Rusalka a Jiří Bělohlávek oslnili vídeňskou Státní operu
22.02.2014 08:55
Opera Rusalka Antonína Dvořáka procházela v posledních letech zahraničními scénami v různém – i hrůzném – zpracování. Díky Fritzlovi, ve kterého se proměnil mnichovský Vodník, má snad Rusalka už své nejhorší inscenace za sebou.
Německý režisér Sven-Eric Bechtolf balancuje ve vídeňské inscenaci mezi křečovitým humorem a hororovou karikaturou. Autor scény Rolf Glittenberg zasadil příběh na dno jezera, nebo obrovské ho akvária s odumřelými kmeny stromů a s vrstvou sněhu na dně a se skleněnou zadní stěnou, za kterou je ten druhý svět. Kostýmy Marianne Glittenberg navozují konec 19. století, jsou nápadité, ale určitě ne slušivé.
Režie je prošpikována množstvím gagů, které jsou někdy vtipné (vodník, tahající z kapsy rybu, Rusalka, vlnící se jako ta ryba v době přerodu z víly v člověka a naopak), mnohdy nepatřičně lascivní (vodník osahávající poloobnažené víly, Rusalka ležící břichem rozkročmo na kmeni stromu, uvědomující si touhu po sexu…). Polonéza se na jevišti nekoná, tančí se někde za scénou, na té je vyděšená Rusalka, která sleduje komický pár, snažící se o sexuální násilí – příležitost platonické naivce ukázat, oč v té lásce vlastně jde? Do toho běhá Vodník – běda, běda – ten je místo moudrého otce vypelichaným loudilem v ošuntělém fraku, s výrazem a chováním Quasimoda, který se omezí jen na neurotické škubání Rusalčiných svatebních šatů. Vrcholem zvrácenosti je ale Ježibaba. Má vizáž a chování domovnice v černých šatech z 19. století, později plášť z havraního peří a kulicha na hlavě. Z Rusalky si utahuje, když uřízne hlavu mrtvému havranovi a nacpe ji Rusalce do úst, nebo když ji nechá ležet ve mdlobách s mrtvým ptákem v klíně. Kuchtíka skutečně podřízne a užívá si to, bodá a bodá, a pak chlemtá jeho krev. Pokračují v tom i lesní žínky, které si v krvi namažou ruce – mám, mám, bílé ručky mám… a Vodník nad tím vším mává Kuchtíkovými zakrvácenými kalhotami. Proč se vlastně Rusalka zakoukala do Prince, není jasné, je to vyděšený hlupák. Práci s hercem režisér pominul, duet prince s Cizí kněžnou či s Rusalkou jsou nudné stojáky. Zajímavý je poslední obraz, kdy Rusalka, již proměněná ve smrtící sílu, připoutává Prince černým dlouhým šálem ke kmeni stromu a ještě mu s ní zakryje obličej. Je v tom zánik, ale ne katarze, jen beznaděj a smutek. Ještě že Dvořák k tomu napsal ten krásný, všeodpouštějící symfonický závěr!
Obdivuhodnou Rusalkou je bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova. Přesto, že běhá po celou dobu po jevišti jen jako „rusalka prostovlasá“, vyzařuje z ní noblesa a půvab. Její soprán je schopen něžných pián i dramatického výrazu, kantilénového vzepětí a dramatického vývoje. Plný a kulatý hlas svítí a nese se i při niterných piánech. Pečlivě vyslovuje a její dikce je milá. „Duše lidská, bůh tě pomiluj...“ svíralo srdce. Princ německo-kanadského tenoristy Michaela Schade nebyl obsazen šťastně. Mozartovský tenorista těžce zvládal dramatickou rovinu a ve spojení s neobratnou češtinou byl karikaturou německého šlechtice, tak oblíbenou kdysi na českých jevištích. Obsazení role Ježibaby nebylo také příliš šťastné. Wagnerovská německá pěvkyně Janina Baechle pojala postavu spíš jako operetní obrázek, než jako osudovou sílu. Nedala partu potřebnou kantilénu a dechovou oporu a hlas zněl ostře a prázdně. Cizí kněžnu zpívala rakouská mezzosopranistka Monika Bohinec. Okouzlující dramatický zjev i krásný hlas, s výslovností si však hlavu nelámala. Duet s princem byl proveden bez škrtů, což zastavilo děj. Stěžejní postava opery, Vodník, se moc nepovedl. Günther Groissböck předváděl karikaturu, které soucit s Rusalčiným osudem chyběl. Chyběl mu i nosný a barevný hlas, jeho světlý bas je bez potřebných objemných hloubek a bez schopnosti rozezvučet nejhlubší zákoutí duše a ovládnout jeviště.
Vrcholem vídeňské inscenace je bezesporu hudební nastudování díky dirigentu Jiřímu Bělohlávkovi. Ten si dal na svém debutu ve Státní opeře záležet a předvádí vídeňskému obecenstvu Dvořákovu hudbu v tom nejlepším podání. Neromantizuje, ale koloruje a akcentuje plasticitu a barevnost instrumentace i výsledný symfonický zvuk. Dává pozor, aby se orchestr neprosazoval na úkor pěvců, ale tam, kde to partitura vyžaduje, graduje do plného dramatického vrcholu v symfonickém provedení. Závěrečnou pasáží zcela elektrizoval publikum, které fascinovaně křičelo „Bravo“ i při desáté děkovačce. Představení přitom bylo velmi dlouhé, přes 4 hodiny a začínalo proto už o půl sedmé. Přes všechny uvedené výhrady je inscenace Rusalky nosná a zajímavá a patří k těm zahraničním dílům, které je dobré vidět.
Vídeň, Staatsoper – Antonín Dvořák: Rusalka. Hudební nastudování a dirigent Jiří Bělohlávek, režie Sven-Eric Bechtolf, scéna Rolf Glittenberg, kostýmy Marianne Glittenberg, sbormistr Martin Schebesta.
Premiéra 26. ledna 2014, recenze psána z reprízy 9. února 2014.
KARLA HOFMANNOVÁ
Foto: Michael Pöhn
