to, co je z televizoru slyšet, bývá až příliš často k neposlouchání. (Zda to, co je na obrazovce vidět, bývá někdy k nekoukání, nechme teď stranou.) Pochopitelně se to týká zejména zpravodajských a publicistických pořadů, respektive jejich redaktorek a redaktorů: často vzniká dojem, hraničící však téměř s jistotou, že oč méně mají příslušnice a příslušníci redaktorského cechu znalostí gramatiky (velmi komické bývá například skloňování složených číslovkových výrazů, užívání nesprávných přechodníků, neobratných stylistických − najmě fixních − obratů, výslovnost cizích slov − hlavně jmen apod.), oč méně mají vědomostí a znalostí, obecného přehledu a sčetlosti, o to více suverenity, sebejistoty a vlastní důležitosti projevují. Nešť: s tím se soudný divák snad přece jen může při troše dobré vůle vypořádat, i když o skutečné profesionalitě redaktorů může s úspěchem pochybovat, protože to někdy vypadá tak, jako kdyby dotyční páni redaktoři nikdy neslyšeli o České mluvnici, Výslovnosti spisovné češtiny, různých encyklopediích, natož o jiných užitečných publikacích. A pokud se spolehnou na údaje z internetu, nemusí se jim to vyplatit: chyb je tam jako máku…
Jedna výtka si snad o něco víc než ostatní zaslouží trochu rozvést.

    Jedná se o neschopnost mnohých redaktorů (pravda − s určitými výjimkami) vymáčknout ze sebe (zejména při tolik oblíbeném postoji typu stand-upper) alespoň jedinou větu, v níž by se neobjevilo rozpačité mečení − vlastně „ečení“ (někdy by bylo možné dosadit i jiný výraz, ale zůstaňme u „é“). Naopak: snad téměř v každé druhé větě k tomu bohužel dochází zpravidla několikrát.

    A tak býváme svědky vyjádření typu: „I když už je jaro − ééé − tady v horách − éééééé − napadlo včera tolik − ééé − sněhu − ééé −, že to prý − éééééé − pamětníci nepamatují.“

    Diváky to často opravdu silně irituje, neboť je to obtěžuje a ruší jejich soustředění: jistě jen málokterý z nich (pokud vůbec někdo − recesisty, sepisovatele „cancbůchů“ a jim podobné nepočítejme) poslouchá podobné promluvy s potěšením − a když už, tak leda s potěšením zlomyslným.

     Lze pochopit, že pokud nejde o zaměstnance televize, ale před nastrčeným mikrofonem se potí někdo v roli zpovídaného hosta, může se taková věc přihodit téměř každému a je také zcela pochopitelná a omluvitelná. Jenže v opačném případě by měl dotyčný mluvit srozumitelně (tedy i přiměřeně rychle, což bývá další problém) a souvisle (čili bez rozpačitého opakování, zbytečného vracení se v řeči a právě onoho zmíněného nadměrného zadrhávání). Jistě − dnes stejně jako dříve snad každý (i profesionál) někdy udělá chybu, jenže když tutéž chybu opakuje jako ozvěna, pak už je to na pováženou. A už vůbec to nesvědčí o tom, že by někdo práci svých kolegů pečlivě sledoval, hodnotil ji a zejména těm mladším kolegům radil. (Třeba někdo z nadřízených, pokud ovšem jsou právě oni vůbec schopni takové věci zaznamenat.)

    Mnohým televizním  redaktorům lze proto doporučit, aby se alespoň čas od času (když už ne každý den) podívali na postarší vtipnou scénku Šimka a Soboty, v níž tato dvojice komiků představovala moderátora a šéfredaktora redakce televizních přestávek. Sobotovo vystoupení silně připomíná projevy, jako je ten o sněhové nadílce, uvedený zde výše. Jenže vystoupení Š+S patří do žánru zábavných pořadů. Tohle žánrové zařazení však zpravodajským vystoupením nepatří − a když už, tak jde o nekouzlo nechtěného.

JAN MERVART