Ediční činnost Regionálního muzea v Mikulově vykazuje pozoruhodné výsledky

Publikace Tradiční vinařství na Moravě nápaditě propojuje text s ilustracemi a grafickou úpravou

28.09.2013 08:40

    Na regionálních (krajových, oblastních, místních) publikacích lpěl dlouhé roky pro mnohé čtenáře nádech až něčeho trochu méněcenného − ve srovnání s tématy a publikacemi tzv. celostátními. Přitom právě tvůrčí činnosti regionálních tvůrců bývaly začasté kreativní součástí oné pověstné „soli země“. A úspěšně navazovaly na někdy až obrozenecké snažení různých kantorských, duchovních, písmáckých a spolkových předchůdců, kteří zejména v 19. století a v prvních desetiletích století následujícího věnovali svou pozornost třeba místním lidovým tradicím, historii své obce či fauně a flóře v okolí svého působiště, přičemž následně dali svému snažení i literární podobu. Neměli zpravidla k dispozici institucionální zázemí, ale přesto vytvořili mnohdy cenná díla, která napomáhala nejen dílčím, ale i souhrnným poznáním.

    Dnes je regionální činnost podporovaná různými institucemi, mezi nimiž zaujímají přední postavení muzea. Ta jsou vybavena odbornými pracovníky s patřičným vzděláním i odbornou erudicí a mají k dispozici i slušné publikační možnosti. Potvrzuje to i přehled publikací Regionálního muzea v Mikulově z posledních let, který vřele doporučuji čtenářově laskavé pozornosti (viz www.rmm.cz/czech/publikace.html). (Publikace si v mikulovském muzeu můžete koupit nebo si objednat jejich zaslání.) Nejedná se totiž pouze o katalogy k výstavám či sborníky příspěvků k sympoziím a konferencím, ale i o další zajímavé publikace, které navíc mívají zpravidla jistý přesah, i když bývají věnovány zdánlivě úžeji pojatému tématu (Dolní Věstonice − Pavlov, Světelský oltář, Ptáci lednických rybníků, Hieronymus Lorm, Novokřtěnské fajánse ze Strachotína). A podílejí se na nich občas i externí autoři z řad velmi renomovaných odborníků (jen namátkou − Zdeněk Horský, autor publikace Historické vědecké přístroje v mikulovských sbírkách, byl vynikající znalec dějin astronomie, Jaroslav Klenovský je znalec židovské architektury, Zdeněk Měřínský, Josef Unger, Bohuslav Klíma jsou význační archeologové apod.).

    Regionální muzeum v Mikulově nyní vydalo zhruba stostránkovou a původně de facto katalogovou publikaci Tradiční vinařství na Moravě − od roku 2000 tedy již podruhé, ale v upravené podobě. Řekněme hned, že: 1. obsahuje spoustu zajímavých informací; 2. podává je stručně, věcně a přehledně (skoro se chce říci, že někdy až stroze, ba úsečně), nikoli ale na úkor srozumitelnosti či naopak přílišného zjednodušení, přičemž autor textu Pavel Pokorný se občas drží zásady Opakování je matka moudrosti, takže některé informace se znovu objevují v různých kapitolách; 3. vtipně propojuje text se stylovými a přitom názornými ilustracemi výtvarníka Rostislava Pospíšila (možná jeho tvorbu znáte třeba z Divadla Husa na provázku v Brně) v nápaditém grafickém zpracování, které připomíná buď ilustrovaný deník s poznámkami, nebo spíše − podle měkké obálky bez přebalu a s vytištěným štítkem − školní sešit, respektive jakousi silnější písanku, případně i brožovanou učebnici předmětu, jenž by jistě přitahoval zejména starší žáky, a to nejen z vinařské školy (takový předmět bych také chtěl ve škole zažít)…

    Publikace je sice vzhledem ke zvolenému tématu primárně zaměřena na období od 16. do 19. století, ale ani v ní nechybějí již výše zmiňované přesahy, což je pochopitelně k dobru věci. Navíc i v tomto případě se zdánlivě jedná o tematicky, resp. geograficky ohraničené téma, které ovšem lze pojímat obecně a které má vliv na celek. Mám na mysli především obecně známý fakt, že vinařství v České republice je soustředěno především na jižní Moravě − jenže P. Pokorný připomíná, že jednak tomu tak dříve nebývalo (kdysi se vinice dostaly až k Olomouci a k Valašskému Meziříčí, nejseverněji se réva pěstovala v 16. století až u Šternberka, Krnova a Hanušovic − tedy v předhůří Jeseníků!), jednak pochopitelně není obliba vína výlučně spjata s jižní Moravou, i když vinice samozřejmě tvářnost jihomoravské krajiny ovlivnily výrazným, snad až zásadním způsobem.

    Pro čtenáře je výhodné, že autor mu dopřál alespoň stručný historický exkurz do dějin světového vinařství obecně a moravského zvláště, přičemž kvůli časovému vymezení publikace zmiňuje jen starší rozdělení na 10 moravských vinařských oblastí (patřících většinou do severopanonské podprovincie a jejích bioregionů). Dodejme tedy pro úplnost, že od května 2004 tvoří moravskou vinařskou oblast namísto brněnské, bzenecké, kyjovské, mikulovské, mutěnické, strážnické, uherskohradišťské, podlužácké, velkopavlovické a znojemské jen čtyři vinařské podoblasti: mikulovská, velkopavlovická, slovácká a znojemská, které zahrnují celkem 312 vinařských obcí. Tato oblast vznikla v květnu 2004 v souvislosti s novým uspořádáním vinařských oblastí, které přinesl vinařský zákon č. 321/2004 Sb. a jeho prováděcí vyhláška č. 324/2004 Sb. (později č. 254/2010 Sb.), zatímco 1. vydání Pokorného publikace vyšlo před tímto zákonem.

    Autor v jednotlivých kapitolách nevynechal nic důležitého, o čem by měl čtenář vědět. Dočteme se tedy postupně o horenském právu, držbě i rozloze vinic a vlastním pěstování révy vinné. Projdeme s autorem jednotlivá roční období a dozvíme se, jaká činnost se v nich na vinici provádí, takže řeč je logicky také o potřebném nářadí − zejména vinařských nožích a nůžkách, o vysazovaných tradičních odrůdách, o škůdcích (nejen beznohých, vícenohých, ale i dvounohých, neboť i v minulosti se kradlo), kteří bohužel dovedou zničit celoroční práci vinařů devastujícím způsobem, nechybí ani pasáž o několika typech tradičních vinařských staveb. Další část knížky je věnována vlastní výrobě vína a věcem s ní spojeným − tedy třeba lisům a lisování, jakož i sudům a někdejším mírám a váhám. Závěr pak patří vinařským obyčejům a pranostikám. Pro zájemce o další seznámení s tématem autor připojil seznam příslušné literatury.

    I čtenáři, pro něhož není vinařství úplné novum, se v publikaci dostane řady názorných, poučných a pro srovnání cenných mapek, tabulek, diagramů či instruktážních obrázků − navíc ve svérázném výtvarném pojetí − a dozví se řadu nových i dávno zapomenutých, ale vždy zajímavých, ba mnohdy až inspirujících informací, pojmů a faktů. Tak schválně − zkuste si odpovědět na následující otázky:

    − Na kterém českém králi si brněnští vinaři vymohli, aby určitou část roku bylo v Brně zakázáno nalévání rakouského vína? (Na Janu Lucemburském.)

    − Povolil císař Karel IV. obchodování se znojemským vínem po všech zemích království? (Ano, v roce 1375.)

    − Došlo u nás někdy k popravě za krádež hroznů? (Výjimečně, například v Hustopečích v roce 1610.)

    − Z jaké doby pochází první česky psaná odborná vinařská knížka Jana Hada Vinice v jakém položení má býti a jakým způsobem má ji člověk dělati, aby toho hojný užitek mohl míti. Při tom také jak se víno chovati a opatrovati má. (Ze 16. století, vyšla v roce 1558 v Olomouci.)

    − Čemu se říkalo lakomec? (Dlouhému letorostu využívanému ke kladení tzv. rozvodů ohnutím, zasypáním a vyvedením části se dvěma posledními očky − pupeny na povrch, přičemž z oček vyrašily zelené letorosty, zatímco podzemní část zakořenila a takto vzniklý tzv. fazar byl za rok oddělen od mateřského keře.

    − Platí tvrzení, že bílé víno lze vyrobit ze žlutých, zelených, šedých, červených i modrých hroznů, zatímco červené jen z hroznů modrých? (Ano, ale na Moravě se modré hrozny k výrobě bílého vína nepoužívaly, červené barvivo je pak obsaženo až na výjimky ve slupkách modrých hroznů, obsahujících i hořké třísloviny, které jsou typické pro červené víno.)

    − Jakým bílým odrůdám se dříve lidově říkalo bělošpičák, filé, kozí cecek?  (Veltlínskému zelenému, Sauvignonu, −.)

