Jan Pavlík napsal poctivou knížku o poctivém životě svých předků z Horňácka
Sága rodu Chlebakupova je kronika prostých lidí s přirozeným mravním étosem
10.07.2013 21:05
Kniha lékaře a folkloristy Jana Pavlíka (nar. 1937), autora několika próz a básnických sbírek, nazvaná Sága rodu Chlebakupova (v r. 2013 vydal ART MLÝN, o. s., v nakladatelství ALBERT, 372 str.), je hned v několika směrech zajímavým a pozoruhodným dílem.
Pavlíkova kniha má žánrově nejblíže k románu-kronice, respektive k rodinné kronice, nedrží se však tohoto šuplíku příliš úzkostlivě, ale poskytuje i určité přesahy, které autorův záběr rozšiřují a zpestřují. Nejde o to srovnávat těžko srovnatelné, ale přesto si při četbě lze maně vybavit určité jiné tituly. Třeba si čtenář uvědomí, že Sága rodu Chlebakupova nemá − co se týče tematicky alespoň částečně srovnatelných děl − ani například obrovskou epickou šíři starší Holečkovy jihočeské desetidílné ságy Naši, ani na druhé straně romanopisecky vytříbený individuální styl kupříkladu Škvoreckého Nevěsty z Texasu, blíže je snad k dávno už zapomenutým moravským dílům Františky Stránecké (roz. Všetečkové, provd. Kerschnerové), Matouše Béni či Rudolfa Kynčla. Jako u posledně jmenovaných je i u Pavlíka všechno střídmější, skromnější, střízlivější. A je to tak dobře, protože to zřejmě odpovídá autorskému záměru.
Děj Ságy vychází z vyprávění o osudech autorových předků (pod autentickými jmény vystupují jen hlavní protagonisté, velmi dojemně působí použité dobové fotografie) a odehrává se zejména v oblasti Moravy zvané Horňácko, což je kraj se zhruba desítkou obcí v podhůří Bílých Karpat, a pak také v americkém Toledu ve státě Ohio.
Pavlík velmi zdařile využívá v dialozích horňáckého dialektu, který je v daném moravském regionu dodnes živý. I čtenáře nezvyklého na dialekt to ale nejenže neruší, ale nářečí mu skvěle dotváří místní dobovou atmosféru a pomáhá lépe zobrazit kolorit literárních obrazů.
Slovy autora „příběh života rodu Okénků začíná v době po zrušení roboty a tolerančního patentu, kdy rodina prožívá tragické události. Hlad a bída v početných rodinách tohoto kraje vyhání v té době příslušníky rodin za prací do Ameriky. Na příběhu jednoho z hlavních protagonistů románu je zachycen vnitřní boj mezi vidinou možnosti lepšího života v Americe a vazbou k rodině, rodnému kraji a národním tradicím“. Autorovo časové ohraničení je ovšem rámcové (robota byla zrušena v r. 1848, toleranční patent byl dokonce vydán už v r. 1781, ale autor asi míní tzv. protestantský patent z r. 1861, přičemž plná náboženská svoboda se stala skutečností až po vydání prosincové ústavy z r. 1867).
Třígenerační sága vypráví o osudech příslušníků rodu Okénků, jimž se v časech nouze říkalo Chlebakupovi, protože chalupnická rodina původně nevlastnila ani kousek pole a chleba brala od sedláků, u nichž pracovala. Ohlédnutí do druhé poloviny 19. a první třetiny 20. století je nesmírně poučné jak z poznávacího, tak zejména morálního hlediska. Vždyť čtenář má možnost blíže se seznámit s celou řadou folklorních zvyklostí − a to doslova od kolébky přes svatbu až po hrob, přenést se do časů, kdy dárek z cesty představovala hrst žaludů − docela jako v pohádce, do dob, kdy děti zcela samozřejmě pomáhaly v hospodářství, kdy si lidé při práci zpívali a kdy vrcholným zážitkem pro vesnické horňácké žáčky bylo jejich vystoupení v r. 1895 na Národopisné výstavě v Praze… Ale také do časů, kdy svědomí převládalo nad ziskem, kdy úcta k rodinným i národním tradicím byla samozřejmostí, kdy rodiče vyprávěli dětem před spaním pověsti a sami si četli v Bibli, kdy si i v těžkých podmínkách lidé dovedli uchovat obecně správné morální zásady…
Příslušníky rozvětvené rodiny Okénkových potkávají v románě − stejně jako v životě − nejrůznější radosti, strasti, ba i tragédie (málokterý čtenář potlačí pohnutí, když čte o smrti Valentina ve sněhové vánici). A průběžně shánějí nějaké zaměstnání, takže není divu, že na počátku 20. století podnikne Valentinův syn Pavel s kamarády dokonce putování za prací přes oceán, když v Kuželově přijme nabídku agenta − náboráře, který mu zařídí cestu do Ameriky. Vybaven třemi stovkami zlatých se mladý muž pocházející z malého hospodářství v Malé Vrbce vypraví přes „velkou louži“ do velkého světa. Putuje přes Brno do Hamburku, odkud se týden plaví do USA lodí Carpatia (podle jména by to měla být loď, která o devět let později připlula na pomoc potápějícímu se Titaniku). V Americe se osvědčí v továrně na vagony, šetří dolary, aby vypomohl rodině, málem se v Toledu zamiluje, po čase za ním přijede bratr Franta, a když konečně oba dostanou dovolenou, vrátí se Pavel domů na pár týdnů a Franta už napořád. Doma Pavel před návratem do Ameriky stihne svatbu, manželka za ním později přijede do USA, ale za čas se vrátí domů porodit prvního potomka. Odloučení manželů prodlouží první světová válka, a když se Pavel konečně vrátí, rozhodnou se nastálo zůstat doma, v už samostatné republice − ostatně v rozhodování jim napomůže i další očekávaný potomek…
A život rodu Okénkova šel dál − v hospodářství, za tkalcovským stavem i při vyšívání. Mladické sny a ideály přešly na další generaci, zatímco ti starší dávno pochopili, že „štěstí není v modravých dálkách, ale že je lidé mají hledat v sobě samých a že právě to je bohatství, které máme na dosah ruky“…
Kompozice Pavlíkova díla je logicky podřízena záměru někdy až detailně vykreslit dané prostředí, a i když zahrnuje mnoho epizod a různých popisů, není fabulačně příliš uvolněná, ale cílevědomě vede k přehlednému zachycení osudů jednoho horňáckého rodu i jeho okolí.
I tak zkušenému odpovědnému redaktorovi, jakým bezesporu je František Šalé, se několik málo chybiček do textu vloudilo: na str. 123 by jistě bylo stylovější, aby vesnický chlapec řekl „podla nářečí“ (namísto „podla dialektu“), na str. 157 bohužel proniklo „tamnější“ (namísto „tamější“), také v interpunkci kdo hledá, chybu občas najde… Ale to jsou skutečně jen maličkosti na kráse. Protože v kontextu současné prózy působí Sága rodu Chlebakupova jako doušek živé vody. Jako uklidňující pohlazení. Jako potvrzení toho, že psát o „obyčejných“ lidech je mnohdy záslužnější, než psát třeba o generálech.
Vždyť tahle kniha napovídá, kde primárně hledat smysl života…
JAN MERVART
