Šaman z Kančích hor pouští žílou motýlům paměti
10.12.2013 12:35
Když Obec spisovatelů pořádala v roce 2010 v Mahenově památníku v Brně tradiční Velké čtení, tak z dosud nepublikovaného rukopisu Labutí píseň šamana z Kančích hor četl ukázky tehdy čtyřiasedmdesátiletý básník Ivo Odehnal z Ostopovic. Nyní je básník po létech opět Brňanem a jeho novým domovem jsou Černá Pole.
Na podzim roku 2013 vychází Odehnalova skladba Šaman z Kančích hor pouští žílou motýlům paměti v nakladatelství SURSUM díky finančnímu přispění Ing. Pavla Kozubíka – Valacha z Brumova...
Je známo, že Odehnalova básnická tvorba navazuje svou poetikou na halasovskou tradici veršové úspornosti. Tematikou, obrazností i básnickým výrazem je úzce spojena s jeho rodným Valašskem, jež má v autorových verších až mytickou podobu a jehož ryzost tvoří stálý konfrontační horizont s hodnotami velkoměsta.
„Je to ale možná moje labutí píseň,“ napsal mi tehdy můj dlouholetý přítel Ivo Odehnal o novém rukopise. A dodal, že „poezie (jako náročná činnost na recepci čtenáře) je vytlačována z našeho kulturního povědomí nenáročnějšími konzumními aktivitami. V masovém měřítku se tak stává poezie nadbytečnou, případně vykazovanou do omezeného okruhu vnímatelů“.
To však asi není hlavní důvod Odehnalova „labutího zpěvu“. Jako „Polovalach“ po rodičích, místopisně jako valašský rodák z Valašských Klobouk, z „kančích“ kopců hraniční oblasti, kde odedávna dávaly lišky dobrou noc, byl v úsvitu svého básnění zcela okouzlen rodným krajem, kde měl hlad domovské právo. Toto romantické pojetí obdivné lásky k valašské krajině a k Valašsku vůbec se táhlo celou jeho tvorbou. Z Odehnala se stal „básník rodného Valašska, domova a krajiny“, s tendencí o adoraci mizejícího světa, který ještě jako předválečné dítě zažil.
Přiznává, že chtěl být jistým „šamanem“, pokoušejícím se zprostředkovat čtenářům veršů vlastní okouzlení rodným Valašskem. Z okouzlení se mnohdy stalo nekritické uctívání. Zaostalost byla povyšována na poetikum. Suchý záchod na dvoře u hnoje se ocitl v básni jako „oáza“. Stodola se stala „archou úmluvy“, dřina na poli nutnou a normální součástí života... Ale básníkovou pamětí procházely různé proměny. Připomíná si soukenickou valchu, tkalcovský stav, výrobu papučí, i to, že po válce se v rodném městě zrodila továrnička na umělecký textil. Za pár let, za socialistické industrializace, se z ní ale stala jehlárna, z továrny na sukna byl Pal Magneton, nad městem vyrostl kravín, ve městě paneláky... Po převratu se rozpadly implantované fabriky. Zůstalo jen družstvo lidové výroby Valaška, restaurace kapitalismu probíhala ve znamení transformačních zmatků. Návraty ovcí na valašské stráně, rozvoj ovocnářství se nekonaly. Zbyla pálenice a pokusy o znovuzrození papučí... Turistický ruch byl zkomercionalizován, za pobyt ve výšce 650 metrů nad mořem se uplatňuje vysokohorská přirážka. Obnovený jarmark a dřevěnice se zaostalostí hýbají jen zvolna... Koneckonců už v roce 1651 si stěžoval kněz přidělený na jistou valašskou faru, že je „těžké žít mezi barbarskými lidmi a Valachy“ /inter barbaros homines et Walachos/. A to ještě v roce 1906 zaznamenal „místopisec“ Peřinka, že „starobylá nábožnost udržela se, nevzrostla-li dokonce...“ Básník jako svědek proměn archaického světa vše prožívá po svém a je zmaten, neboť „kančí hory“ se dnes nabízejí i pomocí karet, kyvadla a s přispěním ezoteriků. Ne nadarmo se objevují inzeráty Navštivte Valašsko, evropské centrum ezoteriky! Free Valašsko! I o tom je tedy „labutí zpěv“ jistého šamana z kančích hor. Dochází k závěru, že Valašsko není pro každého, jak tvrdí jeden moudrý člověk s pravými valašskými kořeny. Skladba ale nakonec nekončí pesimisticky. Budoucímu šamanovi totiž stojí za zády valašská krajina, nahá, dosud krásná...
