Taneční Amadeus zahájil Dance Brno
28.05.2018 12:45
V bulvárním hluku kolem uvedení hry chorvatského autora Olivera Frljiče “Naše násilí, vaše násilí” s Ježíšem, symbolem evropských hodnot znásilňujícím muslimku, zůstala poněkud stranou pozornosti informace o jedinečné přehlídce Dance Brno 100. U příležitosti stého výročí vzniku Československa a dalších národních států na troskách habsburské monarchie ji zorganizoval Balet Národního divadla Brno. A jestliže o festivalu Divadelní svět někteří hovoří jako o příležitosti pro místní “provinční” publikum vidět i něco “světového,” pak o přehlídce Dance Brno 100 to platí v plné míře. Navíc je mimořádnou příležitostí přesvědčit se, že ani ve středoevropském prostoru nezůstal po všech historických peripetiích pustý úhor.
Současnou úroveň choreografie a tanečního umění v Brně reprezentují špičkové baletní soubory devíti zemí. Na úvod přehlídky se 23. května představil Balet Národního divadla Brno triptychem Amadeus MozArt. Pro dvouhodinový program, složený ze tří choreografií mladých tvůrců na mozartovské téma, divadlo zvolilo scénu Reduty, ve které roku 1767 koncertoval tehdy jedenáctiletý Amadeus se svou patnáctiletou sestrou Nannerl. Premiéra měla podtitul “Roztančený Amadeus,” ale divákům přinesla spíš důkaz, že Mozartovo umění dokáže i po staletích oslovit mladé umělce, nadchnout choreografy a roztančit celý ansámbl jejich kolegů.
Redutou se nešly hravé i teskné, tklivé i dramatické tóny: Mozartovu Sonáta a moll střídala jeho Lacrimosa z Rekviem d moll, zněly melodie z Kouzelné flétny, Únosu ze serailu a dalších děl. Výběr z díla Amadeova byl doplněn výpůjčkou z Pergolesiho a Adama Sojky, autorem adaptace Mozartova Klavírního koncertu č. 40 g moll byl španělský skladatel José Mora. Výběr odpovídal tomu, jak Mozart jednotlivé choreografy po staletích oslovuje. Talentovaný Bělorus Uladzimir Ivanou (Vladimír Ivanov), člen brněnského baletu od sezóny 2010/2011, zvolil pro svoji choreografickou zkratku Metanoia (můžeme přeložit jako Pokání) emočně vypjaté téma roztržky mladého Amadea a jeho otce Leopolda, jež následovala po Mozartovu odchodu ze Salzburku do Vídně a po svatbě Amadea s Konstancí a přetrvala až do Leopoldovy smrti. V představení plném vášní, vzdoru, lásky i smutku hrála významnou roli výpravná scéna a kostýmy (David Janošek a Lukáš Veselý), stejně jako nápadité světelné členění scény. Amadeus v podání Martina Segeti byl působivý, možná poněkud zastínil postavu Constanze v podání Jelizavety Šibajevové (Elizaveta Shibaeva). Martin Svobodník v roli Leopolda i další tanečníci působili ve vzácné shodě k celkovému úspěchu působivé inscenace, odměněné zaslouženým aplausem.
Na rozdíl od Ivanova, který předvedl dějově ucelený opus, dal Rumun Dan Datcu (v letech 2014–15 byl demisólistou v brněnském baletu) přednost víceméně abstraktnímu ztvárnění svých pocitů z mnohotvárné Mozartovy tvorby ve své miniatuře Opus Amadei – Dílo Amadeovo: “Měl velký dar tlumočit hudbou vše co cítí člověk: radost, strach, lásku, erotiku, smutek. Snažil jsem se tento pocit vyjádřit – v abstraktní i vyprávěcí rovině, ” řekl o své choreografické impresi Dan Datcu. Určitě se mu to povedlo. Sám si navrhl scénu a kostýmy, k úspěchu mu vydatně pomohli Barbora Bielková a Martin Svobodník, Artur Abram, Ivona Jeličová, Emilia Vuorio, Peter Lerant a další tanečníci. Bylo to dílo plné emocí.
Se závěrečnou částí triptychu, kterou vytvořila valencijská rodačka Carolina Isach, (od roku 2014 tančí v Baletu NdB), vstoupila na jeviště nebývalá hravost, dobrá nálada, optimismus. Nikoli náhodou právě její scéna byla, na rozdíl od temných tónů předešlých dvou inscenací, prozářená jásavě bílou barvou, na jejímž pozadí zářil rudý kostým Krásy (Ivona Jeličová) a modré kostýmy Lásky (Emilia Vuorio) a dalších postav. Choreografie Caroline Isach byla plná vtipu, nápadů a rozvernosti, kterou hned v úvodu divákům ohlásily tóny předehry z Únosu ze serailu. Své choreografii dala temperamentní Španělka název Solipsistic, odkazující k filosofické škole založené na krajním subjektivismu. Leč podobné pocity, jaké zažívá při poslechu Mozarta Carolina Isach, mají zřejmě také, zcela objektivně, i další kolegové tanečníci. Jinak by nemohli vložit do svého tanečního výrazu tolik temperamentu a tančit “jako o život.” Stejně tak jim tleskalo premiérové publikum.
I po nedělním uvedení skvělého programu Polského národního baletu z Varšavy s třemi choreografiemi reprezentujícími všechny programové směry tohoto tělesa (neoromantický balet Chopiniana v legendární choreografii Michaila Fokina a dvě současné choreografie Moving Rooms a Bolero od současného uměleckého ředitele Krzysztofa Pastora) je možné hrdě konstatovat, že brněnský Amadeus MozArt byl vskutku reprezentativním zahájením středoevropského festivalu. Tvůrčí elán, výborné nápady a motivace být nejlepší – to jsou chvályhodné charakteristiky současného brněnského baletu. Už delší dobu přinášejí docela “neprovinční” výsledky. (jch)
Foto: Ctibor Bachratý
