Poněkud osobní recenze

25.01.2014 15:05

    Popravdě, Jenda Steklík vypadá stále lépe a lépe. Před padesáti lety, kdy v Brně začínal kreslit do Hosta do domu, byl štíhlým, křehkým junem. Dnes vypadá – až blahobytně. Možná to dělá těch několik svetrů pod letitým utíkáčkem, ve kterém přijel z rodného Ústí nad Orlicí, kde je mnohem chladněji než tu. Jan Steklík jezdíval z Ústí do Brna vlakem po celých padesát let, třetí třídou, a když byla zrušena, tak v kuřáku. Láska k cigaretovému kouři ho neopustila dodnes, to se prostě pozná. Naposledy tak přicestoval 23. ledna tohoto roku, aby navštívil svou vlastní výstavu. Svou a své kamarádky Annegret Heinl z Kolína nad Rýnem. Výstavu nazvali Partitury pro možnou hudbu neboli každou příležitost a najdete ji v Památníku Leoše Janáčka na Smetanově ulici 14, ale jen do 9. března. Mohu-li citovat z pozvánky, pak: Výstava dokazuje, že zájem výtvarníků a též hudebníků o nestandardní reprezentace zvukových struktur a procesů je pořád živý a aktuální. Dva výtvarníci s nadstandardním zájmem o aktuální hudbu, Annegret Heinl a Jan Steklík, nám předvádějí možné podoby hudby, rezignující na pragmatiku hudební notace ve prospěch otevřeného čtení a hravé estetiky bez interpretačních zábran... no, zkrátka, oba umělci po svém využili notový papír, aby do linek vkreslili své nálady, pocity, dojmy a představy. Paní Annegret Heinel linky všelijak láme, drobí, něžně znásilňuje a tuší vkresluje přílivy a odlivy hudby, která zřejmě zaplavuje její duši. Jenda Steklík, věren své vášni propaluje partitury cigaretou a drolí na ně popel, no a v pozvánce se říká, a z názvu výstavy i vyplývá, že takto obohacené partitury mohou být podkladem pro výkonné hudebníky, kteří podle nich mohou tvořit. A vskutku, výstavu doprovázejí i skladby budapešťského inženýra Szolta Sörese inspirované mj. i Steklíkovými nikotinovými partiturami. Obsluha výstavy je na požádání ráda přehraje. Z reproduktorů se line sled skřeků a disonancí, nevím jak v jiných, ale ve mně to evokovalo představu vnitřností rozežraných dehtem. Ale něžná provokace byla Jendovi Steklíkovi vždycky vlastní. A tak nejvíc se mi líbila partitura, kterou prolétají barevní ptáčci – jako bych viděl vilku na okraji Ústí nad Orlicí, v zahradě plné květin a koček, a hodnou Maruš, kteří všichni ji s Jeníkem obývají... Ale Jeník je cestovatel, a to nejen po krajích českomoravských, s paní Heinel vystavoval už leckde po světě, znají se nejméně od počátku tohoto století, kdy měli společnou výstavu v Kolíně nad Rýnem, prý se poznali přes jinou Jeníkovu kamarádku z Kolína, kdy, nelze prý dohledat ani v bulváru, ani Jeník to neví. Jisté je, že spolu vystavovali například loni v květnu při Jeníkových pětasedmdesátinách v Broumově, taky v dubnu v České Třebové, aj v Praze s Karlem Neprašem, souputníkem z Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu. Věda, že tento článek vyjde v této internetové tiskovině, neopomněl jsem se Jeníka optat, co ho a paní Annegret umělecky spojuje. No, to se musíš podívat, povídá Jeník. Tak já jdu, povídám, a pak ti řeknu, na co jsem přišel. Pak mi to přijď říct, abych věděl, co mám říkat, až se mě zas někdo zeptá, povídá Jeník. Na co jsem přišel? Krom notového papíru je to patrně i: Rozechvěných pět linek osnovy nabízející empatickému divákovi možnost realizovat četnými způsoby a prostředky svou vlastní hudbu, liberální a vtipné instrukce i rytmizované vizuální struktury a vibrující významy, jež přesahují rámec konvenčních hudebních asociací, a vědomí možnosti arbitrární realizace, jak se praví v pozvánce. Musím to říct Jeníkovi.

Text a foto: LADISLAV VENCÁLEK

Vlevo: Jan Steklík. – Vpravo: Annegret Heinl. – Dole: Steklíkovi ptáčkové. – Vpravo: Hudební vlnobití Annegret Heinl.