BOHUMIL HLAVÁČEK
Toto je bonus
Valaši pod kloboukem
Každý je odněkud. Já z Valašských Klobouků, moje žena z Přerova. To samotné není důvod k nějakému špičkování. Jenže Karel Čáslavský, český filmový historik, ve filmovém archivu „vyhrabal“ záběry z předválečné výstavby Masarykovy železniční dráhy Vsetín–Bylnice, která vedla i přes moje rodné město, jež bylo do té doby místem bez železničního spojení, a tedy sto roků za opicemi. To s gustem tvrdí moje žena. V té souvislosti mi obratem klade štiplavou otázku, jak se kdysi mohl můj otec, soudní úředník z Brna, do tohoto zapadákova dostat, když tam nevedla železnice? Existují totiž filmové záběry klobouckého náměstí s povozem taženým párem krav. Přišel tvůj otec do Valašských Klobouků pěšky, na kole nebo na koni? ptá se štiplavě. A pak s hrdým nadhledem prohlašuje, že v jejím rodném Přerově fungovala železnice a velké nádraží už od roku 1841.
Co na to říct? Jak se bránit? Jak může moje skromné město, které získalo městská práva teprve v roce 1356 od Lucemburků, soutěžit s městem, které tato práva obdrželo už o sto let dříve, v roce 1256, ještě za Přemyslovců? S Přerovem je také spojeno jméno Žerotínů, narodil se zde Jan Blahoslav, působil tu J. A. Komenský, pochází odtud Oldřich Mikulášek... ke klobouckým rodákům se skromně řadí J. M. Troska, Ladislav Mňačko, do kloboucké měšťanky chodil Ludvík Vaculík z blízkého Brumova, ale toť vše...
Chtěl jsem v bezmocném vzteku argumentovat, že zatímco po našem náměstí v roce 1928 pochodoval užitkový skot, po neexistujícím přerovském náměstí dupali kdysi primitivní mamuti. Tím jsem si ovšem historicky vůbec nepomohl, neboť moje žena se ihned hrdě přihlásila k potomkům lovců mamutů a mávala přede mnou několika tisíciletou historií.
Boj jsem už vzdával, když se pod dotekem Vánoc stal malý zázrak a já získal cenné argumenty pro kloboucko-přerovské soupeření. Ano. Přispěl k tomu nádherný kulturně historický doklad, interpretovaný zpěvem. Jde o koledu Pásli ovce Valaši. Totiž tito Valaši, jak se zpívá, pásli ovce při betlémské salaši! V první chvíli jsem ani netušil, že taková betlémská salaš může z Valachů udělat internacionalisty s nezpochybnitelným původem...
Jako správnému rodákovi mi totiž vždy záleželo na tom, odkud my Valaši pocházíme. Někteří erudovaní vědci nás dávali dohromady snad i s Kelty, jiní poukazovali na prostou příbuznost s Rumuny. Nyní to vše dostalo nový impulz: Valachům pasoucím ovce u betlémské salaše se ukázal anděl a nasměroval je do Betléma. Pohybovali-li se Valaši v tomto teritoriu, můžeme klidně a s hrdostí uvažovat o jejich židovsko-palestinském etnickém původu. A má žena má po ptákách. Samozřejmě přerovská historie lovců mamutů je jistě starší, ale působení Valachů u Betléma před dvěma tisíci lety, to je jiné kafé, to je historická událost a můj mindrák je v čudu. Uvědomil jsem si, že to, co začalo impertinentním poukazem na krávy pochodující náměstím, nemusí být považováno někým, tím myslím svou ženu z vele významného Přerova, za projev zaostalosti. Je totiž známo, že mezi výsadami spojenými s městskými právy čestné místo zaujímalo i právo trhové a takový výroční trh na dobytek se obvykle konal na náměstí.
Horší ovšem je, že oddělením České republiky od Slovenska spojení přes Vlárský průsmyk přestalo být funkční a frekventované, v jeho důsledku došlo k dopravním eliminacím, takže z Masarykovy dráhy se stala dráha lokální a Valašské Klobouky přišly nakonec i o nádraží. Takový už je světa běh. Ještě že je tu ta koleda…
IVO ODEHNAL