FEJETON

Provázci do pětačtyřicáté sezóny

    Člověk ví, že něco je už moc dávno, když to ale někdo vysloví, nebo se to objeví na papíře, jako by vás vzali direktem na bradu. Husa na provázku vstupuje do čtyřicáté páté sezóny!. Téměř půl století!  Oscilují mezi pocity, že něco se událo snad včera, nebo se ani neudálo? Jednou z dávných, snad první z provázkovských inscenací, kterou jsem navštívil, byl „Můj rozkaz zní“ Pepíka Souchopa. Dávalo se tuším v Radosti, v režii „náčelníka“ souboru Petera Scherhaufera. Byl tu již Bolek, tehdy student JAMU, na začátku dráhy, ještě než propojil talent herce a mima s autorstvím i režií, a přidal k trojici kmenových režisérů vlastní „čtvrtý rozměr“. Nepochybně, jak jinak, v tom exceloval Jirka Pecha s talentem od pánaboha. Byl to tehdy fešák, od mládí uměl skvěle i staříky, tak mu jich nadělovali až nakonec po nejlepšího z nich: Babičku. Zdeněk Pospíšil, druhý z režisérů, byl cholerik obdobně jako Peter, jinak se v ledasčem samozřejmě lišili. V té dávné době jsem dal Zdeňkovi k náhledu něco krátkých textů, s obsahem mého řekl bych jakéhosi trochu absurdního, autonomního humoru. Den nato se ozval: „Vole, to mělo být dávno venku“.

    Asi za týden mi dal vědět: Běž tam a tam (dnes už nevím kam), u klavíru tě čeká pan Emmert, už se to zhudebňuje. Tak jsem tam šel. Pan Emmert (dnes dávno vážený profesor a skladatel) mi vlídně podal ruku, pak usedl za klavír a začal hrát i zpívat. Nevím, zda bych ty dávné texty ještě dohledal, jeden z těch zhudebněných a za doprovodu klavíru předvedených, však pamatuji přesně. Opus nesl název Já kvetu.

            Kdyby mi někdo řek,
            že květem budu kvést,
            to bych se nasmál
            do oné tváře.

            Ale teď,
            já kvetu.
            Věřte mi,
            já kvetu.
            Doopravdy kvetu.
            Rostu v botanické zahradě
            A jmenuju se latinsky.

    Můj jakýsi, jak se tehdy říkalo, „text appeal“ se nakonec nehrál. Ne pro nezájem Zdenka. Byl mužem akce, když se rozhodl, a to rychle, šel do všeho bez váhání. Já jsem jaksi přešlapoval, nejistý, zda věc je již taková, že by s tím šlo jít ven. Zdeněk jako správný cholerik byl přirozeně den ze dne uchvácen něčím novým ať již intelektuálním či smyslným. Tak to nějak vyšumělo, žádná škoda pro divadelní svět a jeho prkna, tím nevznikla. Dnes jsou oba dávní přátelé režiséři dávno, hlavně však příliš předčasně pryč. Provázek, o jehož vznik i slávu se zasloužili, však jede dál.

    Čtyřicátá pátá sezóna se bude dít pod taktovkou Vladimíra Morávka ve jménu a v úctě k panu Karlu Čapkovi – a vlastně k oběma bratřím Čapkům. A diváci se mají nač těšit. Řada akcí přesahuje, jak je již tradicí, základní rozměr divadla a vstupuje do širšího společenského prostoru. První takovou akcí nové sezóny byla slavnost k nedožitým 76. narozeninám Václava Havla. Následovat bude Respektování – debaty s osobnostmi, které mají co říci k palčivým problémům dneška. V září se divadlo představilo v Rennes s úspěšnou aktovkou V. Havla „Prase“. Nové číslo scénického časopisu Rozrazil se zaměří na naši nynější krizi. Z připravovaných premiér vyvolá nepochybně pozornost „listopadový“ Višňový sad A. P. Čechova v režii Jana Mikuláška. V čase předvánočním bude soubor na více místech kraje předávat poselství Betléma J. A. Pitínského v režii Vladimíra Morávka. Rok s Čapky uzavře v dubnu opět V. Morávek inscenací Ze života Bédy Foltýna. Nejen děti potěší jistě Dášenka, kterou představí v únoru ve své režii Jiří Jelínek.

    To samozřejmě není vše, co se v jubilejní sezóně u Provázků chystá. Upozorněme alespoň na 2. ročník Ceny Konstantina Trepleva. Až do 30. listopadu mají autoři možnost zasílat své dramatické texty.

    A protože začala nová sezóna, navíc jubilejní, členové souboru byli u fotografa. Všichni jsou krásní a mladí (skoro všichni), jako ti, už to ani není pravda, kteří téměř před půlstoletím stáli u začátku Provázku.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK