Opera by se měla režírovat podle hudby

    Říká to nestor českých operních režisérů Václav Věžník (1930) v nové knize Sbírka názorů na současné inscenování oper. Vychází v nakladatelství Šimona Ryšavého za finanční podpory města Brna i Jihomoravského kraje. S profesorem Věžníkem se na knize podílelo dalších 13 autorů včetně nedávno zemřelého vnuka skladatele Antonína Dvořáka. Křest proběhl ve středu 30. srpna v Dietrichsteinském paláci před desítkami zúčastněných.

    „Opera se dělá už dlouho tak, jak by se dělat neměla. Neřídí se podle autora, ale podle toho, co koho napadne. Jsem z generace, která zná, jak se opera dělá. Jsme svědky destrukce operní režie. Je to tím vážnější, že dnešní obecenstvo nezná (původní) podobu oper,“ prohlásil Věžník v úvodním slovu. Za nejhorší diletantismus považuje aktualizaci děje do současnosti. Kritizoval mladé, i zahraniční režiséry, kteří považují texty klasických oper za nemožné, přičemž by je chtěli režírovat. „Jestliže nejste hudebníci, nemůžete režírovat operu, řekl jsem jim.“

    Zdůraznil, že autora nemůže režisér předělávat, protože v hudbě zanechal „takový testament, který nelze vykládat jinak“. Věžníka trápí, že někteří současní režiséři, které ovšem nejmenoval, dělají operu bez hudby, dokonce se těší z toho, že jdou proti autorovi. Věžník uvedl, že je zbytečné ohánět se tím, že po 70 letech od smrti již autor nemá žádné právní krytí. „Ano, tantiémy dědicům autorských práv se již nevyplácejí, avšak podle našeho autorského zákona se nesmí dílo znehodnotit,“ citujeme Věžníka. Zavzpomínal také na svého profesora na JAMU, operního režiséra Otakara Zítka, jenž byl schopen odvolat v průběhu přípravy inscenace režiséra, pokud se odchýlil od své vlastní a předem ohlášené koncepce. Naopak, podle Věžníka se nyní dělají paskvily za souhlasu ředitelů i kritiků, kteří se pořád odvolávají na to, že si režisér může dělat s látkou, co chce. „Není to demokracie. Nikdo si nesmí dovolit všechno,“ volá Věžník, jenž v brněnské opeře působil plných 60 let a celkem nastudoval 180 oper světového i českého repertoáru, i na zahraničních scénách. Na křtu knihy mluvil dokonce o světové mafii (rozuměj inscenátorů), která nedovoluje účinkujícím, aby mohli protestovat proti metodám (některých) režisérů. „Je to podraz na diváka, který uváděná díla zná. Pokud nezná, domnívá se, že to tak asi má být,“ řekl Věžník.

    Křtu uvedené publikace se zúčastnili rovněž někteří spoluautoři: pěvkyně Natalia Romanová, dirigent Jan Zbavitel, muzikolog a pedagog Miloš Schnierer, výtvarník Josef Jelínek, režisér a herec Martin Dubovic. V intencích knihy, i když ne tak radikálně, promluvil pěvec Richard Novák. Kriticky na adresu současných režisérů se vyjádřil rovněž další z autorů, Rudolf Rouček, šéf zapsaného spolku Svět s věčnou operou. Jako jediný z oficiální kritiky „setřel“ inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu, kterou v Norimberku nastudoval katalánský režisér Calixto Bieito a kterou jsme viděli v roce 2016 na janáčkovském festivalu v Brně. „Bieito nechal za centrum děje věznici, prostor, kde mezi neprodyšnými stěnami je soustředěna věčná lidská špína a hnus. Kde vládne násilí a smyslem života je sexuální libido,“ uvedl Rouček ve své recenzi. Ostatní kritika zdůrazňovala skvělé pěvecké i herecké výkony. Na webu studentského spolku Babylon Rouček uvádí (letos v květnu) inscenaci Liška Bystrouška v opeře Coburg jako absolutní hranici, kam až může inscenační pojetí dojít v odklonu od obsahu a formy inscenovaného díla. „Namísto Bystroušky je tu postavena do středu děje Terynka, kterou unese revírník a spolu s dalšími dívkami drží v klecích jako zboží pro zákazníky tohoto obskurního podniku. S unesenou dívkou, která posléze se dostane až do psychiatrické léčebny, se setkávají její rodiče, kteří v ní poznávají svou ztracenou dceru. Posléze umírá i se svým ženichem Haraštou. Tedy situace i postavy, které nemají v Janáčkově opeře co pohledávat,“ píše kritik.

    V knize vydavatele Ryšavého je podobných příkladů víc. Na křtu publikace se vydavatel svěřil, že v únoru dostal anonymní e-mail – co si to dovoluje vydat. „Za 20 let nakladatelské práce se mně něco takového nestalo,“ dodal. Knihu věnoval ministrovi kultury Danielu Hermanovi, jenž nad ní převzal záštitu.

    Režie opery není téma, které vyřeší jedna publikace. Ostatně názory Věžníka a jeho kolegů nesdílejí zdaleka všichni – jeho vrstevníci i mladší lidé. „Myšlenka chránit Janáčka jako nehmotné kulturní dědictví – to bychom z něho udělali konzervu a nikdo by nechtěl jeho opery inscenovat. Musí se ozývat diváci, naučit se bučet a odcházet a požadovat zpět vstupné. Nikdo jiný to udělat nemůže,“ svěřil se Syndikátu novinářů jeden z odborníků, přál si zůstat v anonymitě. Jeho kolega odmítá kritiku posunování dějů do současnosti, ať v opeře nebo činohře. „Doba se mění, proč by se neměly měnit názory na režii?“ ptá se dotyčný.  (tr)

Natalia Romanová, Václav Věžník a Šimon Ryšavý (vpravo) na křtu publikace.