Pane Isteníku, jste jednička

12.01.2020 12:15

    Vážený a milý pane Isteníku (chtěl bych Vás oslovit Mistře, ale už vidím úšklebky Vašich méně úspěšných a žárlivých kolegů, úspěch se u nás totiž neodpouští).

    Když jsem jel z Brna do pražského Divadla v Dlouhé na Vašeho Oblomova, věděl jsem, že představení paní režisérky Hany Burešové se hraje už čtvrtý rok a je stále vyprodané. V Divadle v Dlouhé nic výjimečného, Bornova adaptace povídek Ludvíka Aškenázyho Jak jsem se ztratil je na repertoáru už dvacet let a stále přitahuje diváky. Byl to znamenitý tah paní Burešové pozvat Vás k hostování. Herce Vašeho typu v souboru nemá. Navíc se řadu let velmi dobře znáte ze společné práce v Městském divadle v Brně. Slyšíte na sebe. Funguje mezi Vámi zvláštní chemie vzájemného porozumění. Paní Burešová je stálým hostem brněnského Městského divadla a její režie patří spolehlivě k tomu nejlepšímu, co toto divadlo produkuje.

    Na mateřské scéně jste vytvořil bezpočet úctyhodných kreací, ale na jednu i po letech vzpomínám, jako na něco mimořádného, ba výjimečného. Ano, je to Čičikov z Gogolových Mrtvých duší. Figuru, která je současně vypravěčem groteskního příběhu, jste obdařil nevídanou energií, člověku se tajil dech nad Vašimi slovními eskapádami a fyzickým nasazením. Bezmála tři hodiny jste neslezl z jeviště a vydržel jste s dechem. Maně mě tehdy napadlo, že Vaše bravurní herectví je příbuzné s uměním Václava Vosky, Rudolfa Hrušínského či Josefa Karlíka. Dnes tuto řadu rozšiřuji o jména Charles Laughton, Hugo Haas a Jan Werich. Jste z jednoho hnízda. Mistři tragikomedie.

    Svého hrdinu, či spíš ne-hrdinu, modelujete jako váhavého střelce, který nejvýš zamíří, ale nikdy nevystřelí. Jak na okraj inscenace poznamenává režisérka paní Hana Burešová, Gončarovův román, který společně s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem zdramatizovala, vyvolává otázky, zda život utvářet, nebo ho spíš pozorovat, nechat věci plynout a vystačit s tím, co nám zanechali předkové (včetně způsobu života). Rezignovat na jakékoli touhy a stáhnout se takřka do jogínské nirvány, což může být život nejen poklidný, ale do značné míry šťastně spokojený, na pohled vypadá velmi pacifisticky, ale v důsledku znamená jen žití napolo, v jistém nevědomí i lhostejnosti k okolí. Anebo svět či aspoň svůj život ovlivňovat aktivně, což začasté znamená tvrdou práci i odříkání, nebo alepoň námahu, věčnou nejistotu, spěch, časté ohrožení, radostné vytržení i krutá zklamání, a ovšem i nutnou komunikaci s lidmi nejen příjemnými a z toho plynoucí ubližování sobě i druhým.

    Oblomovovo stažení se do ulity snění má původ nejen v jeho povaze, říká režisérka – v jeho mírnosti, něžnosti a bytostné lenosti, ale ovšem i ve výchově. Oblomov je zároveň archetypem, je to obraz neustálého toužení po ztraceném ráji dětství a bezpečí v mateřském lůně. Ačkoli vypadá navenek poklidně, protože je prost veškeré ctižádosti (a také lživosti a vůbec temných pudů) a nehledali bychom tudíž právě v něm žádný dramatický svár, je právě tato postava obrazem věčného sváru v člověku – naší touze po klidu, bezpečí a harmonii se do cesty vždy kladou překážky, které staví vnější svět i naše vlastní nitro. Oblomov je z jedné strany deptán požadavky, které na něj klade vnější svět a společnost, z druhé vlastními pochybnostmi o sobě a konečně i o svém způsobu života: jak žít a proč vůbec žít!... Nejpalčivější otázka (a nejčastější právě v ruské literatuře od 19. století), zobecňující oblomovský problém, která si nezadá s hamletovskou. Odtud však i problém – dramatičnost po výtce myšlenková, vnitřní, méně už vnější, o kterou by se dalo lehčeji opřít v dramatu, reflektuje stěžejní dílo ruského klasika paní Burešová.

    Samotná inscenace staví na herecké akci. Obdivuhodná je práce s detailem, kdy pohnutí prstem, či mžiknutí oka mají váhu gesta. Váš Oblomov, pane Isteníku, nebudí posměch, i když představení vyvolává salvy smíchu, Váš Ilja Iljič dokáže vzbudit i soucit. Je to člověk navýsost nepraktický a průběžně mimo. Jak jinak si vysvětlit, že občas uléhá s punčochami na nohou, zatímco jindy obouvá boty naboso. Paní režisérka pracuje s detailem pozoruhodně efektivně, např. opakované cinknutí hodin, propojení s nesmírně funkční hudbou Jana Vondráčka, která neilustruje děj, ale působí jako dramatický prvek. Všechno je přesně načasováno a rytmizováno, herecké situace dohrávány do konce, žádná přibližnost, žádná pravděpodobnost, žádné jako. Je to divadlo konkrétní, antiiluzivní a navýsost poetické. Prostředky prověřenýni ruskými avantgardisty Tairovem a Vachtangovem, Bertoltem Brechtem, E. F. Burianem, Alfrédem Radokem či Peterem Brookem, anebo Jurijem Ljubimovem a Markem Rozovským paní režisérka dociluje totálního působení na diváka, který s herci na jevišti doslova dýchá. Inscenace je dokonalá a sotva jí lze něco vytknout. Jako o život hrají na funkční scéně Martina Černého v kostýmech Kateřiny Štefkové všichni zúžastnění: Tomáš Turek, Jan Vondráček, Jan Meduna, Veronika Lazorčáková, Eva Hacurová a další. Osm opon a bouřlivý aplaus herci nesklízejí každý den. Od zhlédnutí výjimečného představení uplynuly dva dny a já jsem jím stále zasažen.

    Před pár lety jsme s panem profesorem, režisérem Aloisem Hajdou, emeritním rektorem JAMU, při jedné z debat o divadle přišli na téma není malých rolí. Vzpomněl jsem si na inscenaci Čechovových Tří sester v MDB, ve které Vás potkal doslova štěk. Na jevišti jste byl sotva dvě tři minuty, neřekl víc než dvě tři repliky a já si toho Vašeho kočího, prostého mužika (na rozdíl od některých protagonistů) pamatuju dodnes. Pan Hajda se rozzářil. „Potvrzuješ moje slova,“ řekl. „Viděl jsem ho v představení Williamsova Skleněného zvěřince v Theatru Buran a tehdy jsem o Michalovi prohlásil, pozor, tady roste velký herec. Jak vidíš, nemýlil jsem se. Až půjdeš příště do divadla, tak mu to vyřiď.“ Což jsem učinil po zhlédnutí Oblomova. Profesor Hajda se nemýlil a Vy jste měl radost.

    Pane Isteníku, jeden kolega, kterému jsem živě líčil svůj zážitek z Vašeho Ilji Iljiče, vyslovil obavu, aby Vás nepřetáhli Pražáci, jako před lety zlanařili Jiřího Dvořáka nebo Zdeňka Maryšku či celý tvůrčí tým režiséra Jana Mikuláška z brněnské Reduty. Vám není zapotřebí paběrkovat a čekat, až Vás potká nějaká rolička v nekonečném seriálu, anebo – a to je ještě lepší, protože lukrativnější – televizní reklama. Jeden Váš pražský kolega, původem z Moravy, si mi postěžoval, že dnes v Praze není kam jít do divadla. Že v Národním se Nezvalova Manon Lescaut nehraje o jejím vztahu k rytíři De Grieux, ale o jeho homosexuálním poměru k Tibergeovi, jak hru knížete české poezie traktuje šéf činohry ND Daniel Špinar, že Goethova Fausta, rovněž představení ND, situoval režisér Frič do kamionu, ano na jevišti Zlaté kapličky stojí tirák, jehož reflektory pálí do diváků, prý není divu, že lidi z divadla odcházejí během představení. Na Zábradlí Váš kolega nechodí, toho Vyorálka prý nemusí, protože je ho plno v televizních reklamách a divadlo prý hraje stejně. Když chceme vidět kvalitní divadlo, zaletíme si do Londýna, řekl poněkud znuděně. A Oblomova v Dlouhé jsi viděl? – zeptal jsem se. Přiznal, že ne. Víc nebylo o čem debatovat.

    Pane Isteníku, díky za nevšední zážitek, jste jednička!

V Brně 12. ledna 2020.

V úctě LUBOMÍR PETŘÍK