    − Jakým červeným odrůdám se dříve říkalo neskorák, roučí malé obyčejné ušaté, volské oko? (Frankovce modré, Burgundskému modrému, −.)

    − Který z komplexů vinařských staveb je asi nejznámější? (Plže u Petrova.)

    − Jaké byly dva hlavní typy starých vinařských lisů? (Kládový a vřetenový.)

    − Jaké dřevo se používalo k výrobě sudů? (Dubové a bukové, někdy akátové, morušové, kaštanové. Mimochodem − v Mikulově je k vidění obří sud z roku 1643, který sloužil k ukládání vína od poddaných i k reprezentačním účelům, váží 26 tun, pojme 101.400 litrů a je na 8. místě v Evropě mezi dochovanými obřími sudy podle objemu a na 5. místě podle stáří.)

    − Kolik litrů představovalo 1 moravské vědro? (Jednotky měření se dříve lišily, odlišovala se nejen vědra nazvaná podle zemí, ale i uvnitř jednotlivých zemí, lišilo se tedy vědro rakouské, slezské, uherské, pruské, ale i vídeňské, vratislavské, berlínské ad., a to zhruba v rozmezí od 45 litrů do 78 litrů. Jiné tedy bylo i vědro české a moravské, respektive chebské, krnovské apod. Proto autor uvádí 56,6 litrů na 31. straně, 56,5 l na str. 82 a 56,589 l, obvykle 56,6 l na str. 84.)

    Na závěr se blíže zmiňme o až napínavé části pojednávající o vývoji moravského vinařství. Tak například v pasáži o hledání důkazů ohledně prvotního pěstovaní révy na Moravě brzy zjistíme, že tradovaná představa o Římanech, případně Keltech, kteří na našem území údajně někdy na počátku nového letopočtu začali révu pěstovat, prostě naráží na hranice historického poznání, které brání nahradit dohady jistotou. Tu by ovšem měly poskytnout nálezy vinařských nožů: ten z římského ležení u někdejšího Mušova dnes archeologové pokládají spíše za nástroj tesařský, zato keltský srpovitý nástroj ze Starého Hradiska může představovat předchůdce vinařských nožů, jaké známe z vykopávek z lokalit éry velkomoravské − ty mají speciální výběžek, zvaný securis, takže evidentně byly používány k práci ve vinohradu. Nalezly se v Moravském svatém Jánu, Starých Zámcích u Líšně a v Mikulčicích.

    K rozvoji vinařství přispěla christianizace, takže je logické, že vinice zřizovaly hlavně kláštery, k nimž se samozřejmě přidala šlechta, ale brzy také města, ba i vesnice. Nejvýznamnější role přitom kdysi patřila řádu cisterciáků, kteří v duchu své řehole museli získávat prostředky na živobytí vlastními silami.

    Autor si také všímá problémů s cizími konkurenčními víny (zejména rakouskými), s monopolem bohatých majitelů, s viničními řády či soupisem vinic.

    Zatímco zlatý věk pro panské vinařství nastal v 16. století − roční spotřeba činila zhruba 60 litrů na osobu, o 300 let později nastal úpadek: bývalí nevolníci a robotníci se stěhovali do měst, vinaře často nahradili pivovarníci a lihovarníci. I když ještě v roce 1830 je uváděna největší historický výměra vinohradů (30.070 ha), již o dvacet let později činí výměra zhruba polovinu. Ze Severní Ameriky se k nám dostali noví škůdci, snižování plochy vinic se nezastavilo ani na 12.000 ha a úpadek bohužel dál pokračoval. Zde autor vidí konec éry tradičního vinařství na Moravě. Vinařství potřebovalo vzpruhu v podobě specializace, lepšího vybavení, technologie a aplikace vědeckého bádání. Ale to už je jiná kapitola. I pro nás ovšem může být inspirativní snaha předků třeba o to, aby odevzdávali poctivou ruční práci, aby představitelé viniční správy byli nejen vinařskými odborníky, ale i lidé poctiví a spravedliví, aby respektovali tradice a byli řádnými hospodáři, kteří neponechají žádnou vinici ladem ani v případech majitelova odchodu na vojnu či úmrtí, v případech sirotků apod.

    V duchu lidových pranostik popřejme spolu s tvůrci publikace vinařům i letos „pěknou žeň vinnou“ a věřme, že „Čím dříve v říjnu opadá z réví listí, tím úrodnější bude rok příští.“

JAN MERVART

Tradiční vinařství na Moravě ilustracemi doprovodil výtvarník Rostislav Pospíšil.