Noc pastýřů dramatika Josefa Boučka podruhé v Městském divadle Brno. Má co říct i dnes

    MDB se k uvedení Noci pastýřů vrací nyní podruhé. Ponejprv se na zdejší scéně objevila v roce 1985. Zajímavostí je, že tehdy desetiletý Petr Gazdík v roli jednoho z žáčků pana učitele Ryby, je režisérem nového provedení hry. Dávné účinkování v dětství vtisklo jistě hru silně do paměti, režisér se jí nepochybně rád chopil, snad znovuuvedení i inicioval? P. Gazdík každopádně, řekněme již nyní, opět přesvědčil, že látka s „vůní klasiky“ v historických kulisách, osudy a ději překračujícími časové zasazení, jsou mu blízké. Stejně tak, že umí s herci a má citlivou a přesnou ruku v jejich volbě.

    Klíčovými postavami dramatu je dvojice antagonistů. – Kantor a muzikant Ryba (Milan Němec) a rožmitálský farář Zachar (Jan Mazák). Ryba je mužem zásad, který bere jak hudbu, tak učitelské povolání velmi zodpovědně a vážně. Má své názory, neskrývá, co se mu nelíbí – tedy nutně naráží. Nejvíc na konzervativního staromilského Zachara. Mladšího kantora, který neprojevuje potřebnou úctu a ve svém neustoupí o píď, bytostně nesnáší. K odstranění protivníka neváhá užít každý dostupný prostředek. Spory a střety se prohlubují, pro oba aktéry spějí k dramatickému závěru. Dvojice představitelů ztvárňuje své postavy plasticky a přesvědčivě, myslím, že role mohou oba herci řadit ke svým z nejlepších. Významné místo v dramatu zaujímají Rybova žena Anna (Alena Antalová) a její protipól, dcera správce panství, Pavla (Světlana Janotová). Anna za svým mužem stojí, nelibě však nese, jak jeho hrdost a neústupnost škodí jejich početné rodině a zvyšuje chudobu, s níž se potýká. Mladá Pavla, z lepšího rodu, hudebně vzdělaná, obdivuje Rybovo nadání, kterou prostší Annu v koloběhu všedních starostí, tak znale i niterně oslovit nemůže. Pavla je okouzlená, zamilovaná, ví, že on má na víc, jak na kantořinu. Dramatik ji do děje vhodně zasadil i jako jisté alter ego, kladoucí jitřivé otázky. Pro oba pak nevyslovený, neuskutečnitelný sen.

    Obě herečky, ve hře soupeřky v rozdílném postavení, do svých postav přesně a citlivě vstoupily a režie se mohla opřít stejně o výkony všech účinkujících. Také o jednoduchou, velmi účelnou „stupňovitou“ scénu Emila Konečného. Umožňovala paralelně zapojit více probíhajících dialogů a dějů, přidávala na spádu. Účinným kontrastem působily krásné dobové kostýmy Elišky Ondráčková Lupačové. Emoční sílu inscenaci dodávaly hudební pasáže ze slavné, stále hrané a široce oblíbené Mše vánoční Jana Jakuba Ryby, jejíž vznik dějem prolíná. Skladatel je od komponování vytrhován kantorskými povinnostmi a existenčními problémy. V mládí byl rodiči z obdobných příčin od slibné umělecké dráhy odvolán ze studií. Plně a ve všem přijal životní sudbu, kantořinu vnímal za snad i významnější, jak svou hudbu. V zájmu dramatické stavby a vyvrcholení pozměnil autor některá životopisná fakta a sled událostí.

    Noc pastýřů v MDB je inscenací s potenciálem oslovit širokou paletu diváků. Z více důvodů bych doporučoval mladším ročníkům. Hra sama i její zdařilá realizace nabízí uměleckou kvalitu a poctivost, proč však neříct, že má i své nenásilné a nevtíravé poslání edukativní, jež se dnes ve světě umění spíš nenosí. (Sám Ryba, jak již řečeno, nejen učitelství vysoce hodnotil, ale jako kantor byl uznáván a ceněn i on sám.) Divák nahlédne do času národního sebeuvědomování, které není v současnosti vyhledávaným tématem, vést může i k zamyšlení nad postavením tvůrčí osobnosti tehdy a dnes. Dramatické ztvárnění především nabízí nadčasové, věčné téma konfliktu jedince s nepřejícím okolím, s nepochopením, se záští, závisti, intrikami, s nezničitelnou lidskou malostí.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK