Po Mrtvých duších Duch

20.10.2014 15:25

    Městské divadlo Brno s úspěchem vsadilo na „záhrobní tematiku“. Nejprve Mrtvé duše, výborná inscenace Hany Burešové, po činohře na hudební scénu vstoupil (též úspěšně) Duch. (Premiéra 18. 10.) Jak se dnes říká, kultovní film (1990), byl střižen podle klasického hollywoodského receptu. Umné propojení více žánrů dodalo snímku na působivosti, zabránilo vzniku melodramatu či přímo sentimentálního dojáku. I tak, když film vstoupil do kin, diváci prý vstupovali s vyšším počtem kapesníků. V Mexiku před projekcí filmu režiséra Jerryho Zuckera fasovaly návštěvnice před kinosálem sadu papírových kapesníčků. Někdy nestačila.

    Lovestory Sama a Molly přeruší vražedná intrika, máme detektivní zápletku. On se ocitá v posmrtném světě, zachovává si však kontakt s tím dosud naším, dokud se nepomstí a neochrání svou lásku. Takže fantasy, a poté: potřebné komediální odlehčení. To zajistí svérázná postava podvodné věštkyně, která se proti vlastní vůli mění z šarlatánky v opravdové medium. (Filmová představitelka Whoopi Goldberg za roli získala Oscara, scénárista Bruce Joel Rubin stejné ocenění za přesně namíchanou, divácky působivou směs žánrů.) Chybět nemůže happy end, byť krapet jiný. Duch Sam opouští definitivně náš svět i milovanou Molly, ta však jako on ví, že láska je věčná, a že se nakonec sejdou, kde on na ni čeká. Tedy: pohádka, a hezká! Kdo by takové, alespoň občas, neměl rád a třeba si i nezaslzel.

    Děj jak stvořený pro muzikál, až se lze divit, že autor filmového scénáře čekal tak dlouho. Pustil se do toho ve spolupráci s povolanými hudebníky: britským popovým muzikantem Davidem A. Stewartem a Glenem Ballardem, americkým písničkářem a producentem. Úspěšná premiéra v Manchesteru (2011), odtud přesun na londýnský West End, v roce 2012 Brodway, pak další světová města.

    Brněnská inscenace je opravdu povedená a bude nejspíš tím, čemu se říká „divácký trhák“. Muzikál kopírující děj filmové předlohy získává na emotivní působivosti výbornou hudbou, zde navíc v podání „živého orchestru“ (hudební nastudování a řízení Dan Kalousek, Ema Mikešková). Příběh stavící na komunikaci dvou světů je umně podpořen soudobou divadelní technikou. Diváku se nabízí podívaná s funkčním využitím množství technických hříček, triků. (Výborné a velmi působivě je uchopen např. děj odehrávající se v metru a ve vlakové soupravě.) Děj svižně odsýpá, jednotlivé scény připomínají rychlé filmové střihy, nezbytné sborové taneční a pěvecké výstupy organicky zapadají, neretardují děj, sentimentalitu příběhu, jako ve filmu, vyvažuje humor. Šarlatánskou věštkyni komediálně skvěle ztvárňuje legenda brněnského divadla Zdena Herfortová. Na jevišti je až nespoutaným živlem, ohlas diváků má obdobný, přesvědčila i pěveckým projevem, na premiéře sklidila největší potlesk. Představitel Ducha Dušan Vitázek, zaujal mužným hereckým i pěveckým projevem, uspěl i svým podáním slavné Unchained Melody, ve filmu i muzikálu ústřední melodie, kdy s nezbytnou kytarou i nadsázkou imituje nesmrtelného Elvise (dnes jistě též v říši dobrých duchů). Světlana Janotová (Molly) s grácií zvládla svůj part, dokáže dojmout přednesem lyrických pasáží. Výborní jsou také duchové ve vedlejších rolích: nemocniční (Jakub Zedníček), pěveckým přednesem a citem pro taneční projev, ten z podzemní dráhy (Igor Ondříček) hrozivou nazlobeností s až démonickou nerudností. Záporné postavy nemilujeme ani v pohádkách, Robert Jícha však zrádného přítele Carla zvládl přesvědčivě. (Všechny role jsou nastudovány v alternaci.)

    Významnou úlohu v inscenaci sehrává scéna (Christoph Weyers), scénické projekce (Petr Hloušek, Dalibor Černák), světelná režie (David Kachlíř) a zvuková režie (Milan Vorlíček). Samozřejmě choreografie (Hana Kratochvílová) a kostýmy (Andrea Kučerová).

    Autorem překladu hry je Jiří Josek. Dramaturgyní Klára Latzková.

    Muzikál umně mísící žánry – vlastně moc pěkná pohádka – připraven a v české premiéře úspěšně představen souborem hudební scény v režii Stanislava Moši.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

Foto: archiv MdB